Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 100/2016Usnesení NS ze dne 27.04.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.100.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1,2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2172/17
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

KSLB 76 INS XY

76 ICm XY

29 ICdo 100/2016-901

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka OVK, s. r. o., zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) R. Š., narozené XY, bytem XY, 2) J. Š., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Milanem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, 3) MTM Capital, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28508114, a 4) Ing. Gabriele Burzové, se sídlem v Praze 6, Veleslavínská 39/48, PSČ 162 00, jako insolvenční správkyni dlužníka MTM Invest, s. r. o., se sídlem v Praze 1, U Obecního dvora 801/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28393821, zastoupené Mgr. Pavlem Ubrem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 977/24, PSČ 110 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, se sídlem v Liberci, Pelhřimovská 541/16, PSČ 460 79, o určení neplatnosti, eventuálně neúčinnosti právních úkonů a o vzájemné žalobě první žalované a druhého žalovaného o vyloučení majetku z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka OVK, s. r. o., se sídlem v Josefově Dole 187, PSČ 468 44, identifikační číslo osoby 26212145, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2016, č. j. 76 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) dne 18. srpna 2011 se první žalovaná a druhý žalovaný proti žalobkyni coby insolvenční správkyni dlužníka OVK, s. r. o. (dále jen „dlužník“) domáhali vyloučení blíže specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka.

Žalobou podanou insolvenčnímu soudu 11. ledna 2012 se žalobkyně proti (všem) žalovaným domáhala určení neplatnosti kupních smluv, kterými byly sporné nemovitosti převedeny do vlastnictví první žalované a druhého žalovaného.

Insolvenční soud obě věci spojil ke společnému řízení.

Rozsudkem ze dne 10. dubna 2015, č. j. 76 ICm XY, insolvenční soud zamítl žalobu o vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka (výrok I.), určil neplatnost kupních smluv ze dne 30. prosince 2008 a 25. listopadu 2008, jimiž byly sporné nemovitosti převedeny z vlastnictví dlužníka do vlastnictví společnosti MTM Capital, s. r. o. a společnosti MTM Invest, s. r. o., a kupních smluv ze dne 13. října 2010 a 11. října 2010, jimiž byly následně sporné nemovitosti převedeny do vlastnictví R. Š. a J. Š. (dále též jen „sporné kupní smlouvy“) [výroky II., III., IV. a V.], prohlásil, že sporné nemovitosti náležejí do majetkové podstaty dlužníka (výrok VI.), zamítl žalobu na určení neúčinnosti sporných kupních smluv (výroky VII., VIII., IX. a X.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok XI.).

K odvolání první žalované, druhého žalovaného a čtvrté žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích I., II., III., IV. a V. tak, že vyloučil sporné nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka a zamítl žalobu o určení neplatnosti sporných kupních smluv; dále zrušil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích VI., VII. a VIII., potvrdil jej ve výrocích IX. a X., změnil výrok XI. rozsudku insolvenčního soudu stran nákladů řízení (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud (jenž neshledal důvodným návrh na odložení vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí) odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Podstatou dovolací argumentace je námitka, podle níž v případě, kdy byl v řízení před soudy nižších stupňů prokázán úmysl dlužníka svým jednáním zkrátit práva věřitelů, lze tento úmysl přičítat i druhé ze stran právního úkonu, za kterou jedná tatáž osoba, jako za dlužníka. Otázky předestřené dovolatelkou v souvislosti s touto námitkou však přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládají, jelikož nejde o otázky hmotného ani procesního práva, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.; viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na jeho webových stránkách). Dovolatelka totiž při jejich vymezení vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, který ve svém rozsudku konstatoval, že „úmysl obou stran, tj. dlužnice a obou nabývajících společností zkrátit práva věřitelů“ nebyl v řízení nijak prokázán. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, resp. před soudem odvolacím, přitom nemůže být v dovolacím řízení zpochybněn.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, jak hodnotil důkazy provedené v řízení, nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu přípustným dovolacím důvodem, neboť samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. v dovolacím řízení úspěšně napadnout nelze (k tomu srov. obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Dovolání nečiní přípustným ani další námitky dovolatelky stran porušení poučovací povinnosti soudu a zákazu překvapivých rozhodnutí. Dovolatelka odvolacímu soudu toliko vytýká tvrzené vady řízení, aniž by otevírala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá. Rozhodnutí odvolacího soudu navíc nelze považovat za překvapivé ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 129/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný pod číslem 198/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Existence úmyslu zkrátit práva věřitelů u dlužníka a společností, které nabyly sporné nemovitosti do vlastnictví, byla předmětem dokazování již v řízení před insolvenčním soudem a byla napadena odvoláním první žalované a druhého žalovaného. Za této situace mohl být tím, že spornou otázku posuzoval i odvolací soud, překvapen pouze účastník svého práva nedbalý a na odvolací řízení nepřipravený (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3778/2011).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2017

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru