Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 62/2021Usnesení NS ze dne 24.02.2021

HeslaSměnečný a šekový platební rozkaz
Směnka
Znalecký posudek
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.62.2021.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1,2 o. s. ř.

§ 132 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 62/2021-429

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce IFIS investiční fond, a. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24 31 67 17, zastoupeného Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovanému H. J. G., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 103/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2020, č. j. 4 Cmo 160/2019-399, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 3. března 2015, č. j. 3 Cm 21/2015-13, uložil (tehdejším) žalovaným [1) T. G. a 2) H. J. G.)], aby (tehdejší) žalobkyni (JUDr. Kateřině Martínkové, jako insolvenční správkyni dlužníka UNIBON, spořitelní a úvěrní družstvo „v likvidaci“) zaplatili společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 7.364.424,- Kč s 6% úrokem od 8. dubna 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu 24.548,08 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 92.347,20 Kč (výrok I.); dále žalovaným uložil, aby zaplatili společně a nerozdílně státu soudní poplatek za žalobu ve výši 369.449,- Kč (výrok II.).

Následně Krajský soud v Ostravě:

1) Usnesením ze dne 29. září 2016, č. j. 3 Cm 21/2015-112, připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila do řízení společnost IFIS investiční fond, a. s.

2) Usnesením ze dne 15. února 2018, č. j. 3 Cm 21/2015-243, zrušil (výše označený) směnečný platební rozkaz ohledně částky 2.944,65 Kč s 6% úrokem od 8. dubna 2014 do zaplacení a směnečné odměny 9,81 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil.

3) Usnesením ze dne 20. září 2018, č. j. 3 Cm 21/2015-333, vyloučil nárok žalobkyně vůči žalovanému H. J. G. k samostatnému řízení (následně vedenému pod sp. zn. 3 Cm 103/2018).

Rozsudkem ze dne 3. prosince 2018, č. j. 3 Cm 103/2018-314, ve znění usnesení ze dne 10. ledna 2020, č. j. 3 Cm 103/2018-383, soud prvního stupně (mimo jiné) k námitkám druhého žalovaného (H. J. G.) ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz v rozsahu, ve kterém nebyl zrušen usnesením ze dne 15. února 2018, č. j. 3 Cm 21/2015-243 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů (námitkového) řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. května 2020, č. j. 4 Cmo 160/2019-399, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve správném znění, podle něhož se směnečný platební rozkaz potvrzuje v rozsahu částky 7.361.479,35 Kč s 6% úrokem od 8. dubna 2014 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 24.538,27 Kč a nákladů řízení ve výši 92.199,20 Kč (první výrok); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 23 Cdo 3241/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 1877/2016, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 223/2016) a Ústavního soudu (nálezu ze dne 3. listopadu 1994, III. ÚS 150/93), jde-li „o stejné možnosti uplatnění práv účastníků při předložení důkazů znalci k vyhotovení znaleckého posudku a zajištění zásady rovnosti účastníků před soudem“ (§ 18 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nezkoumal-li znalec jiné podpisy žalovaného z rozhodného období (rozuměj podpisy žalovaného na daňovém přiznání), nemohl učinit závěr o tom, že by takové podpisy (ne)měly vliv na závěry znaleckého posudku ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243 c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 5273/2017, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2020, pod číslem 82, včetně odkazu na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 5362/2014.

Ve shora uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že při posuzování pravosti podpisu na soukromé listině je pouze na uvážení soudu, které listiny připustí coby srovnávací podklad určený pro znalce, jenž má za úkol na základě příslušných odborných metod posoudit pravost podpisu fyzické osoby na příslušné listině a o posouzení těchto skutečností podat znalecký posudek. Přistoupí-li soud k případné redukci takového srovnávacího podkladu, případně až po vypracování písemného znaleckého posudku požádá, aby znalec uvedený posudek doplnil, je jeho povinností tento svůj postup odpovídajícím způsobem odůvodnit v písemném vyhotovení posléze vydaného rozsudku. Sama okolnost, že po předložení příslušných listin, jež mají obsahovat pravý podpis osoby a mají tudíž tvořit pro znalce podklad pro následné znalecké zkoumání sporného podpisu na listině, protistrana zpochybní pravost podpisů předmětné osoby v listinách tvořících srovnávací podklad, ještě není důvodem, aby soud bez dalšího takové listiny vyloučil ze znalecké verifikace tím, že znalci dá pokyn, aby k těmto listinám nepřihlížel. Není to totiž soudní znalec, kdo rozsuzuje věc, nýbrž soud, jenž musí v každém procesním stadiu důsledně postupovat v souladu s procesními pravidly, a jehož povinností je rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu věci, který je výsledkem úsudku soudce o tom, které z rozhodných a sporných skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude (na základě hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř.) soudce považovat za prokázané zprávami získanými provedením jednotlivých důkazů.

O tom, že se uvedené závěry uplatní i pro projednávanou věc [rozuměj o tom, že na (konečný) závěr ohledně (ne)pravosti podpisu žalovaného na směnce nemá vliv skutečnost, že znalec nevycházel (i) z podpisů žalovaného na daňovém přiznání] neměl ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti.

Konečně Nejvyšší soud neshledává (vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu) opodstatněnými ani poukazy dovolatele na shora konkretizovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 2. 2021

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru