Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 829/2012Usnesení NS ze dne 28.08.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.829.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

§ 241a odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 829/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) B - Partners s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě – Kunčicích, Serafinova 359/6, PSČ 719 00, identifikační číslo osoby 26 83 01 91 a 2) Ing. M. B., zastoupené Mgr. Faridem Alizey, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Stodolní 834/7, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 220/2010, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 8 Cmo 346/2011-92, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.728,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 8 Cmo 346/2011-92, potvrdil rozsudek ze dne 19. července 2011, č. j. 7 Cm 220/2010-62, jímž Městský soud v Praze ponechal proti druhé žalované v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. srpna 2010, č. j. 7 Cm 220/2010-14, kterým původně uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 143.800,- Kč s 6% úrokem od 10. října 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 479,- Kč a náklady řízení.

Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že druhé žalované se správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

Přitom zdůraznil, že:

1) Směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), byla vystavena k zákaznické leasingové smlouvě ze dne 29. srpna 2006 č. 2681151, jejímž předmětem byl „WIELTON NS 34 KT“; nevztahovala se tak ke smlouvě č. 2680694, jejímž předmětem měl být „RENAULT MAGNUM-TECH 440 19T“.

2) Ohledně důvodnosti námitky vztahující se k výši směnečného peníze tíží důkazní břemeno druhou žalovanou, když žalobkyně nárok prokázala předložením směnky a důvod závazku není povinna prokazovat. Námitka kvantitativního porušení dohody o vyplnění blankosměnky je přitom neurčitá, když „postrádá tvrzení o tom, v jaké výši by měla být směnečná suma na směnce obsažena“.

3) Povinnost předložit směnku k placení stíhá majitele směnky ve vztahu k tomu, kdo je ze směnky povinen platit, přičemž směnečný rukojmí (jímž druhá žalovaná je) „přímo prezentátem směnky není“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolatelka zejména namítá, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí „neuvádí, z jakých skutečností či důkazů s jistotou vycházel, že dlužná částka právě činí 143.800,- Kč, když pro účely zjištění výše dluhu žádné důkazy neprovedl a ani žalobkyně nepředložila způsob, jakým dospěla právě ke směnečné sumě“; rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné a nesprávné.

Nesouhlasí ani se závěry soudů nižších stupňů, podle kterých „směnka byla vystavena jako zajišťující instrument ke smlouvě č. 2681151 a že jejím předmětem nebyl tahač Renault Magnum“, akcentujíc, že „tato smlouva se týkala předmětného motorového vozidla a celý leasingový vztah již byl uhrazen“. Podle dovolatelky lze tuto skutečnost „prokázat i z trestního spisu vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 6 T 43/2010“, a to konkrétně z výslechu svědka Ing. P. P., podle něhož „závazek vyplývající ze smlouvy č. 2681151, jehož zajišťovací instrument je právě projednávaná směnka, byl v plném rozsahu uspokojen“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání druhé žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady dovolatelky, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelkou vytýkané vady (nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, neprovedení důkazů „pro účely zjištění výše dluhu“) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují. Navíc z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je naprosto zjevné, že o nepřezkoumatelné rozhodnutí nejde a vzhledem k dovoláním nezpochybněnému závěru odvolacího soudu o neurčitosti námitky „kvantitativního porušení dohody o vyplnění směnky“ neměl odvolací soud žádný důvod správnost výši směnečné sumy prověřovat.

Judikatura Nejvyššího soudu je přitom jednotná v závěru, podle kterého mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Neopodstatněnost námitky zániku směnkou zajištěné pohledávky je v tomto ohledu zcela zjevná, když pohledávka, která byla dle námitek druhé žalované zaplacena, se netýkala sporné směnky. Polemikou se skutkovým závěrem ohledně důvodu vystavení sporné směnky pak dovolatelka ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu – uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze. Navíc ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 1 o. s. ř.) argumentace zánikem pohledávky vzniklé podle smlouvy č. 2681151 obsažena nebyla.

O tom, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rovněž pochyb není.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo vůči druhé žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. (srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).

Žalobkyně učinila v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. března 2012). Tarifní hodnota pro výpočet sazby mimosmluvní odměny určená podle ustanovení § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí celkem 165.241,44 Kč [143.800,- Kč (směnečná suma), 20.962,44 Kč (kapitalizovaný 6% úrok ze směnečné sumy za dobu od 10. října 2009 do 14. března 2012 /datum podání vyjádření k dovolání/) a 479,- Kč (směnečná odměna)] a sazba mimosmluvní odměny tak činí 7.740,- Kč. S připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) celkem žalobkyni přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení v částce 9.728,40 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. srpna 2013

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru