Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 5503/2016Usnesení NS ze dne 22.11.2017

HeslaNájem nebytových prostor
Konkurs
Náhrada škody
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.5503.2016.1
Dotčené předpisy
čl. § 14 odst. 3 ZKV|čl. § 13 předpisu č. 82/1998Sb.|čl. § 415 obč. zák.
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 412/18 ze dne 03.04.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 5503/2016-349

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Annou Gottliebovou, advokátkou, se sídlem v Děčíně IV., Thomayerova 25/3, PSČ 405 02, proti žalovanému České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, o zaplacení částky 3.721.950 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 288/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014, č. j. 17 Co 79/2014-239, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. října 2014, č. j. 17 Co 79/2014-247, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 41 C 288/2011-200, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“):

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (J. V.) domáhal proti žalovanému (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 3.721.950 Kč s příslušenstvím (tvořeným ročním úrokem z prodlení ve výši 6,5 % za dobu od 1. července 2002 do zaplacení) [bod I. výroku].

2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

[2] K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2014, č. j. 17 Co 79/2014-239, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. října 2014, č. j. 17 Co 79/2014-247:

1/ Potvrdil rozsudek obvodního soudu (první výrok).

2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jakož i argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[4] Dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:

1/ Zda změna zákona spočívající v tom, že lze vypovědět smlouvu, kterou před změnou zákona vypovědět možné nebylo, je nepřípustně retroaktivní a v rozporu se základními právními zásadami v České republice.

2/ Zda taková změna zákona, která je nepřípustně retroaktivní a v rozporu se základními právními zásadami platnými v České republice, je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

3/ Zda nepřípustně retroaktivní změna zákona, která je v rozporu se základními právními zásadami v České republice, je porušením povinnosti dle ustanovení § 415 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), popřípadě, zda je takováto změna zákona porušením povinnosti podle jiného obecně závazného právního předpisu.

[5] Otázky ad 1/ a 2/ jsou těmi, jejichž zodpovězení má vést (podle dovolatele) ke změně judikatury Nejvyššího soudu. K tomu dovolatel dodává, že odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 7/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 7/2008“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a nález Ústavního soudu ze dne 22. září 1999, sp. zn. I. ÚS 245/98, uveřejněný ve svazku 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu] se míjí s jeho argumentací. „Změna zákona“ zmíněná v těchto otázkách se přitom týká změny dikce § 14 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), provedené s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[6] Otázku ad 3/ má dovolatel za dovolacím soudem neřešenou.

[7] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[8] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[9] V R 7/2008 (přiléhavě zmíněném odvolacím soudem) Nejvyšší soud vysvětlil, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu Parlamentu České republiky není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům. Z tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází a důvod ke změně své rozhodovací praxe v argumentech obsažených v dovolání neshledává. Přitom je zjevné (ač to dovolatel slovně popírá), že dovolatel se snaží učinit stát zodpovědným (v režimu zákona č. 82/1998 Sb.) za újmu, jež mu měla být způsobena zákonodárnou činností státu (tím, že byla přijata novela zákona o konkursu a vyrovnání, jež nově dovolovala vypovědět nájemní smlouvy uzavřené pozdějším úpadcem jako nájemcem na dobu určitou), tedy že typově jde o případ, jenž beze zbytku podléhá závěrům přijatým v R 7/2008 (z nějž vyplývá, že zákonodárnou činnost státu nelze poměřovat ani ustanovením § 415 obč. zák. o prevenční povinnosti).

[10] V rozsudku ze dne 30. září 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněném pod číslem 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uzavřel, že na základě ustanovení § 14 odst. 3 ZKV ve znění účinném od 1. května 2000 může správce konkursní podstaty vypovědět i nájemní smlouvy, které pozdější úpadce uzavřel jako pronajímatel před tímto datem na dobu určitou. Tamtéž vysvětlil, že nešlo o pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) a nepravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) shledal v ústavněprávní rovině akceptovatelnou na základě tam citované nálezové judikatury Ústavního soudu. Ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo 114/2004 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. července 2006, sp. zn. I. ÚS 335/03), nebo v rozsudku ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 1341/2006, uveřejněném pod číslem 56/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[11] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. listopadu 2017

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru