Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 836/2015Usnesení NS ze dne 28.02.2017

HeslaKonkurs
Úpadek
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.836.2015.1
Dotčené předpisy

§ 513 obč. zák.

§ 31 odst. 2 ZKV

§ 19 ZKV

§ 243b odst. 5 o. s. ř.

§ 218 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1951/17 ze dne 22.05.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 836/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a) Ing. Pavla Bednaříka, jako správce konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 19 28 55, a b) JUDr. Wieslawa Firly, jako zvláštního správce téhož úpadce, obou zastoupených Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi., jako správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 41 03 42 61, zastoupenému Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Teslova 1125, PSČ 702 00, o zaplacení částky 25,881.058 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 195/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2014, č. j. 6 Cmo 89/2010-168, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému rukou společnou a nerozdílnou na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 28. srpna 2014, č. j. 6 Cmo 89/2010-168, potvrdil rozsudek ze dne 20. května 2010, č. j. 32 Cm 195/2009-29, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaném domáhali zaplacení částky 25,881.058,- Kč s 16% úrokem od 9. května 2006 do zaplacení (výrok I.) a žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovanému na nákladech odvolacího a dovolacího řízení částku 426.077,- Kč (výrok II.).

Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když jeho první rozsudek ze dne 19. července 2011, č. j. 6 Cmo 89/2010-73, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. ledna 2014, č. j. 29 Cdo 263/2012.

Odvolací soud – jsa vázán právním názorem, jenž Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném kasačním rozsudku a vycházeje ze skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně − uzavřel, že žalobci nemohli být ve sporu úspěšní, neboť úpadce (Union banka, a. s. v likvidaci – dále jen „úpadce U“) uskutečnil právo předstihu (§ 513 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“) předtím, než soud prohlásil konkurs na jeho majetek podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a žalobcům zůstalo zachováno pouze právo přihlásit pohledávku z následného regresu do konkursu vedeného na majetek úpadce jako vázanou na podmínku (§ 20 odst. 1 a 4 ZKV), spočívající v tom, že úpadce pohledávku vymůže do konkursní podstaty. „Ani v případě, že úpadce vymohl pohledávku na základě dříve uplatněného práva předstihu do konkursní podstaty až v průběhu konkursu vedeného na majetek podstaty, nemají úpadcovi spoluvěřitelé vůči úpadci z tohoto titulu pohledávku za podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) nebo vylučovací nárok ve smyslu ustanovení § 19 ZKV.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to ve znění účinném od 1. ledna 2013, majíce za to, že „právní otázka řešená v této právní věci má být posouzena jinak a z důvodu, že otázka výše náhrady nákladů v této právní věci doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena“.

Dovolatelé popisují dosavadní průběh řízení, zpochybňují okolnost, že úpadce U uplatnil právo předstihu podle ustanovení § 513 obč. zák., jakož i možnost samotné aplikace označeného ustanovení, a zdůrazňují, že 14,8% podíl Moravia Banky, a. s. v likvidaci (dále jen „úpadce M“) na pohledávce vůči Fondu národního majetku České republiky (ve výši žalované částky) byl do konkursní podstaty úpadce U sepsán protiprávně, pročež žalobci mají nárok (založený ustanovením § 19 odst. 2 ZKV) „na vydání náhradního plnění v penězích za pohledávku, která zanikla splněním“.

Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení dovolatelé zdůrazňují, že za stavu, kdy „podstatou této právní věci“ je vyloučení náhradního plnění z konkursní podstaty úpadce U, měla být odměna za jednotlivé úkony právní služby určena podle ustanovení § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu).

Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný má dovolání žalobců za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl. Současně podrobně vysvětluje důvody, pro které považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a to jak ve výroku ve věci samé, tak ve výroku o náhradě nákladů řízení.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání žalobců v rozsahu týkajícím se výroku o věci samé, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

Učinil tak proto, že povahou žalobci tvrzené pohledávky se podrobně zabýval v nejen v předchozím kasačním rozsudku sp. zn. 29 Cdo 263/2012, nýbrž také v rozsudku ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1702/2010, uveřejněném pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudcích ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 663/2012, ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 786/2012 a ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1788/2012, jakož i v usneseních ze dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3151/2013, ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2575/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2577/2013, a konečně v usnesení ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 5019/2015.

Na závěrech formulovaných v označených rozhodnutích přitom nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

V rozsahu, v němž se týká nákladů řízení, není dovolání (objektivně) přípustné (viz např. usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud je proto i v této části odmítl.

Přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení nemohla být založena ani nesprávným poučením poskytnutým účastníkům řízení odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001 a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. července 2015), určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů.

Incidenční spor o vyloučení majetku (v poměrech dané věci o vyloučení náhradního plnění ve výši žalované částky) z konkursní podstaty úpadce je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 35.000,- Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 1518/2016). Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.500,- Kč. S připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) celkem žalovanému přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení v částce 3.388,- Kč

K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. února 2017

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru