Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 100/2018Usnesení NS ze dne 26.02.2020

HeslaZapočtení pohledávky
Neúčinnost právního jednání
Odporovatelnost
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.100.2018.1
Dotčené předpisy

§ 235-243 IZ.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1416/20


přidejte vlastní popisek

KSUL 71 INS XY

71 ICm XY

29 ICdo 100/2018-131

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, jako insolvenční správkyně dlužníka B., zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, proti žalovanému J. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/33, PSČ 301 00, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pod sp. zn. 71 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 71 ICm XY, 103 VSPH XY (KSUL 71 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 4. srpna 2017, č. j. 71 ICm XY, určil, že dohoda o započtení podílu na zisku ve společnosti dlužníka oproti zůstatku půjčky poskytnuté dlužníkem žalovanému uzavřená mezi žalovaným a dlužníkem dne 7. května 2014, je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku), uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 15 162 240 Kč s „úrokem“ ve výši 822 010 Kč (bod II. výroku), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 15 162 240 Kč v zákonné výši od 8. května 2014 do zaplacení do majetkové podstaty dlužníka (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod IV. výroku).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud – odkazuje na § 235 odst. 1, § 236 odst. 2, § 239 odst. 4, § 240, § 241 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“) – uvedl, že cílem právní úpravy neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním řízení (§ 235 až § 243 insolvenčního zákona) je navrátit do majetkové podstaty plnění, jež neúčinným právním úkonem (dlužníka) z majetkové podstaty ušlo. Dohodu o započtení však nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat zvýhodňujících právních úkonů uvedených v § 240 až 242 insolvenčního zákona. Na neúčinnost započtení tak lze v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu, z něhož vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka použil k započtení, jako neúčinného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně interpretoval závěry formulované v R 92/2018. Odvolacímu soudu tak dovolatelka vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje a žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení, a aby uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.

Žalovaný navrhuje dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Dovolání žalobkyně směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou zejména R 92/2018, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikatorní závěry při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákoně započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení.

Dále Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vysvětlil, že nedůvodnost odpůrčí žaloby plyne již z toho, že žalobce odpůrčí žalobou neodporoval „celému“ právnímu úkonu, v němž byl obsažen i zápočet vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného.

Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 30. dubna 2019, sen. zn. 29 ICdo 54/2017.

V projednávané věci je tedy nedůvodnost odpůrčí žaloby dána již tím, že se žalobkyně nedomáhala určení neúčinnosti rozhodnutí valné hromady dlužníka ze dne 7. května 2014, na jehož základě vznikla (měla vzniknout) pohledávka žalovaného za dlužníkem použitá k započtení.

Konečně pochybnosti nelze mít ani o tom, že odvolací soud nebyl povinen poučit žalobkyni, jaké konkrétní právní úkony (respektive právní jednání) dlužníka má odpůrčí žalobou „napadnout“ (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 4539/2018, včetně judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu konkretizované v jeho důvodech).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 163 insolvenčního zákona, § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. července 2018), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 19. listopadu 2019, činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4 114 Kč.

Přitom Nejvyšší soud neshledal v poměrech dané věci ani důvody pro užití ustanovení § 150 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněný pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru