Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 785/2012Usnesení NS ze dne 28.03.2013

HeslaSměnečný a šekový platební rozkaz
Směnky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.785.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 175 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 785/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně MINOL a. s., se sídlem v Praze 4, Sezimova 3, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26 47 63 63, zastoupené Mgr. Jiřím Buchvaldkem, advokátem, se sídlem

v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 2/580, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) BOHEMIA TOOLS CENTRE, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 384/17, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63 07 63 90 a 2) V. R., zastoupenému Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou, se sídlem v Hradištku 473, PSČ 252 09, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 50 Cm 203/2010, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2011,

č. j. 9 Cmo 131/2011-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 12.463,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání obou žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. prosince 2010, č. j. 50 Cm 203/2010-35, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. října 2010, č. j. 50 Cm 203/2010-12, kterým žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 688.703,92,- Kč s 6% úrokem od 12. srpna 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.295,68,- Kč a náhradu nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – především přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého námitka nesprávného vyplnění blankosměnky co do výše směnečné sumy není projednatelná pro neurčitost a „nemůže proto vést ani k částečnému zrušení směnečného platebního rozkazu“. Přitom zdůraznil, že má-li žalovaný směnečný dlužník v úmyslu bránit se povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem tvrzením, že došlo ke „kvantitativnímu porušení dohody o vyplnění blankosměnky“, musí v námitkách konkrétně uvést, v jakém rozsahu „je směnečný peníz uvedený na směnce požadován neoprávněně a v čem ona neoprávněnost spočívá“. Jelikož žalovaní v posuzovaném případě takové skutečnosti v námitkách neuvedli, nebylo možné k namítanému nesprávnému vyplnění blankosměnky při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet.

Neshledávaje důvodnými ani ostatní námitky žalovaných, odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovaným se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, neshledávajíc napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným.

Dovolání druhého žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.

Jde-li o posouzení otázky (ne)určitosti námitek dovolatele co do výše směnečné sumy, ve spojení s výhradou, že směnečná suma byla do blankosměnky doplněna v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 3/2010 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007. Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách „správná“ výše směnečné sumy uvedena není, námitka vadného vyplnění blankosměnky je proto, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, neurčitá (dostatečně neodůvodněná) a správnost směnečného platebního rozkazu jejím prostřednictvím prověřit nelze (k tomu, že předmětem řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné srov. ustanovení § 175 odst. 1 a 3 o. s. ř. a v soudní praxi též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1978/2008, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 5 Cmo 342/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 7, ročník 2007).

Z týchž důvodů je z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamná i výhrada dovolatele, podle které odvolací soud pochybil, nezabýval-li se při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, rovněž tím, zda směnečná suma „v sobě obsahuje“ také kauci (zálohu) uhrazenou žalovanými či nikoliv.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše činí podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, 10.000,- Kč, a z náhrady hotových výdajů určené podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.163,- Kč činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. března 2013

Mgr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru