Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 878/2017Usnesení NS ze dne 31.10.2017

HeslaBezdůvodné obohacení
Náklady řízení
Dovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.878.2017.1
Dotčené předpisy

§ 19 předpisu č. 328/1991 Sb.

§ 150 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 878/2017-236

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Doc. JUDr. Ing. Jana Langa, CSc., jako správce konkursní podstaty úpadce DINA, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 47053208, zastoupeného JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Veverkova 1101/1, PSČ 170 00, proti žalovaným 1/ P. K., a 2/ L. K., obou zastoupených Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem, se sídlem v České Lípě, Paní Zdislavy 418/2, PSČ 470 01, o zaplacení částky 826.375 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 327/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2016, č. j. 35 Co 347/2016-220, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 7. listopadu 2010 se žalobce (Doc. JUDr. Ing. Jan Lang, CSc., jako správce konkursní podstaty úpadce DINA, spol. s r. o.) domáhal po žalovaných (P. K. a L. K.) zaplacení částky 826.375 Kč s příslušenstvím, představující bezdůvodné obohacení, které měli žalovaní získat na nájemném ze specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) [jejichž byli spoluvlastníky], když nemovitosti byly sepsány do soupisu konkursní podstaty úpadce.

Rozsudkem ze dne 18. května 2016, č. j. 28 C 327/2010-199, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „obvodní soud“) zamítl žalobu na zaplacení částky 826.375 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 170.972,60 Kč (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 152.081 Kč (první výrok). Současně odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 18.892 Kč (druhý výrok).

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že řízení, v němž se žalovaní a další spoluvlastnice nemovitostí (J. K.) domáhali vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, bylo pravomocně skončeno vyhovujícím rozhodnutím (nemovitosti byly z konkursní podstaty vyloučeny) a žaloba o zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí tak nemůže obstát.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Učinil tak proto, že žádná z dovolatelem předkládaných otázek přípustnost dovolání založit nemůže.

1/ Dovolatel v první řadě poukazuje na to, že proti rozhodnutí, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, podal dovolání a navrhl odložit vykonatelnost tohoto rozhodnutí. Soudy nižších stupňů tak při posuzování důvodnosti žaloby na vydání „výnosů“ z nemovitostí nemohly vycházet z toho, že účinky vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty již nastaly (dnem právní moci rozhodnutí odvolacího soudu).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2015, pod číslem 18, na který přiléhavě odkázal již odvolací soud, formuloval a odůvodnil závěr, že právo požadovat po nájemci věci úhradu dlužného nájemného za dobu, kdy trvaly účinky soupisu věci do konkursní podstaty úpadce, přechází ze správce konkursní podstaty úpadce zpět na původního pronajímatele dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil věc ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Obdobně to platí pro vymáhání bezdůvodného obohacení (ve výši obvyklého nájemného) vzniklého tím, že určitá osoba užívala věc bez právního důvodu v době, kdy trvaly účinky jejího soupisu do konkursní podstaty úpadce; (i) v takovém případě přechází právo vymáhat bezdůvodné obohacení ze správce konkursní podstaty úpadce na vlastníka věci dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil věc ze soupisu konkursní podstaty úpadce.

Je tedy zřejmé, že vyzní-li spor o vyloučení majetku ve prospěch vylučovatele, není správce konkursní podstaty oprávněn po pravomocném skončení sporu vymáhat jakékoli plnění po osobě, která po dobu trvání sporu tento majetek užívala (čerpala nájemné z tohoto majetku).

Námitce dovolatele, že v případě odkladu vykonatelnosti nastanou účinky rozhodnutí o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce až v okamžiku, kdy bude rozhodnuto o dovolání, nelze přisvědčit. Již proto ne, že vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je svou povahou žalobou určovací. Rozsudek, jímž soud takové žalobě vyhoví, se nevykonává (výkon rozhodnutí ani exekuci podle něj nelze nařídit). K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 883/2012, uveřejněného pod číslem 125/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 663/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2013, pod číslem 113.

Dovolatel nadto přehlíží, že účinky právní moci soudního rozhodnutí, jež se projevují tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností výroku rozhodnutí a jeho nezměnitelností (materiální právní moc) zůstávají odkladem vykonatelnosti rozhodnutí nedotčeny. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Napadené rozhodnutí, podle něhož dovolatel po pravomocném rozhodnutí o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce ztratil aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí, je s výše citovanou judikaturou v souladu.

2/ Namítá-li dovolatel, že soudy měly přerušit řízení, jehož předmětem je požadavek na zaplacení částky představující nájemné čerpané žalovanými za užívání nemovitostí sepsaných do konkursní podstaty, do skončení dovolacího řízení, v němž Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti rozhodnutí, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, pak uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (vady řízení).

Od 1. ledna 2013 lze totiž dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Navíc dovolatel pomíjí, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015) platí, že přerušení řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o dovolání v související věci je možné (jen) výjimečně s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti), jen je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno.

K uvedenému lze pro úplnost dodat, že Nejvyšší soud v mezidobí usnesením ze dne 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 3600/2016, odmítl dovolání žalobce (tam v procesním postavení žalovaného) proti rozsudku ze dne 2. září 2015, č. j. 13 Cmo 21/2014-481, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.

3/ Dovolatel konečně zpochybňuje i výrok o náhradě nákladů řízení. Míní, že v situaci, kdy žalobu podal důvodně a kdy k jejímu zamítnutí došlo jen v důsledku změny judikatury (týkající se výkladu ustanovení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jenž byl určující pro vyhovění žalobě o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce), měl odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2014“), uvedl (ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 51, ročníku 2008, pod pořadovým číslem 189, a v nálezu ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 56, ročníku 2010, pod pořadovým číslem 4), že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.

Aplikace § 150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje tuto základní zásadu. Jde o výjimku z pravidla a nelze ji vykládat tak, že kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení je namístě nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (srov. opět R 2/2014 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014). Zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v § 150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005).

Z citované judikatury je zřejmé, že za okolnost hodnou zvláštního zřetele pro nepřiznání (či snížení) náhrady nákladů řízení procesně plně úspěšným žalovaným nelze považovat (jak míní dovolatel) změnu právní úpravy (či judikatury). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016, sp. zn. 32 Cdo 779/2014, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 22 Cdo 1040/2015.

Ve své judikatuře Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že ustanovení § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. K aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou v judikatuře Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 21. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, rozsudek ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo usnesení ze dne 29. října 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015. Úvahu odvolacího soudu ohledně (ne)existence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. O takový případ však, jak plyne z výše uvedeného, v dané věci nejde.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2017

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru