Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 895/2018Rozsudek NS ze dne 31.03.2020

HeslaInsolvenční řízení
Zástavní právo
Uplatňování pohledávky
Zánik závazku
Splnění dluhu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.895.2018.1
Dotčené předpisy

§ 167 odst. 1 obč. zák.

§ 109 odst. 1 IZ.

§ 246 odst. 1 IZ.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 895/2018-125

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce AS ZIZLAVSKY v. o. s., se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28490738, jako insolvenčního správce dlužníka TOPGEO BRNO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 41603338, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovanému AWT Rekultivace a. s., se sídlem v Havířově, Dělnická 884/41, PSČ 735 64, identifikační číslo osoby 47676175, zastoupenému JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ 738 01, o zaplacení částky 311 383 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 106 C 9/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 8 Co 399/2017-95, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 8 Co 399/2017-95, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 30. srpna 2017, č. j. 106 C 9/2017-79, Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově zamítl žalobu, kterou se žalobce (AS ZIZLAVSKY v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka TOPGEO BRNO, spol. s r. o.) domáhal po žalovaném (AWT Rekultivace a. s.) zaplacení částky 311 383 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1/ Objednávkou ze dne 17. března 2014 si žalovaný u dlužníka objednal provedení v žalobě blíže specifikovaného díla. Součástí této objednávky byly smluvní podmínky, podle nichž (článek 10) dodavatel není oprávněn bez souhlasu odběratele pohledávky vyplývající z objednávky postoupit, zastavit, ani jednostranně započíst.

2/ Dlužník dílo provedl a na základě oboustranně odsouhlaseného soupisu provedených prací vystavil žalovanému fakturu č. FVT 1310561 na částku 311 383 Kč, splatnou dne 11. května 2014 na bankovní účet dlužníka (dále jen „účet dlužníka“).

3/ Dne 7. dubna 2014 bylo žalovanému doručeno oznámení o vzniku zástavního práva učiněné na hlavičkovém papíře Komerční banky, a. s., (dále jen „banka“), podepsané zástupci banky a prokuristou dlužníka. Obsahem tohoto oznámení bylo sdělení, že na základě Rámcové smlouvy o zástavě pohledávek ze dne 27. dubna 2012, registrační číslo 10000346129, uzavřené mezi bankou jako zástavním věřitelem a dlužníkem jako zástavním dlužníkem byla pohledávka ve výši 311 383 Kč, ohledně níž byla vystavena faktura č. 1310561 (dále jen „zastavená pohledávka“), zastavena ve prospěch banky a v souladu s touto skutečností je nutné pohledávku hradit na účet určený bankou (dále jen „účet banky“).

4/ Dne 7. května 2014 zaplatil žalovaný částku 311 383 Kč na účet dlužníka.

5/ Usnesením ze dne 9. března 2015 (jako den vydání uvedeno soudem prvního stupně také datum: 9. března 2014), č. j. KSBR 52 INS 23869/2014-A-100, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.

6/ Usnesením ze dne 22. července 2015, č. j. KSBR 52 INS 23869/2014-B-63, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka.

7/ Přípisem ze dne 21. března 2016 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 311 383 Kč do majetkové podstaty dlužníka.

Na tomto základě se soud prvního stupně nejdříve zabýval tím, jakým právním předpisem se řídí předmětné zástavní právo. S ohledem na datum uzavření Rámcové zástavní smlouvy (27. dubna 2012) a se zřetelem k § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), posuzoval soud prvního stupně „účinnost“ zástavního práva podle § 159 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).

Samotnou zástavní smlouvu považoval soud za platnou, s tím, že ustanovení smlouvy, podle něhož dodavatel není oprávněn bez souhlasu odběratele pohledávky vyplývající z objednávky postoupit, zastavit ani jednostranně započíst, je účinné pouze mezi těmito smluvními stranami a nezpůsobuje neplatnost zástavní smlouvy či neplatnost zastavení pohledávky. Vznik zástavního práva byl žalovanému dlužníkem řádně oznámen, když oznámení, které bylo žalovanému doručeno, podepsala osoba oprávněná za dlužníka jednat. Zástavní právo se tak oznámením o vzniku zástavního práva žalovanému stalo účinné a žalovaný byl proto povinen plnit způsobem uvedeným v tomto oznámení (na účet banky).

Jestliže žalovaný plnil dne 7. května 2014 na účet dlužníka, pak se sice peněžní prostředky dostaly do dispozice dlužníka, nedošlo však k zániku dluhu splněním, neboť žalovaný neplnil způsobem uvedeným v oznámení o vzniku zástavního práva. Žalobce pak správně vymáhá pohledávku do majetkové podstaty, neboť banka se jako zástavní věřitel přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka (sama tuto pohledávku po zahájení insolvenčního řízení vymáhat nemůže).

Žaloba však podle soudu prvního stupně přesto není důvodná. Zaplacenou částku dlužník žalovanému nevrátil, ani není patrno, co se s peněžitými prostředky stalo; mezi zaplacením a výzvou k úhradě uplynuly již téměř dva roky a žalovaný svým plněním jednal poctivě v obchodním styku (plnil na základě vystavené faktury). Přestože žalovaný plnil nesprávně, kdyby soud žalobě vyhověl, musel by žalovaný plnit dvakrát. Dlužník je navíc v konkursu a faktická možnost vymožení (již zaplacené částky) je značně ztížena. Výklad a použití právního předpisu by tak byl v rozporu s dobrými mravy, a proto je nutné žalobu zamítnout „s odkazem na § 2 odst. 3, § 6 odst. 1 a § 7 a 8 o. z.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (první výrok), změnil jej v bodě II. výroku tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud odkázal na správná a úplná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, neztotožnil se však s některými jeho právními závěry.

S poukazem na § 3073 o. z. odvolací soud předeslal, že soud prvního stupně správně aplikoval zákon č. 40/1964 Sb. a správně rovněž posuzoval účinnost zástavního práva k pohledávce doručením oznámení zástavního dlužníka o něm dne 7. dubna 2014.

Za rozhodující pro posouzení žaloby považoval odvolací soud skutečnost, že úpadek dlužníka byl zjištěn dne 9. března 2014, žalovaný plnil na účet dlužníka dne 7. května 2014 a konkurs byl prohlášen dne 22. července 2015.

Podstatou zástavního práva podle odvolacího soudu je to, že poddlužník musí po splatnosti své pohledávky vůči zástavnímu dlužníkovi plnit pouze zástavnímu věřiteli a neučiní-li tak, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení této pohledávky žalobou vůči poddlužníkovi. To však neplatí za insolvenčního řízení. Podle § 109 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), může zajištěný věřitel uplatnit právo na uspokojení ze zajištění pohledávky pouze přihláškou pohledávky; jinak své právo uplatňovat nemůže. Od zahájení insolvenčního řízení do prohlášení konkursu na majetek dlužníka je osobou s dispozičními oprávněními dlužník, kterému byl poddlužník (žalovaný) oprávněn a povinen plnit. Jestliže žalovaný při placení pohledávky nereflektoval oznámení o vzniku zástavního práva, ale řídil se obsahem faktury (platil podle faktury na účet dlužníka), plnil do majetkové podstaty a touto platbou se zprostil povinnosti plnit. Uvedený závěr je pak podle odvolacího soudu plně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněným pod číslem 70/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 70/2012“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že uloží žalovanému zaplatit žalobci žalovanou částku a nahradit náklady řízení, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 921/2009, uveřejněný ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 4, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2006, pod číslem 143, míní, že žalovaný měl poté, co mu bylo doručeno oznámení o vzniku zástavního práva, plnit výhradně na účet banky. Úhradu provedenou dne 7. května 2014, tedy po doručení oznámení o vzniku zástavního práva, na účet dlužníka nelze považovat za řádné splnění dluhu a nelze k ní přihlížet.

Vzhledem k tomu, že dlužník byl v době vymáhání žalované pohledávky již v konkursu a tuto pohledávku tak nemohla vymáhat banka jako zástavní věřitel, stal se aktivně věcně legitimovaným insolvenční správce dlužníka (žalobce).

Dovolatel nesouhlasí s aplikací závěrů uvedených v R 70/2012 odvolacím soudem. Z odkazovaného rozhodnutí plyne jen to, že po zahájení insolvenčního řízení není aktivně věcně legitimovanou osobou k podání žaloby na plnění zástavní věřitel, který má v zástavě pohledávku za příslušným dlužníkem, a že takovou osobou je insolvenční správce. Toto rozhodnutí tak nepotvrzuje závěr odvolacího soudu, že se žalovaný mohl zprostit své povinnosti tím, že plnil dlužníku (nikoliv zástavnímu věřiteli), navíc několik měsíců před zahájením insolvenčního řízení.

Jestliže odvolací soud uvedl, že žalovaný plnil do majetkové podstaty dlužníka, pak dovolatel poukazuje na to, že v době plnění žalovaného žádná majetková podstata dlužníka neexistovala, neboť insolvenční řízení bylo zahájeno až v září 2014.

Rovněž názor odvolacího soudu, že nelze aplikovat závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 921/2009 a sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, když tato judikatura byla vytvořena k zákonu o konkursu a vyrovnání a není ji možno na tento případ použít, není podle dovolatele správný, když i Nejvyšší soud rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1891/2005 cituje v R 70/2012, jež se týkalo výkladu insolvenčního zákona.

Podle dovolatele tak odvolací soud popřel význam zástavního práva k pohledávce jako zajišťovacího institutu, který má zástavnímu věřiteli poskytnout jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka „řádně a včas uplatněna“.

Žalovaný tak měl v mezidobí mezi oznámením vzniku zástavního práva a zahájením insolvenčního řízení plnit zástavnímu věřiteli (a to i když plnění již poskytl svému věřiteli), po zahájení insolvenčního řízení pak dlužníku a po prohlášení konkursu insolvenčnímu správci dlužníka. Žalovaný chyboval, když porušil povinnost plnit po oznámení vzniku zástavního práva zástavnímu věřiteli. Kdyby totiž nebyl zjištěn úpadek a prohlášen konkurs, mohl zástavní věřitel úspěšně žalovat žalovaného, proto na jeho postavení nemůže mít úpadek dlužníka vliv. Žalovaný se tak své povinnosti plnit na zastavenou pohledávku nezprostil.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání označil závěry odvolacího soudu za věcně i procesně správné. Doplnil, že smlouva mezi žalobcem a žalovaným, z níž vzešla pohledávka tvořící zástavu, byla uzavřena za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., proto by považoval za vhodné aplikovat na uvedený případ také § 2 odst. 3, § 6 odst. 1, § 7 a 8 o. z. Rovněž poukázal na to, že ve smlouvě o dílo byl ujednán zákaz postoupení či zástavy pohledávek bez souhlasu žalovaného.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na dovolatelem otevřené otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním dále zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem, tj. správností právního posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovoláním nebyla zpochybněna platnost zástavní smlouvy a účinnost zástavního práva ve vztahu k zastavené pohledávce. Dovolací soud, jsa omezen v přezkumné činnosti důvody vymezenými v dovolání, je tak vázán právním závěrem, že zástavní smlouva byla platná a zástavní právo bylo účinné vůči žalovanému, a vycházel z něj, a to přesto, že žalovaný zpochybňoval jeho správnost ve vyjádření k dovolání námitkou, že se strany smlouvy o dílo dohodly na zákazu zastavení pohledávek bez souhlasu žalovaného, a dále námitkou, že vznik zástavního práva nebyl žalovanému řádně oznámen, a z uvedeného názoru usuzoval na neoprávněnost žalobou požadovaného nároku.

Dovolatel napadá správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovaný úhradou zastavené pohledávky na účet dlužníka plnil do majetkové podstaty dlužníka, a tím se žalovaný zprostil svého závazku (další povinnosti plnit).

Judikatura Nejvyššího soudu je k otázce výkonu zástavního práva v situaci, kdy zástavu tvoří pohledávka, a jeho vztahu k insolvenčnímu řízení, ustálena v následujících závěrech:

1/ V insolvenčním řízení se při úvaze o obsahu zástavních práv uplatňuje metoda, podle které je, pro přesné vymezení obsahu práv a povinností dotčených zahájením insolvenčního řízení na některý ze subjektů z těchto vztahů oprávněných nebo povinných, určující především zjištění, jaká práva či povinnosti by těmto osobám příslušely, kdyby insolvenčního řízení nebylo. Teprve pak je nutno zkoumat, zda a v jakém směru zasahují do obecné úpravy zástavních práv ustanovení práva insolvenčního (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1324/2006, uveřejněného pod číslem 74/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo R 70/2012).

2/ Ustanovení § 167 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené (sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli.

3/ Je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i když stanovené (sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i když (již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.

4/ Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže týkat právní sféry zástavního věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). I kdyby tedy poddlužník splnil svůj dluh věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo kdyby vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku ze zastavené pohledávky, nemohl se tím zprostit povinnosti uložené mu § 167 odst. 1 obč. zák. splnit (v rámci uhrazovací funkce zástavního práva) závazek zástavnímu věřiteli, neboť právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (zastavené pohledávky) nemůže být těmito právními úkony poddlužníka jakkoliv dotčeno.

5/ Závěr o tom, že je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné (poté, co mu zástavní dlužník doručí písemné oznámení o něm), nemůže poddlužník za trvání zástavního práva plnit svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) bez souhlasu zástavního věřitele, se prosadí i v době před splatností zastavené pohledávky.

Srov. např. rozsudky sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, sp. zn. 29 Cdo 921/2009, R 70/2012, ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 2690/2011, ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 108/2016, nebo usnesení ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 193/2016, uveřejněné pod číslem 80/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2019“), a ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 148/2016.

6/ Poté, co ve smyslu § 109 odst. 1 insolvenčního zákona nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka, který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, již zástavní věřitel není oprávněn domáhat se žalobou podanou vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní právo k zastavené pohledávce je vůči poddlužníku účinné. Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. R 70/2012, usnesení sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, rozsudek sen. zn. 29 ICdo 108/2016, usnesení sen. zn. 29 NSČR 148/2016, nebo R 80/2019].

Nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem nespočívá v tom, že by postupoval v rozporu s výše shrnutými judikatorními závěry, ale v tom, že tyto právní závěry nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav. Soudy obou stupňů vycházely při zjištění úpadku dlužníka ze dvou různých dat, neboť v rámci odůvodnění rozhodnutí uvádějí u této události jednou 9. březen 2014, jindy 9. březen 2015. Z prvně uvedeného data následně odvolací soud dovozuje, že insolvenční řízení bylo zahájeno před tím, než žalovaný plnil dlužníku (před 7. květnem 2014).

Nejvyšší soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a obsahu spisu, proto rekapituluje podstatná skutková zjištění:

1/ Dne 7. května 2014 plnil žalovaný na zastavenou pohledávku tak, že ji uhradil dlužníku.

2/ Dne 11. května 2014 se zastavená pohledávka stala splatnou.

3/ Dne 2. září 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.

4/ Dne 9. března 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka.

5/ Dne 22. července 2015 byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka.

Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný nemohl dne 7. května 2014 plnit do majetkové podstaty dlužníka, neboť v době poskytnutí plnění ještě neprobíhalo insolvenční řízení na majetek dlužníka (to bylo zahájeno až dne 2. září 2014).

Jak plyne z výše citované judikatury, i v době od oznámení o vzniku zástavního práva (dne 7. dubna 2014) do splatnosti pohledávky (dne 11. května 2014) se žalovaný mohl zprostit svého závazku pouze plněním zástavnímu věřiteli (bance). To platilo rovněž v době od splatnosti zastavené pohledávky do doby zahájení insolvenčního řízení. Po zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o prohlášení konkursu bylo povinností žalovaného plnit dlužníku a po prohlášení konkursu na majetek dlužníka insolvenčnímu správci dlužníka (žalobci). Tyto osoby mohly po splatnosti zastavené pohledávky tuto pohledávku vymáhat.

Jestliže byl žalovanému dne 7. dubna 2014 oznámen vznik zástavního práva k pohledávce, kterou byl žalovaný povinen uspokojit z titulu závazku (dluhu) ze smlouvy o dílo uzavřené s dlužníkem, a žalovaný tuto pohledávku plnil dne 7. května 2014 dlužníku, který v této době (ještě) nebyl v insolvenčním řízení (insolvenční řízení vedené na jeho majetek bylo zahájeno až 2. září 2014), svého závazku plnit na zastavenou pohledávku zástavnímu věřiteli (bance) se nezprostil.

Nesplnil-li žalovaný tuto pohledávku do zahájení insolvenčního řízení zástavnímu věřiteli, ani v době od zahájení insolvenčního řízení do prohlášení konkursu dlužníku, a konečně ani po prohlášení konkursu insolvenčnímu správci, je žalobce jako insolvenční správce dlužníka aktivně věcně legitimován tuto pohledávku vymáhat.

Napadené rozhodnutí tudíž není správné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne odvolací soud znovu v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 poslední věta o. s. ř.).

V dalším řízení se odvolací soud neopomene zabývat námitkami žalovaného uvedenými ve vyjádření k dovolání, zejména námitkou neplatnosti zástavní smlouvy pro nemožnost zastavení předmětné pohledávky a řádnou notifikací vzniku zástavního práva žalovanému.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru