Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 633/2019Usnesení NS ze dne 25.02.2021

HeslaKonkurs
Vázanost rozhodnutím soudu
Žaloba vylučovací (excindační)
Převod nemovitostí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.633.2019.1
Dotčené předpisy

§ 135 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 633/2019-749

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobců a/ B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a b/ J. K., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalované JUDr. Janě Sedláčkové, advokátce, se sídlem v Brně, Palackého třída 195/33, PSČ 612 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce G., identifikační číslo osoby XY, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 441/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2018, č. j. 9 Cmo 4/2018-680, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 150 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Žalobci (B. a J. K.) se vůči žalované (JUDr. Janě Sedláčkové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce G.) domáhají podanými žalobami vyloučení označených nemovitostní z konkursní podstaty úpadce.

2. Rozsudkem ze dne 11. ledna 2018, č. j. 4 Cm 441/2002-622, Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) žaloby zamítl (body I. a II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).

3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. září 2018, č. j. 9 Cmo 4/2018-680, potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí soudů nižších stupňů, když předchozí dva (rovněž zamítavé) rozsudky konkursního soudu (ze dne 24. září 2007, č. j. 4 Cm 441/2002-119, a ze dne 18. února 2016, č. j. 4 Cm 441/2002-438) k odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci zrušil (usnesením ze dne 1. října 2014, č. j. 9 Cmo 381/2007-304, a ze dne 14. září 2016, č. j. 9 Cmo 6/2016-477) a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Odvolací soud založil právní posouzení věci na závěrech, podle nichž:

[1] Ke dni uzavření kupních smluv (7. března 2001), které uzavřel G. R. (dále jen „G. R.“) jako prodávající s žalobcem a/ jako kupujícím (ohledně převodu nemovitostí specifikovaných v bodě I. výroku rozsudku konkursního soudu) a s žalobcem b/ jako kupujícím (ohledně převodu nemovitostí specifikovaných v bodě II. výroku rozsudku konkursního soudu), nebyl G. R. vlastníkem sporných nemovitostí, neboť je „měl nabýt“ od úpadce (jako jediného společníka) na základě prohlášení o nepeněžitém vkladu ze dne 10. února 1995 a 17. března 1995. Tato prohlášení jsou však neplatnými právními úkony pro rozpor se zákonem podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), když na jejich základě učiněné nepeněžité vklady naplnily skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, který spáchal předseda představenstva úpadce M. K. (dále jen „M. K“), jinak též otec žalobce b/.

[2] Žalobci mohli nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem od nevlastníka G. R. pouze na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí; dobrou víru však neprokázali.

6. Odvolací soud podstatně doplnil dokazování (označenými listinami) k otázce dobré víry žalobců. Potud dovodil, že mezi M. K. a žalobcem b/ existovala (kromě blízkého příbuzenského vztahu) nikoli zanedbatelná pracovní a majetková propojenost a že uzavření kupních smluv ze dne 7. března 2001 předcházela jednání mezi žalobcem b/ a jeho bratrem Z. K. (dále jen „Z. K.“), který byl obeznámen s „důvodem“ trestního stíhání M. K. Dále uvedl, že M. K. zapojoval žalobce b/ do podnikání, nebrojil proti převodu nemovitostí kupní smlouvou na žalobce b/ a v letech 2008 a 2011 žalobce b/ převedl na M. K. obchodní podíly. S výjimkou nemovitostí v katastrálním území XY disponují se spornými nemovitostmi společnosti, v nichž je M. K. jediným společníkem a jednatelem (žalobce a/, J.). Kdyby vztahy mezi M. K. a žalobcem b/ byly skutečně vyhrocené, M. K. by se nenechal zastupovat žalobcem b/ v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 60/2002.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (společné) dovolání, v němž vytýkají odvolacímu soudu nesprávné posouzení věci. K přípustnosti dovolání uvádějí, že „dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena právní otázka rozsahu vázanosti civilního soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal ve vztahu k platnosti právního úkonu, který je součástí skutkové podstaty trestného činu“. Požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozsudek konkursního soudu.

8. Dovolatelé shrnují skutkové okolnosti věci a zdůrazňují, že soudy obou stupňů „nedostály individuálnímu posouzení věci“ jako jednomu z postulátů práva na spravedlivý proces. Snášejí argumenty ve prospěch závěru, že odvolací soud učinil z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 1 To 27/2007-2319, absolutizující a nepřekonatelnou překážku, aniž se zabýval jeho odůvodněním, jakož i konkrétními okolnostmi trestního případu (krajně specifickými). Onen rozsudek považují za formální odsuzující rozsudek se symbolickým trestem a blíže nespecifikovanou škodou, z jehož výroku není ani seznatelné, kterými konkrétními majetkovými transakcemi došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.

9. Podle dovolatelů soudy obou stupňů též odhlédly od psychického onemocnění Z. K. V této souvislosti namítají, že soudy nevyhodnotily vliv onemocnění Z. K. na jeho chování, míru participace v běžném životě a na důvody, pro které se rozhodl zbavit majetku. Při posuzování dobré víry žalobců tak nebyly dodrženy zásady hodnocení důkazů.

10. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné. Zdůrazňuje, že v řízení namítala neplatnost právního úkonu nejen pro rozpor s trestním zákoníkem, ale i pro rozpor s dobrými mravy. Podle žalované je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce vázanosti soudu trestním rozsudkem souladné s judikaturou.

11. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2007]. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2549/2010.

12. Dovolání žalobců Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.

13. Dovolatelé podali dovolání společně (šlo o jedno podání), i s přihlédnutím k tomu, jak ve vylučovací žalobě uplatnili svá žalobní žádání (každý z nich se za sebe domáhá vyloučení „svých“ nemovitostí z konkursní podstaty úpadce), je však zjevné, že i při absenci výslovného projevu vůle na dané téma v dovolání samotném se dovolání žalobce a/ může týkat jen té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud: jednak prvním výrokem potvrdil rozsudek konkursního soudu v zamítavém výroku o věci samé vůči žalobci a/ (bod I. výroku rozsudku konkursního soudu) a ve výrocích o nákladech řízení (body III. a IV. výroku rozsudku konkursního soudu) v rozsahu, v němž ukládají platební povinnost žalobci a/, jednak druhým výrokem o nákladech odvolacího řízení uložil platební povinnost žalobci a/. V témže duchu platí, že dovolání žalobce b/ se může týkat jen té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud: jednak potvrdil rozsudek konkursního soudu v zamítavém výroku o věci samé vůči žalobci b/ (bod II. výroku rozsudku konkursního soudu) a ve výrocích o nákladech řízení (body III. a IV. výroku rozsudku konkursního soudu) v rozsahu, v němž ukládají platební povinnost žalobci b/, jednak druhým výrokem o nákladech odvolacího řízení uložil platební povinnost žalobci b/. Optikou takto vymezených účinků (společného) dovolání je nutno vnímat i dále formulované závěry Nejvyššího soudu na téma přípustnosti dovolání.

14. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodech III. a IV. výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

15. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodech I. (žalobce a/) a II. (žalobce b/) výroku o věci samé, může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

16. Námitkou týkající se „rozsahu vázanosti civilního soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal“, dovolatelé především zpochybňují závěr soudů nižších stupňů, podle kterého jsou prohlášení o nepeněžitém vkladu ze dne 10. února 1995 a 17. března 1995 neplatnými právními úkony podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem s ohledem na rozsudek, jímž byl M. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry.

17. Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura k otázce převodu vlastnického práva nepeněžitým vkladem do obchodní společnosti je jednotná v závěru, podle něhož prohlášení o nepeněžitém vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti, učiněné jejím společníkem, spolu s usnesením valné hromady společnosti o zvýšení základního kapitálu nepeněžitým vkladem společníka (§ 125 odst. 1 písm. e/ a § 143 odst. 3 písm. a/ a c/ zákona č. 519/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, je ve smyslu § 132 odst. 1 obč. zák. právní skutečností stanovenou zákonem, která má za následek nabytí vlastnictví k nemovitosti jiným subjektem. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5485/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročník 2010, pod číslem 152, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3665/2011.

18. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 135 odst. 1 o. s. ř. je ustálena v závěrech, podle nichž:

[1] Je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. K tomu srovnej zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. října 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněnou pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[2] Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006.

19. Již v rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2009“), pak Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134, vysvětlil, že je-li prokázáno, že úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, má to za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. proto, že takový právní úkon svým účelem odporuje zákonu. Přitom jako příklad zákonného ustanovení, se kterým takové jednání je (může být) v rozporu, Nejvyšší soud v R 40/2009 uvedl ustanovení § 256 a 256a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“). Tyto judikaturní závěry jsou přitom bez dalšího (a bez potřeby dalšího vysvětlení) nepochybně použitelné i tam, kde konflikt s normami trestního práva (v poměrech této věci konflikt s ustanovením § 248 odst. 1 a 2 tr. zák.) nastoluje jednostranný právní úkon [jímž je (v rozhodné době bylo) i prohlášení společníka o nepeněžitém vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti].

20. Lze doplnit, že dovolateli vznesené pochybnosti o nejednoznačnosti skutků, za něž byl M. K. odsouzen, Nejvyšší soud nesdílí, když ve výroku o vině je jednoznačně vymezen skutek (včetně identifikace nemovitostí), jehož podstatou bylo podle odůvodnění rozsudku zcizení nemovitostí ke škodě úpadce. Rovněž argumentace dovolatelů ohledně „rozsudku se symbolickým trestem a blíže nespecifikovanou škodou“ je v daných souvislostech nevýznamná.

21. Napadené rozhodnutí je tak v posouzení významu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k výroku odsuzujícího rozsudku trestního soudu označeného v odstavci 8. výše souladné s citovanou judikaturou.

22. Otázku nabytí nemovitostí od nevlastníka odvolací soud řešil ve shodě s judikatorně ustálenými závěry, konkrétně s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, dle něhož podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.

23. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska výhrad, jimiž dovolatelé brojí proti závěru odvolacího soudu o nedostatku dobré víry žalobců. Posouzení, zda někdo jednal v dobré víře, je sice posouzením právním, je však založeno na zjištěném skutkovém stavu. Námitkou, že soudy obou stupňů „nahlížely“ na osobu Z. K. „jako na zcela zdravého jedince“ a nedostatečně vyhodnotily míru jeho psychického onemocnění, dovolatelé polemizují s hodnocením důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatelé v případě dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemají k dispozici.

24. Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.

25. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k výsledku dovolacího řízení se tento návrh stal bezpředmětným.

26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, čímž jim vznikla povinnost nahradit žalované účelně vynaložené náklady řízení. Ty představují paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) za sepis vyjádření k dovolání (podání ze dne 26. února 2019). Vzhledem k tomu, že předmět sporu nečiní z žalobců osoby v solidárním postavení, uložil Nejvyšší soud náhradu těchto nákladů dovolacího řízení každému z žalobců v rozsahu jedné poloviny.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 25. 2. 2021

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru