Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 882/2011Usnesení NS ze dne 25.04.2013

HeslaOdvolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.882.2011.1
Dotčené předpisy

§ 219 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 882/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Alenou Kyzek Doktorovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Myslíkova 1998/30, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ JUDr. J. Š., a 2/ LUPEMI, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Turnovského 263, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 61065242, o určení vlastnictví, o hlavní intervenci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 288/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2007, č. j. 20 Co 35/2007-64, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 25. ledna 2006, č. j. 5 C 288/2003-51, zamítl Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu, kterou se žalobce (úpadce J. K.) domáhal vůči žalovaným (1/ správkyni konkursní podstaty úpadce J. K. a 2/ LUPEMI, s. r. o.) určení, že je vlastníkem finančních přírůstků z nájmu nemovitosti - Turnovského 263, k nimž uplatňuje nárok první žalovaná a druhý žalovaný, které byly vyloučeny pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2003, č. j. 52 K 92/97-2306, z konkursní podstaty úpadce J. K. a o kterých je vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 13/2001 (bod II. výroku). V rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že první žalovaná pozbyla aktivní legitimaci k vedení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 13/2001, soud řízení zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) [bod I. výroku]. Dále soud rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

K odvolání žalobce (jež se netýkalo výroku o zastavení řízení) Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným (první výrok). Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a první žalovanou (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok) a o odměně advokátky ustanovené žalobci (pátý výrok).

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti prvnímu až čtvrtému výroku) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

V průběhu dovolacího řízení prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek druhého žalovaného usnesením ze dne 15. července 2010, č. j. MSPH 76 INS 8711/2009-B-12, ve znění opravného usnesení ze dne 4. srpna 2010, č. j. MSPH 76 INS 8711/2009-B-58. Toto usnesení potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. října 2010, č. j. MSPH 76 INS 8711/2009, 3 VSPH 647/2010-B-148 a Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 23. března 2011, č. j. MSPH 76 INS 8711/2009, 29 NSČR 12/2011-B-393 (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), odmítl dovolání druhého žalovaného proti označenému usnesení odvolacího soudu. Usnesením ze dne 23. září 2011, č. j. MSPH 76 INS 8711/2009-B-490 (které ve spojení s usnesením ze dne 16. února 2012, č. j. MSPH 76 INS 8711/2009, 1 VSPH 185/2012-B-520, jímž Vrchní soud v Praze odmítl odvolání, nabylo právní moci dne 23. února 2012), však Městský soud v Praze zrušil konkurs na majetek druhého žalovaného podle § 308 odst. 1 písm. d/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Insolvenční řízení druhého žalovaného tedy od uvedeného data nebylo překážkou dalšího postupu tohoto dovolacího řízení.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému až čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí a proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí o věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Převážná část dovolací argumentace se soustřeďuje k prosazení dovolatelova názoru, že se v konkursu vedeném na jeho majetek nestal úpadcem, jelikož usnesení o prohlášení konkursu nebylo (dosud) vyvěšeno na úřední desce soudu, když prostřednictvím této argumentace dovolatel zpochybňuje věcnou legitimaci první žalované k vedení sporu (jako žalobkyně) ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 13/2001.

V posouzení této otázky Nejvyšší soud napadenému rozhodnutí zásadní právní význam nepřikládá. K tomu srov. usnesení ze dne 12. srpna 2004, č. j. 29 Odo 696/2004-2247, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání úpadce proti usnesení ze dne 29. července 1999, č. j. 2 Ko 60/99-304, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání úpadce usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „konkursní soud“) ze dne 20. října 1998, č. j. 52 K 92/97-83, o prohlášení konkursu na jeho majetek, jakož i usnesení ze dne 8. března 2005, sp. zn. I. ÚS708/2004, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dlužníka proti usnesení konkursního soudu ze dne 20. října 1998, usnesení odvolacího soudu ze dne 29. července 1999 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2004.

Srov. dále i usnesení ze dne 31. května 2011, č. j. 29 Cdo 1349/2011-7056, jímž Nejvyšší soud znovu odmítl (druhé) dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 1999 a usnesení ze dne 20. října 2011, sp. zn. III. ÚS 2533/2011, jímž Ústavní soud opět odmítl ústavní stížnost dlužníka proti usnesení konkursního soudu ze dne 20. října 1998 a usnesení odvolacího soudu ze dne 29. července 1999, jakož i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011. Již v usnesení ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3899/2009, Nejvyšší soud též přiléhavě poznamenal, že o tom, že konkurs na majetek úpadce byl v minulosti účinně prohlášen, neměl pochybnost ani v usneseních (vydaných v dovolatelově konkursní věci) ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, sp. zn. 29 Odo 199/2003 a sp. zn. 29 Odo 202/2003.

Výtka, podle níž odvolací soud odňal dovolateli právo na spravedlivý proces, jestliže poté, co uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, ale z hlediska žalobních důvodů své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, toto rozhodnutí potvrdil z jiných důvodů, zjevně směřuje k uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Dovolatelova procesní výhrada pak nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu. Právo odvolacího soudu potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně i na základě jiného právního názoru jednoznačně plyne z ustanovení § 219 o. s. ř., což Nejvyšší soud deklaroval např. v usnesení ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 1267/2011. O tom, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné nebo že by napadené rozhodnutí vybočilo z mezí přezkumné činnosti odvolacího soudu způsobem, jenž by zasahoval do ústavních práv dovolatele, pak zjevně nemůže být řeči.

Nejvyšší soud tudíž dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí o věci samé rovněž odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaných žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Jen „pro úplnost“ a bez jakéhokoli vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud v zájmu předejití dalších sporů o účinnost vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na majetek žalobce na úřední desce konkursního soudu (vedených mimo konkursní řízení) podotýká, že již v usnesení ze dne 1. března 2005, č. j. UL 2/2005-3011, jímž zamítl úpadcův návrh, aby konkursnímu soudu určil lhůtu pro vyvěšení usnesení ze dne 20. října 1998, o prohlášení konkursu na majetek úpadce, Vrchní soud v Praze uzavřel (dovolávaje se potud i svého usnesení ze dne 3. ledna 2005, č. j. UL 16/2004-2919), že šetřením konkursního soudu bylo postaveno najisto, že usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce bylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu téhož dne, kdy bylo vydáno (20. října 1998). Shodně uzavřel Vrchní soud v Praze i v usnesení ze dne 2. října 2009, č. j. UL 15/2009-5243, jímž zamítl obdobnou žádost úpadce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. dubna 2013

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru