Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 952/2018Usnesení NS ze dne 09.01.2020

HeslaKonkurs
Bytové družstvo
Příslušnost soudu věcná
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.952.2018.1
Dotčené předpisy

§ 23, 24 předpisu č. 72/1994 Sb.

§ 32 odst. 1 ZKV

§ 9 odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 342/20


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 952/2018-444

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové ve věci žalobce Ing. Tomáše Korandy, bytem v Praze 9, Vojická 1022/12, PSČ 190 00, jako správce konkursní podstaty úpadce Bytové družstvo XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 567/33, PSČ 602 00, proti žalovanému D. Ch., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Hanou Klímovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 60/12, PSČ 118 00, za účasti M. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, PSČ 169 00, jako vedlejší účastnice řízení na straně žalovaného, o zaplacení částky 83 252 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 312/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2017, č. j. 68 Co 249/2017-336, ve znění usnesení ze dne 4. prosince 2017, č. j. 68 Co 249/2017-340, a ze dne 13. prosince 2017, č. j. 68 Co 249/2017-344, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 759,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně žalovaného.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici řízení na straně žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 759,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce vedlejší účastnice.

Odůvodnění:

Žalobou podanou 24. října 2016 se žalobce (Ing. Tomáš Koranda, jako správce konkursní podstaty úpadce Bytové družstvo XY) domáhal po žalovaném (D. Ch.) zaplacení částky 83 252 Kč s příslušenstvím, jako částky odpovídající rozdílu mezi hodnotou majetku [bytu č. 1689/20 a jednotky č. 1689/30 v domě č. p. XY, stojícím na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „bytová jednotka“ a „garáž“)], který žalovaný (jako konkursní věřitel úpadce) nabyl na základě § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů), a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení „ostatních pohledávek“ věřitelů ve smyslu § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“), mezi něž dle žalobce patřila i pohledávka žalovaného „na nabytí bytu a garáže“.

Žalobce opíral uplatněný nárok o nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2004, sp. zn. III. ÚS 258/2003, uveřejněný pod číslem 66/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu]. Tvrdil, že Ústavní soud v nálezu dovodil, že všichni členové úpadce, jejichž pohledávky vyplývají ze zákona o vlastnictví bytů, jsou věřiteli úpadce a na jejich pohledávky je třeba aplikovat § 32 odst. 1 ZKV in fine, jelikož jde o tzv. ostatní pohledávky. Nepostačuje-li tedy výtěžek zpeněžení konkursní podstaty k uspokojení všech uplatněných pohledávek, musí být tyto pohledávky uspokojeny poměrně. Výši žalobou uplatněné pohledávky stanovil jako rozdíl mezi částkou 622 727 Kč (představující uspokojení pohledávky žalovaného vůči úpadci v plné výši) a částkou 539 475 Kč (odpovídající koeficientu 86,63% poměrného uspokojení všech pohledávek konkursních věřitelů).

Rozsudkem ze dne 24. května 2017, č. j. 42 C 312/2016-273, Obvodní soud pro Prahu 5:

1/ Zamítl žalobu (bod I. výroku).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 28 556 Kč (bod II. výroku).

3/ Uložil žalobci zaplatit vedlejší účastnici řízení na straně žalovaného (M. J.) na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 23 038 Kč (bod III. výroku).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2017, č. j. 68 Co 249/2017-336, ve znění usnesení ze dne 4. prosince 2017, č. j. 68 Co 249/2017-340, a ze dne 13. prosince 2017, č. j. 68 Co 249/2017-344:

1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému i vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku vždy částku 11 519,20 Kč (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud – vycházeje z § 23 odst. 2 a 3, § 24 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/2003 nedopadají do poměrů dané věci, když žalovaný neměl ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce (2. října 1998) postavení konkursního věřitele, jelikož neměl vůči úpadci žádnou nepeněžitou pohledávku na bezúplatný převod bytu a garáže. Podle odvolacího soudu nebyl žalovaný v době prohlášení konkursu vlastníkem bytu a garáže, když rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí bylo vydáno (byť se zpětnými účinky) až po prohlášení konkursu (v prosinci 1998). Dále odvolací soud [odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003, uveřejněný pod číslem 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 57/2007“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. 29 Odo 584/2005] dovodil, že povinností úpadce dle § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů bylo pouze (a jen) uzavření smlouvy vedoucí k bezúplatnému převodu. Úpadce neměl ani povinnost podat návrh na zahájení řízení o vkladu vlastnického práva, [když tato povinnost byla do zákona o vlastnictví bytů (viz § 23 odst. 4) vložena až později] nebo návrh na pokračování přerušeného řízení. Byla-li smlouva o převodu bytu a garáže uzavřena před prohlášením konkursu, neměl žalovaný důvod přihlašovat tento nárok do konkursu. Jestliže žalovaný nebyl konkursním věřitelem, nelze po něm požadovat jakékoliv plnění do konkursní podstaty.

Odvolací soud dodal, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/2003 by mohly maximálně dopadat na situaci, kdy do prohlášení konkursu nebyla s úpadcem platně a účinně uzavřena smlouva o převodu jednotky, s tím, že tento závěr vychází z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. Pl. ÚS 5/05, uveřejněného pod číslem 77/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu (ve vztahu k situaci, na kterou dopadá nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/2003) vyřešeny, případně mají být vyřešeny jinak, než je vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Odo 584/2005. Dovolatel shledává přípustnost dovolání i v rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/2003 a sp. zn. Pl. ÚS 5/05.

Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení tyto otázky:

1/ Je člen bytového družstva, které s ním uzavřelo v ochranné lhůtě podle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV smlouvu o převodu bytu nebo nebytového prostoru na základě zákona o vlastnictví bytů, konkursním věřitelem bytového družstva s pohledávkou vůči konkursní podstatě za situace, kdy ke dni prohlášení konkursu na majetek družstva nedošlo k převodu bytu nebo nebytového prostoru do vlastnictví člena družstva?

2/ Nepostačuje-li výtěžek zpeněžení konkursní podstaty bytového družstva na úhradu všech zjištěných pohledávek konkursních věřitelů, je člen bytového družstva, do jehož vlastnictví byl převeden byt nebo nebytový prostor na základě zákona o vlastnictví bytů v ochranné lhůtě podle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, povinen uhradit rozdíl mezi poměrným uspokojením ostatních pohledávek podle § 32 odst. 1 ZKV a cenou bytové jednotky?

Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že žalobě vyhoví, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel tím, že soudy nižších stupňů nesprávně vyložily nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/2003.

K otázce ad 1/ dovolatel namítá, že žalovaný se stal konkursním věřitelem úpadce, neboť v době prohlášení konkursu měl nevypořádanou pohledávku za konkursní podstatou, „spočívající v nároku na převod majetku, kterou prokazatelně v konkursu uplatnil“. Žalovaný nebyl ke dni prohlášení konkursu vlastníkem bytu ani garáže, proto jeho pohledávka nemohla být k tomuto dni uspokojena. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 584/2005 není možno v dané věci aplikovat, když nešlo „o shodnou věc“. Tuto argumentaci staví dovolatel na tom, že šlo o spor o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce, v němž nebylo jasné, že výtěžek konkursní podstaty nebude postačovat k uspokojení všech věřitelů. Nejvyšší soud se tedy nezabýval povinností člena úpadce uhradit do konkursní podstaty rozdíl mezi hodnotou převedené nemovitosti a poměrným uspokojením pohledávek všech věřitelů úpadce. Podle dovolatele je třeba v dané věci (i v typově shodných sporech s dalšími členy úpadce, včetně vedlejší účastnice) aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/2003, neboť v opačném případě by řešení nastíněné v tomto nálezu postrádalo smysl.

K otázce ad 2/ dovolatel zdůrazňuje, že žalovaný byl ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce jeho věřitelem, a tudíž má povinnost uhradit do konkursní podstaty rozdíl oproti poměrnému uspokojení pohledávek ostatních věřitelů ve smyslu § 32 odst. 1 ZKV. Namítá, že „v opačném případě by bezprecedentní upřednostnění ,bydlících družstevníků‘ a jejich postavení jako ‚privilegovaných věřitelů‘ nemohlo být v souladu s níže uvedenými ústavněprávními zásadami a právními předpisy České republiky, a rovněž s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,Úmluva‘)“. Soudům obou stupňů dovolatel vytýká porušení jeho práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod a dle článku 6 Úmluvy.

Dále dovolatel argumentuje tím, že odvolací soud vyložil nález Ústavního soudu způsobem, který vede k nerovnému přístupu k věřitelům bytového družstva. Rozlišuje mezi kategorií věřitelů „preferovaných“ (členů úpadce s nárokem na převod bytů dle zákona o vlastnictví bytů, jejichž pohledávky byly uspokojeny v plné výši) a věřitelů „nepreferovaných“ (ostatních věřitelů, včetně nebydlících členů úpadce – s byty v procesu výstavby, nedisponujících nájemní smlouvou, jejichž pohledávky budou uspokojeny ve výši cca 10 %). Dle dovolatele jde o rozdílné (diskriminační) zacházení s věřiteli jednoho úpadce, jež je v rozporu s článkem 14 Úmluvy.

Dovolatel taktéž míní, že interpretace nálezu Ústavního soudu soudy nižších stupňů maří smysl § 222 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) [dle kterého družstvo odpovídá za své závazky celým svým majetkem], když k účelovému zbavování se majetku došlo v době, kdy úpadci zjevně hrozil konkurs a kdy se měl uplatnit mechanismus dle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, jenž však Ústavní soud prohlásil za neaplikovatelný pro převod bytů dle zákona o vlastnictví bytů. Toto řešení však nezohledňuje způsob vypořádání podílu člena družstva v případě zániku jeho členství dle § 233 obch. zák. Závěrem poukazuje na nedořešené diskriminační dopady tzv. transformačních zákonů (zákona o vlastnictví bytů a zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvu).

Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného ve vyjádřeních shodně navrhují dovolání odmítnout jako nepřípustné nebo zamítnout jako nedůvodné.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. K tomu budiž dodáno, že pro poměry dané věci rozhodl o tom, že obvodní soud (okresní soud) je v prvním stupni věcně příslušný k jejímu projednání a rozhodnutí, závazně nadřízený Vrchní soud v Praze (usnesením ze dne 3. dubna 2017), jenž v důvodech usnesení vyloučil, že by mohlo jít o spor ve smyslu § 9 odst. 2 písm. e/ o. s. ř. Nejvyšší soud se nicméně při úvaze o rozhodném znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení předběžně zabýval i tím, zda nejde o spor vyvolaný konkursem podle § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2007. Závěr, že jde o spor vyvolaný konkursem, by sice již nemohl ničeho změnit na tom, že věc je podle rozhodnutí nadřízeného soudu povinen projednat a rozhodnout obvodní soud (srov. § 104a odst. 7 o. s. ř.), v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu by však i tak předurčoval jako rozhodný pro dovolací řízení občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 614/2014. Nejvyšší soud nicméně nemá pochyb o tom, že o spor vyvolaný konkursem nejde (k pojetí takových sporů, jimž předmětná věc neodpovídá, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, a které dovolatel zpochybňuje, je v souladu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolatel i v tomto (typově „novém“) sporu opakuje stejné či obdobné argumenty, jako ty, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal ve sporech o vylučovacích žalobách, v nichž dovolatel podával dovolání jako žalovaný, zejména pak v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 584/2005. Tam Nejvyšší soud shrnul závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/2003, výslovně přitakávaje závěru tamního odvolacího soudu i tamního žalobce, že konstrukce Ústavního soudu, jež činí z člena bytového družstva s neuspokojeným nárokem na bezúplatný převod bytové jednotky do jeho vlastnictví „konkursního věřitele“ sui generis, se může uplatnit jen u těch nároků na převod bytové jednotky, jež nebyly realizovány do dne prohlášení konkursu na majetek bytového družstva. Byla-li smlouva o převodu bytové jednotky uzavřena před prohlášením konkursu, pak žalobce neměl důvod přihlašovat takový nárok do konkursu ani se podrobit výzvě k úhradě konkrétní částky (jež měla povahu zálohové platby na pohledávku, kterou dovolatel typově uplatňuje v této věci).

V dané věci pak není ve skutkové rovině žádných pochyb o tom, že smlouvy o bezúplatném převodu předmětné bytové jednotky a garáže do vlastnictví žalovaného byly uzavřeny 14. května 1998 a 18. května 1998 (jak v žalobě uvádí sám dovolatel), tedy před prohlášením konkursu na majetek úpadce (2. října 1998) a že právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ohledně bytové jednotky 28. prosince 1998 a ohledně garáže 12. ledna 1999. K možnosti dokončit vkladové řízení po prohlášení konkursu na majetek převádějícího (bytového družstva) srov. R 57/2007 a (opět) rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 584/2005.

Důvod přikročit ke korekci závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 584/2005 na základě podaného dovolání Nejvyšší soud neshledal.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají u každého z nich z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Advokátce žalovaného i advokátu vedlejší účastnice přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/, ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu ve výši 4.460 Kč. S paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 30. června 2018, a s připočtením částky 999,60 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), jde celkem o částku 5 759,60 Kč, k jejíž úhradě žalovanému i vedlejší účastnici dovolací soud žalobce zavázal.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 9. 1. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru