Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 979/2017Usnesení NS ze dne 28.02.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Dokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.979.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1066/19 ze dne 14.05.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Pavel Rychetský


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 979/2017-474

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Zdirada Svobody, se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, PSČ 160 00, jako insolvenčního správce dlužnice E. D., zastoupeného JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, PSČ 160 00, proti žalovanému J. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, za účasti M. D., narozeného XY, bytem XY, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, zastoupeného JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, PSČ 120 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 191 Cm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice E. D., narozené XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2016, č. j. 10 Cmo XY, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 6. května 2015, č. j. 191 Cm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že vykonatelná část pohledávky žalovaného (J. S.) ve výši 114.660.591,74 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice (E. D.) vedeného pod sp. zn. MSPH 60 INS XY, není po právu (bod I. výroku); dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku) a o poplatkové povinnosti vedlejšího účastníka (bod IV. výroku).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování insolvenčním soudem – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle kterého vykonatelná část pohledávky přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice, která měla vzniknout na základě smlouvy o půjčce ze dne 6. dubna 1998 uzavřené mezi žalovaným a dlužnicí, není po právu.

Přitom zdůraznil, že opakované uznání dluhu dlužnicí (naposledy provedené v exekutorském zápisu ze dne 12. září 2008, č. j. 085 EZ XY) založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má (mělo) za to, že závazek dlužnice v době uznání trval. V projednávané věci tak důkazní břemeno ohledně namítané neexistence popřené pohledávky spočívalo na žalobci (insolvenčním správci), který jej také, jak správně dovodil již insolvenční soud, unesl, když prokázal, že žalovaný předmět půjčky (tj. částku 10.000.000 Kč) dlužnici ve skutečnosti nepředal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Dovolatel má dovolání za přípustné především pro řešení otázky „mezí důkazního břemene, resp. povinnosti prokázat opak u účastníků řízení při existenci zákonem stanovených domněnek“. V této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že nebylo-li na základě provedených důkazů možné postavit na jisto, zda k převzetí předmětu půjčky došlo, měly soudy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu žalobu insolvenčního správce na popření vykonatelné pohledávky zamítnout. Podle dovolatele soudy nižších stupňů pochybily rovněž tím, že ve věci rozhodly v jeho neprospěch, aniž by provedly všechny (dovolatelem) navržené důkazy.

Jde-li o otázku důkazního břemene ohledně (ne)existence uznaného závazku, potud rozhodnutí odvolacího soudu zcela respektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Ten ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že uznáním závazku (dluhu) dle § 323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, či § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (na insolvenčního správce), na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 113, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 4139/2009, nebo /nověji/ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3902/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1801/2013).

V poměrech projednávané věci pak soudy nižších stupňů – oproti mínění dovolatele – nezaložily svá rozhodnutí, jimiž vyhověly žalobě insolvenčního správce na popření vykonatelné části pohledávky přihlášené žalovaným do insolvenčního řízení dlužnice, na pouhé pochybnosti o (ne)existenci uznaného závazku, nýbrž v intencích výše řečeného shodně uzavřely, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že sporný závazek ve skutečnosti nikdy nevznikl.

Polemikou se (skutkovým) závěrem, podle kterého žalovaný neposkytl dlužnici předmětnou půjčku (zejména se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy), jakož i kritikou postupu soudů nižších stupňů, které neprovedly dovolatelem navrhované důkazy, pak dovolatel neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (z obsahového hlediska nezpochybňuje právní posouzení věci soudy nižších stupňů), jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.

K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. také důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, pak plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu.

Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).

Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je současně zřejmé, že odvolací soud též dostatečně vysvětlil důvody, pro které neprovedl další dovolatelem navržené důkazy (jimiž mělo být prokázáno, že dovolatel měl „v 90. letech spoustu peněz“, z nichž mohl dlužnici spornou půjčku poskytnout).

Dovolání konečně nečiní přípustným ani řešení dovolatelem předestíraných otázek souvisejících s tzv. ediční povinností (§ 129 odst. 2 o. s. ř.). K tomu srov. např. závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci a vedlejšímu účastníku na straně žalobce jejich náklady řízení. Ty v daném případě sestávají (u každého z nich) z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobce k dovolání ze dne 1. července 2016 a vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání ze dne 30. srpna 2016), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč; spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí náhrada nákladů dovolacího řízení (u žalobce i vedlejšího účastníka) celkem 4.114 Kč.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že další vyjádření, která žalobce i vedlejší účastník k dovolání žalovaného (prostřednictvím advokáta) podali, Nejvyšší soud s ohledem na jejich obsah již nepovažuje za účelně vynaložený náklad.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. 2. 2019

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru