Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 642/2012Usnesení NS ze dne 29.04.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.642.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2299/13 ze dne 22.04.2014 (zrušeno)
soudce zpravodaj JUDr. Ivana Janů


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 642/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně obce Vranovice, se sídlem ve Vranovicích, Školní 1, zastoupené JUDr. Radkem Machem, advokátem, se sídlem v Brně, Mendlovo nám. 470/2a, PSČ 603 00, proti žalované JUDr. V. B., o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 50/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 6 Cm 106/2010-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 6 Cm 106/2010-143, potvrdil rozsudek ze dne 29. června 2010, 12 Cm 50/2007-95, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti (dále jen „sporná nemovitost“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (Agrodružstva Vranovice − v likvidaci).

Odvolací soud − odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, na ustanovení § 4 odst. 1 a § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a na ustanovení § 39, § 126 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nesvědčí právo vylučující „zařazení“ sporné nemovitosti do majetku konkursní podstaty úpadce.

Přitom zdůraznil, že M. H. se na základě dohody o vydání nemovitosti ze dne 6. února 1992 (dále jen „dohoda“), ani v důsledku „vydržení“ vlastnicí sporné nemovitosti nestala. Jelikož v občanském právu se uplatňuje zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než měl sám, jmenovaná nemohla platně převést spornou nemovitost na další nabyvatele. Platí totiž, že „od nevlastníka nelze nabýt vlastnictví k nemovitosti, i když nabyvatel vychází ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka této nemovitosti“. Z tohoto důvodu jsou neplatné následně uzavřené smlouvy ze dne 30. července 1992 a ze dne 15. dubna 1996, podle nichž měli vlastnické právo ke sporné nemovitosti nabýt Z. a V. K. a následně žalobkyně.

Konečně odvolací soud shledal neopodstatněnou „námitku vydržení vlastnického práva ze strany žalobkyně. Právní důvod, od kterého žalobkyně odvozovala nabytí vlastnického práva, představovala kupní smlouva ze dne 15. dubna 1996 a o zpochybnění vlastnického práva ke sporné nemovitosti se dozvěděla nejpozději dne 19. listopadu 1999, kdy jí bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. listopadu 1999 o připuštění obce Vranovice jako dalšího účastníka na straně žalovaných v řízení o určení vlastnictví ke sporné nemovitosti“ (rozuměj usnesení vydané označeným soudem ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 848/93, jejímž předmětem byla žaloba „pozdějšího“ úpadce, respektive tehdejšího správce konkursní podstaty úpadce proti Z. a V. K. o určení vlastnictví ke sporné nemovitosti).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně neplatnosti kupní smlouvy ze dne 15. dubna 1996 (tj. kupní smlouvy, podle níž měla nabýt vlastnické právo ke sporné nemovitosti), jelikož na její straně „byla zcela jednoznačně prokázána dobrá víra v pravdivost a úplnost zápisu v katastru nemovitostí“ ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

Akcentuje, že spornou nemovitost nabyla od manželů K. (osob zapsaných jako vlastníci sporné nemovitosti v katastru nemovitostí), přičemž za ni zaplatila kupní cenu ve výši 5,404.871,- Kč. Manželé K. budovu nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 30. července 1992, registrované Státním notářstvím z Břeclavi téhož dne, od M. H., a i tato skutečnost byla „řádně zapsána v katastru nemovitostí“.

Vlastnické právo nabyvatelů, bylo-li nabyto v dobré víře – pokračuje dovolatelka − požívá právní ochrany a nezaniká, což je v souladu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Potud poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 a ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07) a Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 3322/2010, 28 Cdo 3324/2010).

Konečně dovolatelka připomíná, že správce konkursní podstaty úpadce spornou nemovitost do soupisu majetku konkursní podstaty sepsal přibližně devět let po prohlášení konkursu na majetek úpadce, čímž jí znemožnil řádně přihlásit jakoukoli pohledávku (v úvahu přichází pohledávka z titulu investic do sporné nemovitosti ve výši 3,307.958,- Kč), třeba i podmíněnou, do probíhajícího konkursního řízení.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná akcentuje, že žalobkyně při koupi sporné nemovitosti „neprojevila dostatek obezřetnosti“ a považuje dovolání za nepřípustné.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá závěrům rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněného pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 56/2010“), podle nichž se (další) kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku. Přitom v R 56/2010 se Nejvyšší soud vyjádřil i k (tehdejší) judikatuře Ústavního soudu. K výhradě týkající se doby soupisu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněný pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Současně Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. byl oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, tj. dovolacímu přezkumu nepodléhal závěr odvolacího soudu, podle něhož se M. H. na základě dohody nestala vlastnicí sporné nemovitosti (k tomu srov. též důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08); případná (ne)správnost tohoto závěru tak nemohla být ani důvodem, pro který by Nejvyšší soud mohl shledat dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2013

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru