Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 789/2020Usnesení NS ze dne 26.11.2020

HeslaSměnečný a šekový platební rozkaz
Směnka
Koncentrace řízení
Vady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.789.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 2 o. s. ř.

§ 132 o. s. ř.

§ 175 odst. 4 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 789/2020-205

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce G7, a. s., se sídlem v Litvínově, Tylova 541, PSČ 436 01, identifikační číslo osoby 63145880, proti žalovanému M. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Lukáčem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 116/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2019, č. j. 2 Cmo 3/2019-177, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2018, č. j. 49 Cm 116/2016-100, doplněným usnesením ze dne 19. července 2018, č. j. 49 Cm 116/2016-110, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 31. května 2016, č. j. 49 Cm 116/2016-9, kterým uložil žalovanému (M. D.) zaplatit žalobci (G7, a. s.) směnečný peníz ve výši 700.000 Kč s 6% úrokem od 12. dubna 2016 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 35.000 Kč (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení mezi účastníky (výrok II.) a o povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení státu (výrok III.).

[2] Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2019, č. j. 2 Cmo 3/2019-177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) především uzavřel, že podpis směnečného rukojmího na směnce, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní, vystavenou společností M. dne 4. března 2013 na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 700.000 Kč, se splatností 11. dubna 2016, za jejíž zaplacení měl žalovaný převzít směnečné rukojemství – dále též jen „sporná směnka“), je pravým podpisem žalovaného. Potud odkázal na závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví – odvětví zkoumání ručního písma, vypracovaného dne 9. června 2017 znalkyní Mgr. Marií Beňovou, na soudem prvního stupně provedený výslech této znalkyně, jakož i na výslech svědkyně D. K., zaměstnankyně žalobce, v jejíž přítomnosti žalovaný spornou směnku podepsal.

[4] Návrh žalovaného na vypracování revizního znaleckého posudku měly oba soudy za neopodstatněný, když ve znaleckém posudku podaném znalkyní Mgr. Beňovou nebyly shledány žádné nejasnosti ani rozpory, znalkyně na žalovaným vznesené výhrady reagovala při svém výslechu, přičemž „své postupy jednoznačně z odborného hlediska zdůvodnila“. Závěry znaleckého posudku navíc zcela korespondují i s ostatními provedenými důkazy, zejména s výslechem svědkyně K.

[5] Za přiléhavý měl odvolací soud rovněž závěr soudu prvního stupně, podle kterého námitka nesprávného vyplnění blankosměnky nebyla řádně odůvodněna, když z vylíčení rozhodujících skutečností obsažených ve včas podaných námitkách není zřejmé, v jaké výši měl být směnkou zajištěný závazek, neodpovídá-li (podle žalovaného) částce uplatněné žalobou.

[6] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

[7] Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

[8] Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

[9] Z uplatněné dovolací argumentace je ovšem zřejmé, že její podstata spočívá především v polemice se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy (zejména důkaz znaleckým posudkem zpracovaný znalkyní Mgr. Marií Beňovou) a se skutkovým závěrem, který soudy nižších stupňů na základě výsledků provedeného dokazování učinily (podle kterého je podpis směnečného rukojmího na sporné směnce pravým podpisem žalovaného). Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatel (z obsahového hlediska) uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nepolemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem), jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.

[10] K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

[11] Jde-li o dovolatelem konkrétně zpochybněné hodnocení důkazu znaleckým posudkem, lze k výše řečenému doplnit, že výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, podle kterého znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013).

[12] Soudy nižších stupňů se v projednávané věci při hodnocení důkazu znaleckým posudkem od závěrů plynoucích z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak neodchýlily.

[13] Ani námitkami, podle nichž oba soudy (nesprávně) odmítly nařídit provedení důkazu revizním znaleckým posudkem a odvolací soud se navíc zcela opomněl vypořádat s důkazním návrhem na výslech PhDr. Milana Nouzovského, soudního znalce v oboru písmoznalectví (jehož písemné stanovisko ke znaleckému posudku vypracovanému znalkyní Mgr. Beňovou dovolatel v průběhu odvolacího řízení předložil soudu), dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání rovněž nemůže být připuštěno.

[14] Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, nadto plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011.

[15] K (dovolatelem předestírané) problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, uveřejněný pod číslem 38/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

[16] Přestože odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně neuvedl, proč nevyhověl návrhu dovolatele na výslech PhDr. Milana Nouzovského (srov. č. l. 142 spisu), nemůže být žádných pochyb o tom, že provedení tohoto důkazu měl odvolací soud (se zřetelem ke skutkovým zjištěním učiněným z ostatních v řízení provedených důkazů) za nadbytečné. Obsah písemně zpracovaného stanoviska PhDr. Milana Nouzovského (č. l. 143 spisu) přitom odvolací soud zjevně nepominul, nepovažoval však v něm uvedené výhrady ke znaleckému posudku Mgr. Beňové za opodstatněné, přičemž jiné závěry způsobilé objasnit v řízení sporné skutečnosti se z předmětného stanoviska nepodávají (k pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce se zpracovatel stanoviska nijak nevyjadřuje).

[17] Konečně, jde-li o posouzení otázky (ne)určitosti námitky excesivního vyplnění blankosměnky, je rozhodnutí soudů nižších stupňů souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 2184/2011. V situaci, kdy předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a řádně odůvodněné, nemohly soudy nižších stupňů (oproti mínění dovolatele) pochybit ani tím, že (v době po uplynutí lhůty k podání námitek) jej nevyzvaly, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností ve vztahu k těm námitkám, z nichž dosud nebylo zřejmé, na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.

[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2020

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru