Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 5324/2008Usnesení NS ze dne 01.10.2009

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.5324.2008.1

přidejte vlastní popisek

29 Cdo 5324/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci žalobkyně G.

spol. s r. o., zastoupené JUDr. T. U., advokátem, proti žalovaným 1/ A. V., a 2/ P. V., obou zastoupených JUDr. P. W., Ph.D., advokátem, o zaplacení 83.472,- Kč

s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 90/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích

ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 23 Co 365/2004-343, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.423,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 4. května 2004, č. j. 18 C 90/95-307, kterým Okresní soud v Pardubicích zavázal F. V. zaplatit žalobkyni 83.472,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 5. ledna 1995 do zaplacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal F. V. dovolání, které měl

za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly tím, zda byly splněny předpoklady odpovědnosti za způsobenou škodu, zejména tím, zda mezi porušením povinnosti stanovené dovolateli (jakožto jednateli žalobkyně) v § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a vznikem škody je příčinná souvislost. Spatřovaly-li soudy příčinnou souvislost v tom, že pokud by býval dovolatel svou povinnost splnil a zajistil řádné vedení účetní evidence, neuložil by finanční úřad žalobkyni pokuty a nedoměřil jí zvýšení daně z přidané hodnoty, jde podle dovolatele o tautologii.

Dovolatel namítá, že „v mnoha případech“ byly příčinou vzniku škody chybně vystavené nebo vůbec chybějící doklady dodavatelů žalobkyně a že s účetními doklady žalobkyně manipulovali bez jeho souhlasu společníci.

Odvolací soud podle názoru dovolatele dále nevzal v úvahu, že na základě kontroly Finančního úřadu v H. byl vydán pouze jeden platební výměr, ostatní platební výměry se týkají dodatečných přiznání k dani z přidané hodnoty, které „neprokazují, že by zde bylo nějaké porušení povinností ve vedení účetnictví“.

Soudy, jež shodně uzavřely, že dovolatel nezajistil vedení účetnictví žalobkyně kvalifikovanou osobou, „případy obou účetních směšují dohromady“. Dovolatel tvrdí,

že „v případě účetní pí. Ž., která vedla účetnictví v roce 1994… nebylo shledáno žádné pochybení“, „veškeré závady… byly shledány za období roku 1993, kdy účetnictví vedla… P. V., která příslušné kvalifikační předpoklady… splňovala.“ Dovolatel polemizuje se závěry v řízení zpracovaných znaleckých posudků (podle kterých P. Ž. neměla pro vedení účetní evidence ani požadovanou kvalifikaci ani potřebnou praxi, zatímco P. V. sice splňovala požadavek kvalifikace, nicméně jí chyběla dostatečná praxe), namítaje, že P. V. mohla sama podnikat ve vedení účetnictví a argumentuje, že jejím pověřením k vedení účetnictví „nebyl porušen žádný tehdejší předpis“.

Odvolací soud rovněž „naprosto ignoroval“ dovolatelem dodatečně předložený znalecký posudek prokazující, že ve společnosti A. – výčepní technika, společnost

s ručením omezeným vedla P. V. účetnictví předepsaným způsobem. Odvolací soud tento důkaz nepřipustil, aniž by to jakkoli odůvodnil.

Žalovaný má za to, že o případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. v projednávané věci nejde a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.

Po podání dovolání, ještě před předložením věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí

o dovolání, dovolatel (F. V.) dne 28. ledna 2008 zemřel. Okresní soud v Pardubicích proto usnesením ze dne 11. září 2008, č. j. 18 C 90/95-141 (jež dne 8. října 2008 nabylo právní moci) rozhodl, že v řízení bude na místě žalovaného pokračováno s dědičkami jmenovaného – A. a P. V.

V projednávané věci bylo řízení zahájeno návrhem podaným u soudu prvního stupně dne 5. ledna 1995. Odvolací soud měl proto, v souladu s částí dvanáctou, hlavou první, bodem 15., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, odvolání projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, nikoli podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, jak učinil. Toto pochybení odvolacího soudu má

za následek, že ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,

se v projednávané věci nemůže uplatnit. Dovolací soud za této situace dovolání proti usnesení odvolacího soudu projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003,

sp. zn. 21 Cdo 574/2003, uveřejněné v časopise Soudní Judikatura číslo 9, ročník 2003

pod číslem 156).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však v projednávané věci – oproti mínění dovolatele – nejde. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. totiž je, aby soud prvního stupně rozhodl pozdějším rozsudkem jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Jde o situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno, nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu, do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Uložil-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nebo odstranit vady řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí – jak se (opakovaně) stalo v projednávané věci – nelze hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně.

Nejvyšší soud – jsa vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) – neshledal dovolání přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Námitkami, podle nichž byly důvodem vzniku škody chybějící doklady a některé z platebních výměrů neprokazují porušení povinností ve vedení účetnictví, stejně jako polemikou se závěry znalců ohledně kvalifikace osob, které pověřil vedením účetnictví žalobkyně, dovolatel oponuje opačným skutkovým závěrům odvolacího soudu. K uplatnění takových námitek je vyhrazen dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Vytýká-li dovolatel dále odvolacímu soudu procesní pochybení (opomenutí jím označeného důkazu znaleckým posudkem), uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Prostřednictvím výše označených dovolacích důvodů však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze. K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130) a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu).

Jen pro úplnost je třeba dodat, že dovolání by nebylo úspěšné ani kdyby je Nevyšší soud projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, neboť s ohledem na rozsah přípustnosti dovolání vymezený tehdejšími ustanoveními § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. by (pro absenci zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) bylo rovněž jako nepřípustné odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání právního předchůdce žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 31. srpna 2006) ve výši 4.257,50 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 866,- Kč činí 5.423,50 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinné, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 1. října 2009

JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru