Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 921/2019Usnesení NS ze dne 23.09.2020

HeslaSměnečný a šekový platební rozkaz
Dovolací důvody
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.921.2019.1
Dotčené předpisy

§ 175 odst. 4 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 921/2019-803

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce I. A., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Svobodova 137/7, PSČ 128 00, proti žalovaným 1) J. K., narozené XY, bytem XY a 2) M. Š., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, PSČ 130 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 460/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2018, č. j. 12 Cmo 69/2018-744, ve znění usnesení ze dne 2. listopadu 2018, č. j. 12 Cmo 69/2018-754, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 31.951.30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.

III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 31.951.30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění:

[1] Návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, doručeným Městskému soudu v Praze dne 14. října 2011, se žalobce domáhal po původní žalované (R. P. – dále též jen „R. P.“), aby mu zaplatila částku 6.100.000 Kč s 6% úrokem od 2. září 2011 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 20.333 Kč, a to ze směnky vlastní, kterou měla R. P. vystavit dne 8. února 2011 na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 6.100.000 Kč, se splatností dne 1. září 2011 (dále jen „sporná směnka“).

[2] Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 14. listopadu 2011, č. j. 55 Cm 460/2011-21, ve znění usnesení ze dne 2. listopadu 2017, č. j. 55 Cm 460/2011-596, návrhu žalobce vyhověl a uložil původní žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 6.100.000 Kč s 6% úrokem od 2. září 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 20.333 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 466.330 Kč.

[3] Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala původní žalovaná námitky, v nichž (mimo jiné) uvedla, že spornou směnku nikdy nepodepsala, popírá, že by jí žalobce poskytl jakoukoliv půjčku, žalobci nikdy nic nedlužila, dokonce se s ním před zahájením tohoto řízení ani neznala.

[4] V průběhu řízení o námitkách (dne 20. dubna 2015) původní žalovaná zemřela. Usnesením ze dne 5. října 2016, č. j. 55 Cm 460/2011-390, proto soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 107 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – rozhodl, že na straně žalované bude nadále pokračováno s J. K. a M. Š., jakožto dědici původní žalované.

[5] Rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 55 Cm 460/2011-648, soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz v celém rozsahu (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení mezi účastníky (výrok II.), uložil žalobci zaplatit státu na náhradu znalečného částku 11.584 Kč (výrok III.) a rozhodl o vrácení nespotřebované části zálohy na znalečné první žalované (výrok IV.).

[6] Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že podpis výstavce na sporné směnce je sice pravým podpisem R. P., její vůle však nesměřovala k založení jakéhokoliv směnečného závazku. K vytvoření směnky byla žalobcem zneužita prázdná listina podepsaná R. P., která směnečný závazek vědomě nepřevzala a nemůže proto ani být vázána neoprávněně doplněným textem směnečného prohlášení.

[7] Důvodnou shledal rovněž uplatněnou kauzální námitku, když tvrzení žalobce, podle kterého měla sporná směnka zajišťovat půjčku ve výši 5.800.000 Kč poskytnutou R. P. v jejím domě v den vystavení směnky, bylo provedeným dokazováním vyvráceno. R. P. v uvedený den hotovost v označené výši od žalobce nepřevzala, v době vystavení směnky ostatně ani nepobývala na území České republiky, neboť byla na dovolené v Chorvatsku.

[8] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok), změnil jej ve výroku II. o nákladech řízení (druhý výrok), odmítl odvolání žalobce proti výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).

[9] Odvolací soud – poté, co zčásti zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně – sice přitakal závěru, že podpis na sporné směnce je pravým podpisem R. P., na rozdíl od soudu prvního stupně však neměl za prokázané, že směnečná listina byla vytvořena dotiskem textu a vyznačením rukou psaného textu na listinu již obsahující pravý podpis R. P. Závěr o zneužití listiny s podpisem R. P. k vytvoření sporné směnky nemá podle odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování.

[10] Za přiléhavé měl odvolací soud naopak úvahy soudu prvního stupně, jimiž odůvodnil závěr, že sporná směnka postrádá kauzu. Řadou vzájemně propojených, časově a věcně navazujících důkazů, tvořících ucelený řetězec, totiž bylo v řízení prokázáno, že v den, kdy měla být podle tvrzení samotného žalobce poskytnuta R. P. půjčka ve výši 5.800.000 Kč a současně vystavena (k zajištění vrácení této půjčky) sporná směnka, R. P. pobývala na zahraniční dovolené v Chorvatsku, v Praze v tu dobu nebyla a půjčku od žalobce neobdržela. Existence jiné kauzy pak tvrzena nebyla.

[11] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé, jakož i všech výroků týkajících se nákladů řízení) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

[12] Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nereagoval na argumentaci dovolatele uplatněnou v podaném odvolání, podle níž žalovaní, přestože je tížilo důkazní břemeno ohledně namítané neexistence kauzy sporné směnky, tuto námitku ničím neprokázali. Odvolací soud se nevypořádal ani s výslovným odkazem dovolatele na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v jeho rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 (jde o rozhodnutí ze dne 29. dubna 2008). Za tohoto stavu je pak podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné a v konečném důsledku v rozporu s právem na spravedlivý proces. Potud dovolatel poukazuje též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 30 Cdo 2218/2017.

[13] Odvolací soud dále nevěnoval pozornost námitkám, jejichž prostřednictvím dovolatel „dokládal“, že neměl v řízení před soudem prvního stupně rovné postavení s R. P. a že soud prvního stupně nepostupoval v řízení nestranně. Pominul též výhrady ke „konkrétním závěrům soudu prvního stupně ohledně kauzy směnky“, jakož i to, že jeden z listinných důkazů (doklad o nákupu obrazu), jež odvolací soud hodnotil a opřel o něj svá skutková zjištění, nebyl v řízení vůbec proveden.

[14] Za nesprávný (a v dovolání blíže označené judikatuře Nejvyššího soudu odporující) má dovolatel rovněž postup odvolacího soudu, který se nezabýval kauzou sporné směnky v situaci, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že směnka nebyla dovolatelem zfalšována. Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů nelze podle přesvědčení dovolatele učinit závěr, že sporná směnka nemá kauzu. Odvolací soud se měl navíc zabývat pouze námitkami, které R. P. proti směnečnému platebnímu rozkazu včas uplatnila, což neučinil.

[15] Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[16] Žalovaní ve svém společném vyjádření navrhují dovolání odmítnout jako nepřípustné. Argumentují ve prospěch závěru, že v řízení byla prokázána namítaná neexistence kauzy sporné směnky a žalovaní tudíž své důkazní břemeno unesli.

[17] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[18] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

[19] V rozsahu, ve kterém směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jež se týkají nákladů řízení (proti části prvního výroku a proti druhému, čtvrtému a pátému výroku), vylučuje přípustnost dovolání žalobce ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.

[20] Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

[21] Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

[22] Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení otázek souvisejících s posouzením důvodnosti námitky neexistence kauzy směnky, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

1/ Námitka neexistence kauzy směnky je obecně přípustná a projednatelná, přičemž za správný nelze mít postup soudů, které se odmítnou při posuzování důvodnosti včas uplatněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu takovou námitkou zabývat.

Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005, ze dne 20. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005, nebo ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 818/2006.

2/ Námitka neexistence kauzy směnky nemůže být z povahy věci založena na jiném tvrzení, než že směnka byla žalovaným směnečným dlužníkem vystavena, aniž by zde pro to byl jakýkoliv důvod (jinak řečeno, na tvrzení, že mezi dlužníkem a prvním majitelem směnky nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by byla směnka vystavena). Jiné skutečnosti týkající se vlastních vztahů účastníků pak již nemůže směnečný dlužník v řízení o námitkách uplatňovat a takové skutečnosti nemohou být ani předmětem prováděného dokazování.

Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1114/2010.

3/ Požadavek na řádné odůvodnění námitek, formulovaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého musí žalovaný v námitkách (mimo jiné) alespoň stručně vylíčit obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka, se pak logicky může uplatnit jen v těch případech, kdy mají být námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu na těchto skutečnostech (majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) založeny. Spočívá-li procesní obrana žalovaného na tvrzení, že zde nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by měla být žalobcem v řízení uplatněná směnka vystavena, nelze si dost dobře představit, že by žalovaný v námitkách mohl (či dokonce musel) vylíčit také konkrétní obsah jakékoliv směnečné smlouvy.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2916/2016.

4/ Je nezbytné rozlišovat mezi námitkou neexistence kauzy směnky, námitkou zániku kauzy směnky a námitkou, že předpokládaná kauza směnky se nenaplnila (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 5257/2009).

5/ V současném uplatnění námitky nepravého podpisu a neexistence kauzy nelze (bez dalšího) spatřovat „obsahový rozpor“ takových námitek. Námitka neexistence kauzálního vztahu, z něhož měla směnka vzejít, totiž obsahově souvisí s námitkou, že směnka byla zfalšovaná (resp. byla podepsána pod nátlakem – nesvobodně). Unese-li žalovaný důkazní břemeno ohledně tvrzené nesvobody podpisu směnky (resp. zfalšování směnky), není potřebné zabývat se výhradou neexistence kauzálního vztahu zajištěného směnkou. V situaci, kdy žalovaný důkazní břemeno o tom, že směnku nepodepsal svobodně (resp. že směnka byla zfalšována), neunese, může prokazovat, že kauza směnky neexistuje a je povinností soudu se takovou kauzální námitkou zabývat.

Srov. opět důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 347/2005, sp. zn. 29 Odo 1102/2005 a sp. zn. 29 Odo 818/2006.

6/ Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu tíží žalovaného; to platí i v případě tzv. negativních tvrzení (v daných poměrech nedostatek kauzy směnky).

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, jakož i judikaturu v něm dále citovanou.

[23] V poměrech projednávané věci pak ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu R. P. uplatnila (mimo jiné) též výhradu neexistence kauzy směnky, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhal, a soudy nižších stupňů proto nijak nepochybily, jestliže se otázkou, zda sporná směnka má kauzu, zabývaly. Správně přitom vycházely též z toho, že důkazní břemeno ohledně vznesené námitky tíží žalované.

[24] Námitkami, jejichž prostřednictvím dovolatel jednak kritizuje způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily v řízení provedené důkazy, jednak polemizuje se skutkovými zjištěními obou soudů o okolnostech souvisejících s vystavením sporné směnky a (ne)existencí její kauzy, na jejichž základě odvolací soud (následné) právní posouzení věci (co do závěru o důvodnosti vznesené námitky) vybudoval, dovolatel (z obsahového hlediska) neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nepolemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Jinak řečeno, dovolatel uplatněnou argumentací neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř., k přezkoumání takových námitek proto dovolání připuštěno být nemůže.

[25] K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

[26] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (již dovolatel otevírá prostřednictvím námitky nedostatečného odůvodnění skutkových i právních závěrů odvolacího soudu), když i potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

[27] Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dostatečným způsobem vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudily po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.

[28] Z ustanovení § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces pak nelze – oproti mínění dovolatele – dovozovat ani povinnost odvolacího soudu vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (s každým jednotlivým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, jehož prostřednictvím účastník argumentoval). K tomu srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněného pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ostatně poukaz dovolatele (obsažený v podaném odvolání) na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 byl zjevně nepřípadný poměrům projednávané věci, když soud prvního stupně nezaložil své rozhodnutí na závěru, podle kterého žalovaný směnečný dlužník nemůže prokázat negativní tvrzení (o neexistenci kauzy směnky), nýbrž měl za prokázané, že žalovaní vznesenou námitku neexistence kauzy prokázali.

[29] Vytýkané vady řízení (zejména hodnocení soudy neprovedeného důkazu a nerovný přístup k účastníkům) nezahrnují žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí; a nejsou tak způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K jejich existenci by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

[30] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalovaným jejich náklady řízení. Ty v daném případě sestávají u každého ze žalovaných z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 15. února 2019), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů činí (z tarifní hodnoty ve výši 6.120.333 Kč) částku 32.820 Kč, jež se podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu snižuje o 20 %, tj. na částku 26.256 Kč. Spolu s polovinou paušální částky náhrady hotových výdajů (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014) ve výši 150 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 5.545,30 Kč tak dovolací soud přiznal každému ze žalovaných k tíži žalobce celkem 31.951,30 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru