Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 767/2017Usnesení NS ze dne 30.04.2019

HeslaExekuce
Osvobození od placení zbytku dluhů
Závaznost rozsudku
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.767.2017.1
Dotčené předpisy

čl. 3 odst. 1 Nařízení (ES) č. 1346/2000

čl. 4 odst. 1 Nařízení (ES) č. 1346/2000

čl. 16 odst. 1 Nařízení (ES) č. 1346/2000

čl. 25 Nařízení (ES) č. 1346/...

více
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2961/19
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř

I. ÚS 2961/19


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 767/2017-142

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v exekuční věci oprávněného CASPER UNION s. r. o., se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti povinným 1/ J. J., narozenému XY, bytem XY, 2/ B. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7, PSČ 150 00, a 3/ P. D. K., narozenému XY, bytem XY, pro částku 619 779,60 Kč s příslušenstvím, o návrhu druhého povinného na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 147 Nc 6609/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 19 Co 260/2015-98, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Oprávněný je povinen zaplatit druhému povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 425,10 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 147 Nc 6609/2009-69, Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „okresní soud“):

1/ Zastavil exekuci vedenou proti druhému povinnému (B. S., dále jen „B. S.“) [bod I. výroku].

2/ Určil, že oprávněný (CLEAR FINANCE s. r. o.) a B. S. nemají mezi sebou právo na náhradu nákladů exekuce (bod II. výroku).

3/ Rozhodl, že soudní exekutor nemá vůči B. S. právo na náhradu nákladů exekuce (bod III. výroku).

K odvolání oprávněného Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením:

1/ Potvrdil usnesení okresního soudu (první výrok).

2/ Uložil oprávněnému zaplatit B. S. na nákladech odvolacího řízení částku 12 850 Kč (druhý výrok).

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 21. května 2009, č. j. 147 Nc 6609/2009-8, okresní soud nařídil exekuci podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. dubna 2006, č. j. 10 C 287/2003-106, ve znění usnesení ze dne 18. května 2006, č. j. 10 C 287/2003-108, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2007, č. j. 18 Co 656/2006-154, u prvního a třetího povinného k uspokojení pohledávky oprávněného (Apston Capital Ltd.) v částce 619 779,60 Kč s příslušenstvím auB. S. k uspokojení pohledávky téhož oprávněného v částce 420 687,50 Kč s příslušenstvím. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph. D., Exekutorský úřad Praha 5.

2/ Ve Spolkové republice Německo bylo usnesením Soudu 1. instance v Detmoldu ze dne 15. prosince 2011 zahájeno insolvenční řízení ve věci B. S. Usnesením ze dne 15. února 2013, sp. zn. 10 IK 359/11, soud 1. instance rozhodl tak, že dlužníku se uděluje zproštění od zbývajícího dluhu (§ 300 InsO), které je účinné vůči všem věřitelům, i těm, kteří své pohledávky nepřihlásili (§ 301, § 38 InsO), a do zproštění od zbývajícího dluhu nejsou zahrnuty pohledávky vyňaté podle § 302 InsO. Toto usnesení nabylo právní moci 23. prosince 2013.

3/ Podáním datovaným 28. května 2013 B. S. navrhl zastavení exekuce vůči jeho osobě z důvodu, že výkon rozhodnutí je nepřípustný, neboť usnesením Soudu 1. instance v Detmoldu ze dne 15. února 2013 byl zproštěn veškerých zbývajících dluhů, tedy i dluhu vůči oprávněnému.

4/ Usnesením ze dne 9. října 2013, č. j. 067 EX 2835/09-270, soudní exekutor rozhodl, že namísto oprávněného Apston Capital Ltd. vstupuje do řízení CLEAR FINANCE s. r. o. podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Usnesení nabylo právní moci 6. listopadu 2013.

Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z článku 3 odst. 1, článku 16, článku 25 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení, a článku 33 odst. 1, článku 34 odst. 1, 3, 4, článku 35 odst. 1, 2, 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - přisvědčil závěru okresního soudu, že návrh B. S. na zastavení exekuce je dán. Nikoli však podle § 268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. (jak uzavřel okresní soud), ale dle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že důvody pro neuznání rozhodnutí německého soudu o zproštění od zbývajících dluhů nejsou dány. Dodal, že článek 35 odst. 1 nařízení Rady č. 44/2001 omezuje porušení pravidel příslušnosti jako důvod neuznání rozhodnutí jen na spory z pojistné věci, spory ve věcech, v nichž byla dána výlučná příslušnost soudu, a spotřebitelské smlouvy. O takový případ však v dané věci nejde a ani chybně založená příslušnost soudu státu původu nemůže vést k neuznání rozhodnutí.

Dále odvolací soud uvedl, že český soud není oprávněn přezkoumávat příslušnost německého soudu, který vydal usnesení o oddlužení B. S. Proto není třeba dokazovat, zda v době zahájení úpadkového řízení byly hlavní zájmy B. S. soustředěny ve Spolkové republice Německo.

Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně „otázky účinnosti a závaznosti rozhodnutí soudu jiného členského státu - Německa o oddlužení a splnění podmínek oddlužení a tedy osvobození od dalších pohledávek pro české soudy“.

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel vyslovuje pochybnosti o možnosti aplikace nařízení Rady č. 1346/2000 na danou věc. K tomu uvádí, že v příloze A nařízení není v případě Spolkové republiky Německo explicitně uvedeno oddlužení. Dále dovolatel tvrdí, že jakékoli rozhodnutí o splnění podmínek oddlužení a o osvobození od placení pohledávek vydané ve Spolkové republice Německo nemůže být důvodem pro zastavení exekuce vedené vůči povinnému na území České republiky, a to dokonce k uspokojení pohledávky vzniklé na území České republiky.

B. S. ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že nařízení Rady č. 1346/2000 musí být ve věci aplikováno, neboť usnesení Soudu 1. instance v Detmoldu ze dne 15. února 2013 bylo vydáno v úpadkovém řízení, které je v příloze A nařízení uvedeno jako „das Insolvenzverfahren“. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že české soudy nejsou oprávněny přezkoumávat příslušnost soudu v Detmoldu a uvádí, že v době zahájení úpadkového řízení byly jeho hlavní zájmy soustředěny na území Spolkové republiky Německo a je tomu tak i nadále. Navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné.

V průběhu dovolacího řízení rozhodl okresní soud usnesením ze dne 28. června 2016, č. j. 147 Nc 6609/2009-131 (pravomocným dne 2. srpna 2016), že v řízení bude na straně oprávněného pokračováno s CASPER UNION s. r. o. (§ 107 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud tedy uvedl v záhlaví tohoto rozhodnutí jmenovanou společnost jako oprávněného.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázky dovolatelem předestřené, na níž napadené rozhodnutí spočívá, jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Nejvyšší soud předesílá, že pro zodpovězení dovoláním předestřené otázky je určující výklad nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení, jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání Úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004 (dále též jen „nařízení“). Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení, jež nařízení o úpadkovém řízení nahradilo, je totiž podle jeho článku 84 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená po 26. červnu 2017.

Podle článku 3 odst. 1 nařízení, soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak.

Podle článku 4 odst. 1 nařízení, pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (dále jen „stát, který řízení zahájil“). Dle odstavce 2, právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje (mimo jiné) podmínky a účinky skončení úpadkového řízení, zejména vyrovnáním (písm. j/) a práva věřitelů po skončení úpadkového řízení (písm. k/).

Podle článku 16 odst. 1 nařízení, rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil. To platí i v případě, kdy úpadkové řízení nemůže být v jiném členském státě proti dlužníku daného typu zahájeno.

Podle článku 25 odst. 1 nařízení, rozhodnutí učiněná soudem, jehož rozhodnutí o zahájení řízení je uznáno podle článku 16, která se týkají průběhu a skončení úpadkového řízení, a vyrovnání tímto soudem schválená se rovněž uznávají bez dalších formálních náležitostí. Tato rozhodnutí jsou vykonatelná podle článků 31 až 51 (s výjimkou článku 34 odst. 2) Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění úmluv o přistoupení k uvedené úmluvě. První pododstavec se rovněž vztahuje na rozhodnutí, která vyplývají přímo z úpadkového řízení, a na rozhodnutí, která s ním úzce souvisejí, i když je učinil jiný soud. První pododstavec se rovněž vztahuje na rozhodnutí týkající se ochranných opatření, která byla učiněna po podání návrhu na zahájení úpadkového řízení. Dle odstavce 2, uznávání a výkon rozhodnutí jiných než uvedených v odstavci 1 se řídí úmluvou uvedenou v odstavci 1, pokud je použitelná. Dle odstavce 3, členské státy nejsou povinny uznávat nebo vykonávat rozhodnutí uvedená v odstavci 1, pokud by to vedlo k omezení osobní svobody nebo listovního tajemství.

Podle článku 26 nařízení, kterýkoli členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo výkonu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo s ústavními právy a svobodami jednotlivce.

Nejvyšší soud se výkladem práva Evropské unie, konkrétně výše zmiňovaného nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, zabýval v usnesení ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006, uveřejněném pod číslem 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). V důvodech tohoto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že Evropský soudní dvůr se ve své judikatuře již vyslovil k výkladu pojmu „zahájení úpadkového řízení“, principu uznávání rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení soudem jiného členského státu ve smyslu článku 16 nařízení a možnosti uplatnit proti uznání hlavního úpadkového řízení zahájeného ve Spolkové republice Německo výhradu veřejného pořádku ve smyslu článku 26 nařízení. Potud jde o acte éclairé. Evropský soudní dvůr na dané téma uzavřel, že:

1/ Článek 16 odst. 1 první pododstavec nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že za rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení ve smyslu tohoto ustanovení se považuje rozhodnutí vydané soudem členského státu, ke kterému byl za tímto účelem podán návrh na zahájení řízení uvedeného v příloze A téhož nařízení, vycházející z úpadku dlužníka, jestliže toto rozhodnutí zahrnuje zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem, a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C daného nařízení. Toto zbavení práva nakládat s majetkem znamená, že dlužník pozbude oprávnění vykonávat správu svého majetku (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 58).

2/ Článek 16 odst. 1 první pododstavec nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že hlavní úpadkové řízení zahájené soudem členského státu musí být uznáno soudy ostatních členských států, aniž by tyto soudy byly oprávněny přezkoumávat příslušnost soudu státu, ve kterém bylo řízení zahájeno (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 44).

3/ Článek 26 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném členském státě, jestliže bylo rozhodnutí o zahájení řízení přijato při zjevném porušení základního práva být vyslechnut, kterého požívá osoba dotčená takovým řízením (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 67).

Závěr formulovaný v předchozím odstavci je přitom vyústěním úvah, na jejichž základě shledal Evropský soudní dvůr při výkladu článku 26 nařízení použitelnou svou judikaturu vztahující se k článku 27 odst. 1 Bruselské úmluvy (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavce 62 až 64).

V takto ustaveném právním a judikatorním rámci lze v poměrech dané věci uvést, že odvolací soud (i okresní soud) dospěl ke správnému závěru, že není oprávněn přezkoumávat příslušnost německého soudu, u kterého bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci B. S. a který vydal rozhodnutí o zproštění B. S. od zbývajícího dluhu, účinné vůči všem věřitelům, i těm, kteří své pohledávky nepřihlásili.

Tvrdí-li dovolatel, že v příloze A nařízení není v případě Spolkové republiky Německo explicitně zmíněno oddlužení, je jeho názor mylný. Tato příloha totiž u úpadkových řízení výslovně vymezuje i insolvenční soudní řízení („Das Insolvenzverfahren“).

Z uvedeného plyne i závěr, že rozhodnutí německého soudu o zproštění B. S. od zbývajícího dluhu musí být uznáno českými soudy a je účinné vůči všem věřitelům B. S., tedy i dovolateli.

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že odvolací soud učinil správný závěr, že je dán důvod pro zastavení exekuce vedené proti B. S. podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu. Protože dovolání oprávněného bylo zamítnuto, je namístě úspěšnému druhému povinnému přiznat náhradu nákladů, které mu vznikly v dovolacím řízení. Ty představuje odměna advokáta za jeden úkon (sepis vyjádření k dovolání ze dne 26. května 2016) podle § 11 odst. 2 písm. e/, ve spojení s § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. června 2018, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době sepisu vyjádření k dovolání, z tarifní hodnoty 420 687,50 Kč, ve výši 5 010 Kč a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky, vše zvýšené o náhradu daně z přidané hodnoty v částce 1 115,10 Kč, tj. celkem 6 425,10 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li oprávněný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může druhý povinný podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.

V Brně dne 30. 4. 2019

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru