Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 5469/2016Usnesení NS ze dne 19.09.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Směnky
Ručení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.5469.2016.1
Dotčené předpisy

§ 511 odst. 3 obč. zák.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 5469/2016-112

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. J., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, PSČ 147 00, proti žalovaným 1) M. S., a 2) P. S., oběma zastoupeným Mgr. Karlem Půšem, advokátem, se sídlem ve Sloupnu, č. p. 13, PSČ 503 53, o zaplacení částky 271.000,- Kč s příslušenstvím a částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 23/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2016, č. j. 12 Cmo 382/2015-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. června 2015, č. j. 37 Cm 23/2015-60, zamítl žalobu, kterou se žalobce (J. J.) domáhal po první žalované (M. S.) zaplacení částky 271.000,- Kč s úrokem z prodlení od 6. února 2011 do zaplacení „ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, jenž předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, a zvýšené o sedm procentních bodů“ (výrok I.), a po druhém žalovaném (P. S.) zaplacení částky ve výši 50.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení od 6. února 2011 do zaplacení „ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, jenž předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, a zvýšené o sedm procentních bodů“ (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Společnost SLÉVÁRNA – SZ - ŽANDOV spol. s r. o. (dále jen „výstavce“) vystavila směnku vlastní, ve které se zavázala zaplatit na řad INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKY, a. s. dne 30. listopadu 2000 částku 6.000.000,- Kč (dále jen „směnka“). Směnku avalovali žalobce, F. S. a M. Ž. F. S. zemřel dne 27. července 2006 a podle výsledků dědického řízení zdědili M. S. „84 %, tj. 271.244,50 Kč“ a P. S. „ 16 %, tj. 50.000,- Kč“.

2) Směnka byla převedena na Československou obchodní banku, a. s., následně na společnost CDV – 2, LTD. a konečně na společnost PROFILCONSULT, spol. s. r. o. (dále jen „společnost“).

3) Žalobce zaplatil společnosti na základě dohody o úhradě závazku ze dne 7. listopadu 2007 částku 2.000.000,- Kč (ve splátkách v době od března 2010 do prosince 2010). Podáním ze dne 8. listopadu 2007 vzala společnost zpět žalobu (vedenou u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 33/2005), kterou se domáhala proti tam žalovaným (J. J., F. S. a M. Ž.) zaplacení směnečného peníze ve výši 5.464.735,01 Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2000 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 18.215,78 Kč.

4) Žalobce (bezúspěšně) vyzval žalované (jako dědice po zemřelém F. S.) k úhradě částky 666.666,- Kč.

Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení čl. I. § 32 odst. 1 a 3, § 49, § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby.

Přitom zdůraznil, že „avalista, který se zaručil za určitého dlužníka, nemůže mít nikdy právo na další postih proti jinému avalistovi ručícímu za stejného dlužníka“. Žalobci coby rukojmímu za výstavce sporné směnky nevznikl nárok na další postih vůči žalovaným coby dědicům F. S. (taktéž avalisty za výstavce sporné směnky), neboť tyto osoby nelze považovat za předchůdce směnečně zavázaného žalobce, ani za osoby vůči němu zavázané.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. května 2016, č. j. 12 Cmo 382/2015-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „avalista, který se zaručil za určitého dlužníka, nemůže mít nikdy právo postihu proti jinému avalistovi téhož dlužníka“. Dále akcentoval, že právní úprava obsažená ve směnečném zákonu vylučuje možnost použití ustanovení § 511 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a současně doplnil, že žalobě by nebylo možno vyhovět ani na základě dotčeného ustanovení, když ze zjištění soudu prvního stupně plyne, že „žalobce na celkový směnečný dluh, který činil 6.000.000,- Kč, plnil (…) 2.000.000,- Kč“. Právo regresu by žalobci jako solidárnímu dlužníku vzniklo pouze v případě, že by na dluh plnil více, než na něj ve vzájemném vnitřním poměru připadá; plnil-li pouze v rozsahu, který odpovídal jeho podílu na celém plnění, „právo regresu vůči ostatním solidárně zavázaným dlužníkům by mu nevzniklo“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky vzájemného vztahu ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona a ustanovení § 511 obč. zák., kterou odvolací soud posoudil v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015 (jde o rozhodnutí, které občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu schválilo dne 11. ledna 2017 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jde-li o (ne)možnost aplikace ustanovení § 511 obč. zák. na vnitřní poměry směnečných rukojmí jako osob solidárně zavázaných vůči majiteli směnky a snáší argumenty ve prospěch závěru opačného. Dále akcentuje, že úhradou částky 2.000.000,- Kč pohledávka ze směnky zanikla, o čemž „svědčí mj. i skutečnost, že věřitel vzal svou žalobu v celém rozsahu zpět“ (rozuměj žalobu o zaplacení směnky, kterou se právní předchůdkyně společnosti domáhala zaplacení směnečného peníze v částce 5.464.735,01 Kč s postižními právy ze směnky, vedenou u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 33/2005). Žalobce tak neplnil jen ve výši svého podílu, ale zcela splnil závazky za všechny solidární dlužníky. Jelikož žalovaní odpovídají za dluhy zůstavitele (F. S.) pouze do výše nabytého dědictví, má první žalovaná (M. S.) povinnost zaplatit žalobci částku 271.244,50 Kč a druhý žalovaný (P. S.) částku 50.000,- Kč.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

K dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným.

V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., když je zcela nepochybné, že tímto výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, aniž by šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy, o vztah pracovněprávní nebo o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.

K dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou.

Dovolání žalobce v této části, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o právní posouzení věci, spočívá jednak na závěru, podle něhož v poměrech dané věci není aplikovatelné ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák., jednak na závěru, že regresní nárok žalobce vůči první žalované by nevznikl ani v případě, že by bylo dotčené ustanovení použitelné, jelikož žalobce na „celkový směnečný dluh, který činil 6.000.000,- Kč, plnil (…) 2.000.000,- Kč“; plnil tak (jen) v rozsahu, který odpovídal (ve vnitřním poměru solidárních dlužníků) jeho podílu na celkovém plnění.

Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatel vymezil důvod přípustnosti dovolání jen, jde-li o možnost užití ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák. Jakkoli zpochybnil i právní závěr o tom, že mu regresní nárok nevznikl (vzhledem k rozsahu poskytnutého plnění) ani tehdy, byla-li by aplikace zmíněného ustanovení možná, ohledně této právní otázky neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

K (ne)vymezení důvodu přípustnosti dovolání a jeho důsledkům srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 12. dubna 2016, sp. zn. IV. ÚS 915/16.

Přitom i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k takovému výsledku, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.

Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jakkoli v daných poměrech není právní posouzení odvolacím soudem co do možnosti užití ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák. správné (potud odporuje závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2653/2015), vzhledem k nemožnosti (pro vady dovolání) přezkumu závěru o tom, že žalobci vzhledem k rozsahu poskytnutého plnění regresní nárok nevznikl, na němž rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé rovněž spočívá, nepřicházelo v úvahu věcné projednání dovolání.

Nad rámec výše uvedeného a bez vazby na poměry dané věci Nejvyšší soud poukazuje na judikaturu přijatou při výkladu ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák., jde-li o předpoklady vzniku regresního nároku mezi solidárními dlužníky, podle níž „následný regres nevznikne, pokud solidární dlužník splnil dluh pouze v rozsahu, který odpovídal jeho podílu na celém plnění“ (srov. rozsudky ze dne 31. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, ze dne 19. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2004/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012).

Konečně Nejvyšší soud dodává, že neshledává opodstatněnou argumentaci dovolatele stran zániku (celé) pohledávky ze směnky v důsledku plnění dle dohody o úhradě závazku ze dne 7. listopadu 2007, když z obsahu zmíněné dohody nelze dovodit zánik závazku v rozsahu převyšujícím žalobcem poskytnuté plnění (nejde ani o prominutí dluhu, ani o vzdání se práva podle ustanovení § 574 obč. zák. či o jiný způsob zániku závazku, a to ani ve vztahu k žalobci, ani ve vztahu k žalovaným). Navíc k možnosti prominout dluh jen některému ze solidárních dlužníků srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Cdo 529/2003.

Skutečnost, že společnost po částečném plnění ze strany žalobce rezignovala na vymáhání „zbytku“ pohledávky po dlužnících ze směnky, je z pohledu splnění podmínek pro vznik regresního nároku žalobce vůči žalovaným nevýznamná.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. září 2017

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru