Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 719/2013Usnesení NS ze dne 30.05.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.719.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 241a odst. 3 o. s. ř.

§ 132 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

§ 151 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 719/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně CZ HERMEX, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 26, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25 07 12 20, zastoupené JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, PSČ 120 00, proti žalovanému JUDr. M. O., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 109/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 9 Cmo 388/2007-233, ve znění usnesení ze dne 8. října 2010, č. j. 9 Cmo 388/2007-240, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 78.988,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. října 2010, č. j. 9 Cmo 388/2007-233, ve znění usnesení ze dne 8. října 2010, č. j. 9 Cmo 388/2007-240 (jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2163/2008, jímž byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 9 Cmo 266/2007, 9 Cmo 388/2007-158 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení), potvrdil rozsudek ze dne 4. září 2006, č. j. 30 Cm 109/2005-110 (ve spojení s usnesením ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 30 Cm 109/2005-116), kterým Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. srpna 2005, č. j. 30 Sm 115/2005-24, jímž původnímu žalovanému (s tehdejším obchodním jménem V. o. p., M. nad B.; změna obchodního jména na M. r. p., š. p. M. nad B. byla do obchodného registra Okresného súdu Košice I zapsána od 29. dubna 2009 – dále též jen „státní podnik“) uložil zaplatit žalobkyni částku 33,838.128,- Kč s 6% úrokem od 1. června 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 112.793,76 Kč a náklady řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal „žalovaným tvrzený obsah směnečné dohody prokázaným a námitku zániku kauzy důvodnou“. Přitom uzavřel, že „účastnická výpověď žalobce a rovněž i výpověď svědka – někdejšího statutárního orgánu žalovaného, tedy osob účastných podpisu směnky a jednání tomuto podpisu předcházejících, důvodnost této námitky neprokázala, naopak zjištění z těchto důkazů učiněná svědčí o obsahu směnečné dohody dle tvrzení žalobce. Nelze rovněž pominout opakované uznání směnečného závazku žalovaným písemnostmi datovanými 8. července 2002 a 24. března 2003, v době, kdy již došlo k naplnění odkládací podmínky (nabytí účinnosti poté, kdy smluvní strany získají příslušné povolení vydané nejvyššími orgány do 60 dní od jejího podpisu) sjednané smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a bulharskou společností dne 18. prosince 2001, tedy v době, kdy již bylo zřejmé, že se ,budoucí obchody‘ (dle námitky žalovaného) neuskuteční.“

Jako nedůvodné (shodně se soudem prvního stupně) vyhodnotil i další námitky žalovaného, „tj. námitku nepředložení směnky k placení a námitku nesouladu obchodního jména výstavce se zápisem v obchodním rejstříku“, jakož i námitku, podle níž „někdejší statutární orgán porušil podpisem směnky usnesení vlády Slovenské republiky č. 525/2001“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jejíž existenci shledává v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplného a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci“) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu se závěry Nejvyššího soudu uvedenými v rozsudku, č. j. 29 Cdo 2163/2008-193, neakceptoval „jeho stanoviska“, když „opakovaně bez náležitého odůvodnění svého rozsudku omezil se jen na konstatování, že prvostupňový soud ve svém rozsudku si k vyhodnocení důvodnosti námitky zániku kauzy zajišťovací směnky zajistil vyhodnocenými důkazy dostatek skutkových zjištění, které jsou obsahem odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací soud na tato zjištění ve stručnosti odkazuje s tím, že je považuje za dostatečné“. Podle názoru dovolatele v řízení bylo prokázáno, že směnka měla sloužit jako zajišťovací prostředek, ale každý z účastníků uvádí jiné okolnosti a jiný smluvní vztah, na jehož základě měla být směnka uplatněná, nebyly-li by podmínky smlouvy dodrženy. I přes rozdílná tvrzení účastníků „soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že směnka nemohla sloužit jako zajišťovací prostředek na závazky vzniklé v budoucnosti. Tato vada prvostupňového rozhodnutí nebyla odvolacím soudem odstraněna navzdory závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu. Strohé konstatování odvolacího soudu o tom, že považuje zjištění soudu prvního stupně za dostatečné bez toho, aby se ve svém rozhodnutí zabíral namítanými rozpornostmi“, má „za neúplné a nesprávné zjištění skutkového stavu“. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení důkazů nerespektoval ustanovení § 132 o. s. ř. a že odůvodnění jeho rozhodnutí nesplňuje požadavky ustanovení § 157 o. s. ř, pročež je nepřezkoumatelné.

Konečně spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že „námitky vzdání se práva ze strany žalobce na uplatnění plnění ze směnky a rezignace nabyvatele směnky na uplatnění směnky vůči namítajícímu dlužníkovi vyhodnotil jako nedůvodné bez náležitého odůvodnění, přičemž neakceptoval dovolatelem předložené důkazy, resp. neuvedl jak tyto důkazy vyhodnotil“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

V průběhu dovolacího řízení Okresný súd Košice I usnesením ze dne 9. března 2011, č. k. 31 K/7/2011-969, prohlásil konkurs na majetek původního žalovaného M. r. p., š. p. M. nad B. a správcem podstaty ustanovil JUDr. M. O.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. července 2012, č. j. 29 Cdo 1764/2011-307, vyrozuměl účastníky řízení o tom, že dovolací řízení v dané věci se z výše uvedených důvodů přerušilo a lze v něm pokračovat, rozhodne-li o tom soud, který prohlásil konkurs na majetek původního žalovaného (srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněný pod číslem 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož Okresný súd Košice I usnesením ze dne 13. února 2013, č. k. 31 K/7/2011-2238, 7111204608, udělil souhlas s pokračováním v dovolacím řízení, Nejvyšší soud nadále ve věci jako se žalovaným bez dalšího jednal s JUDr. M. O., jako správcem podstaty úpadce.

Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady dovolatele, jimiž polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně si k vyhodnocení důvodnosti námitky zániku kauzy zajišťovací směnky zajistil provedenými důkazy dostatek skutkových zjištění. Tím totiž dovolatel (posuzováno podle obsahu) namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.

Navíc − posuzováno podle obsahu – dovolatel, byť formálně uplatňuje i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., polemizuje především s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů a s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož žalovaný neprokázal jím tvrzenou kauzu směnky. Přitom samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů dále nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani námitky, jimiž dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkané vady řízení totiž rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní; o tom, že nejde o nepřezkoumatelné rozhodnutí a že na závěru, podle něhož nelze směnkou zajistit budoucí pohledávky, napadené rozhodnutí nespočívá, není pochyb.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Žalobkyně sice učinila v dovolacím řízení dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání), nicméně vzhledem k obsahu obou podání hodnotí Nejvyšší soud jako náklad potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva (jen) mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby [§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu]. Tarifní hodnota pro výpočet sazby mimosmluvní odměny určená podle ustanovení § 7 bodu 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí celkem 51,645.017,35 Kč [33,838.128,- Kč (směnečná suma), 17,694.096,19 Kč (kapitalizovaný 6% úrok ze směnečné sumy za dobu od 1. června 2002 do 17. února 2011 /datum podání vyjádření k dovolání/) a 112.793,16 Kč (směnečná odměna)] a sazba mimosmluvní odměny tak činí 64.980,- Kč. S připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 13.708,80 Kč celkem žalobkyni přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení v částce 78.988,80 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2013

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru