Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 505/2011Rozsudek NS ze dne 28.11.2013

HeslaSměnky
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.505.2011.1
Dotčené předpisy

čl. I § 41 odst. 3 předpisu č. 191/1950 Sb.

čl. I. § 75 předpisu č. 191/1950 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 467/14 ze dne 26.08.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 505/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci K. M., zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, proti žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1.318.896,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 51/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2010, č. j. 8 Cmo 84/2010-161, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.892,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 22. prosince 2009, č. j. 7 Cm 51/2006-122, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1.318.896,- Kč s 6% úrokem od 9. května 2003 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 4.396,50 Kč.

Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož směnka, z níž žalobce dovozuje žalobou uplatněný nárok (dále jen „sporná směnka“), není platnou směnkou vlastní, neboť „část údajů, které tvoří povinný obsah směnečného prohlášení, je vyčleněna do samostatných rámečků tvořených nepřerušenými čarami“ a netvoří tak „souvislý text obsahující všechny podstatné náležitosti projevu vůle směřujícího ke vzniku směnečného závazku, který by byl zároveň kryt podpisem zavazující se osoby“. K tomu doplnil, že stejně tak je „v samostatném rámečku“ umístěn i výstavcův podpis, který z tohoto důvodu „nekryje veškeré údaje obsažené v předmětné listině“.

Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého by v posuzovaném případě byla samostatným důvodem pro zamítnutí směnečné žaloby i skutečnost, že žalobce požaduje přiznat plnění ze směnky v tuzemské měně, ačkoli sporná směnka obsahuje ve smyslu ustanovení čl. I. § 41 odst. 3 směnečného zákona doložku o efektivním placení v cizí měně (USD).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolatel především poukazuje na to, že otázka vlivu rámečků, v nichž jsou uvedeny některé údaje v textu směnky, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Výklad předestíraný soudy nižších stupňů přitom považuje za odporující hmotného právu, když „směnečné právo vymezuje jasné požadavky na obsah směnky s tím, že neplatností stíhá jen směnky, které uvedené požadavky nerespektují“, přičemž žádné ustanovení směnečného zákona „negativní vliv rámečků začleněných do obsahu směnky na platnost směnky nezakotvuje“.

Nesouhlasí ani s tím, že výstavcův podpis, umístěný „pod celým textem směnky“, nepokrývá „veškerý text v listině nad tímto podpisem obsažený“. Z uspořádání rámečků na sporné směnce je podle dovolatele rovněž nepochybné, že „nebyly vyhotoveny z toho důvodu, že měly vyčlenit z textu směnky ty údaje, jež jsou v rámečcích uvedeny“.

Za správné nemá dovolatel ani závěry, jež soudy nižších stupňů učinily při výkladu ustanovení čl. I. § 41 směnečného zákona. To – podle přesvědčení dovolatele – sice zakazuje dlužníkovi, aby se v případě platebního slibu směřujícího k efektivnímu zaplacení směnečné sumy v cizí měně zprostil dluhu platbou v měně místní, již z něj však nelze dovodit, že by též směnečnému věřiteli znemožňovalo takovou platbu (tj. plnění v místní měně) požadovat. Zamítnutí žaloby z uvedeného důvodu navíc neodpovídá ani ustanovení § 155 odst. 2 a 3 o. s. ř., jež umožňuje soudu – nejsou-li splněny podmínky pro respektování návrhu žalobce na plnění v cizí měně – uložit žalovanému platební povinnost v české měně. Obdobně je podle dovolatele zapotřebí postupovat i v případě opačném, tj. domáhá-li se žalobce určení platební povinnosti v českých korunách a soud dospěje k závěru, že je oprávněn požadovat plnění toliko v cizí měně.

Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je pak řízení dle dovolatele postiženo proto, že soud prvního stupně zamítl žalobu (vedle výše popsaných důvodů) též proto, že měl spornou směnku za neplatnou z důvodu jazykové nejednotnosti. Odvolací soud se ovšem v důvodech svého rozhodnutí s tímto závěrem nijak nevypořádal.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje dovolání jako nedůvodné zamítnout.

Dovolání žalobce shledává Nejvyšší soud podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným ve výkladu ustanovení čl. I. § 41 a § 75 směnečného zákona.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle ustanovení čl. I. § 75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce.

Dle čl. I. § 41 směnečného zákona zní-li směnka na měnu, která není v oběhu v platebním místě, lze směnečný peníz zaplatit v tuzemské měně podle hodnoty, kterou má v den splatnosti. Prodlévá-li dlužník s placením, může majitel volit, zda má být směnečný peníz zaplacen v tuzemské měně podle kursu v den splatnosti nebo podle kursu v den platební (odstavec 1). Hodnota cizí měny se určí podle zvyklostí platebního místa. Výstavce však může ustanovit, že se má platit podle kursu určeného ve směnce (odstavec 2). Ustanovení předchozích odstavců nelze užít, ustanovil-li výstavce placení v určité měně (doložka o efektivním placení v cizí měně) [odstavec 3].

1/ K rámečkům na směnce.

Otázkou (ne)platnosti směnky se zřetelem na její grafickou podobu (rozuměj rámečky, do nichž je zakomponováno směnečné prohlášení) se Nejvyšší soud v době po vydání rozhodnutí odvolacím soudem zabýval v rozsudku ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 722/2010, který byl následně uveřejněn pod číslem 32/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozsudek je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). V něm vysvětlil, že směnka je považována za dokonalý cenný papír, což znamená, že práva a povinnosti ze směnečných vztahů jsou definována právě a jen směnečnou listinou a zápisy (doložkami, poznámkami) na ní uvedenými. Formální přísnost směnky se projevuje v tom, že směnečná listina musí být jako směnka označena. V textu listiny musí být tedy použito slovo „směnka“, pojaté do vlastního textu listiny. Směnka přitom není jen náhodným shlukem jednotlivých doložek, ale tvoří určitý ucelený text, jehož obsahem je směnečné prohlášení.

Podstatnou náležitostí obsahu směnky [vedle jiných náležitostí plynoucích z ustanovení čl. I. § 1 směnečného zákona (pro směnku cizí) a čl. I. § 75 směnečného zákona (pro směnku vlastní)] je souvislý obsah listiny; nestačilo by pořadí zcela nesouvislé a tím spíše by byla neplatná směnka obsahující vnitřní odpor. Jde-li o podpis výstavce směnky vlastní, musí krýt souvislý text směnky, z čehož plyne, že jej je třeba umístit na líci směnky pod její obsah.

S přihlédnutím k výše řečenému Nejvyšší soud dále uzavřel, že grafická podoba směnky může mít význam pro posouzení (ne)platnosti směnky, jednak jde-li o souvislost směnečného prohlášení, jednak kryje-li podpis výstavce (směnky vlastní) souvislý text směnky. Současně ovšem zdůraznil, že je-li některý údaj na směnce v rámečku, může to znamenat jeho vyloučení z textu listiny jen tehdy, musí-li být z grafické úpravy listiny každému zřejmé, že rámeček má právě tento význam a nikoli význam jiný.

V situaci, kdy z podoby směnky, o jejíž zaplacení v označené věci šlo, byla zřejmá celková vzájemná souvislost i logická návaznost jednotlivých, byť řadou svislých a vodorovných čar rozdělených, doložek směnečné listiny, která obsahovala veškeré náležitosti požadované zákonem (tedy v situaci, kdy nešlo pouze o náhodný shluk jednotlivých doložek bez vzájemné jazykové souvislosti, ale o určitý ucelený text, jehož obsahem je směnečné prohlášení), nepovažoval Nejvyšší soud z hlediska závěru o platnosti takové směnky za významné, že některé údaje (včetně podpisu výstavce) byly na směnce umístěny do rámečků (nebylo-li současně možné dovodit, že by význam rámečků spočíval právě ve vyloučení těchto údajů z textu listiny).

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše uvedené znamená, že závěr o neplatnosti sporné směnky z důvodu nesouvislého směnečného prohlášení (včetně toho, že podpis výstavce směnečné prohlášení nekryje) nelze, jak nesprávně učinily soudy nižších stupňů, opřít jen o zjištění, že „část údajů, které tvoří povinný obsah směnečného prohlášení, je vyčleněna do samostatných rámečků tvořených nepřerušenými čarami“. Jinak řečeno to, že některý z údajů vyznačených na směnce je umístěn do rámečku, nemá bez dalšího za následek neplatnost směnky.

V dotčeném ohledu tedy napadené rozhodnutí neobstojí.

2/ K úhradě směnky s doložkou o efektivním placení v cizí měně.

Závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do neplatnosti směnky není správné, nevede bez dalšího ke zrušení napadeného rozhodnutí. Dalším (samostatným) důvodem zamítnutí žaloby byla podle odvolacího soudu skutečnost, že žalobce požaduje v rozporu s čl. I. § 41 odst. 3 směnečného zákona přiznat plnění ze směnky nikoli v měně, na jakou byla směnka vystavena (USD), ale v měně České republiky. Důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí by byl dán jen tehdy, neobstojí-li ani tento závěr odvolacího soudu (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Směnečný zákon nijak neomezuje účastníky směnečných vztahů v tom, na jakou existující měnu může směnka znít (jinak řečeno, v určení měny, v níž by měla být směnečná suma zaplacena). Nelze tedy mít žádné pochybnosti o tom, že směnka může znít (jak se ostatně podává i z dikce čl. I. § 41 odst. 1 směnečného zákona) – bez zřetele k tomu, kde byla vystavena a kde je splatná – také na měnu odlišnou od té, která obíhá v platebním místě (tj. na měnu cizí).

Pravidla pro placení směnek znějících na cizí měnu pak určuje ustanovení čl. I. § 41 směnečného zákona. Z něj se podává, že zní-li směnka na měnu, která není v oběhu v platebním místě, může dlužník při včasném placení zvolit, zda směnku zaplatí v (cizí) měně, na kterou zní, nebo v (tuzemské) měně platebního místa (podle kursu určeného ke dni splatnosti směnky). Je-li dlužník se zaplacením směnky v prodlení, náleží volba, v jaké měně bude směnečný peníz uhrazen, majiteli směnky. Zvolí-li majitel směnky měnu platebního místa (tuzemskou měnu), může dále určit, v jakém kursu má být cizí měna přepočtena (zda podle kursu platného v den splatnosti směnky nebo dle kursu rozhodného pro den platební).

Jestliže ovšem výstavce směnky při jejím vystavení ve smyslu ustanovení čl. I. § 41 odst. 3 směnečného zákona určil, že na směnku má být placeno jen v určité měně (tzv. doložka o efektivním placení v cizí měně), účastníci směnečného vztahu možnost jednostranné volby měny, v níž bude plnění na směnku poskytnuto, nemají. Směnku je v takovém případě nutné, jak plyne z citovaného ustanovení, zaplatit výhradně v měně určené výstavcem. Jinak řečeno, obsahuje-li směnka doložku o efektivním placení v cizí měně, směnečný dlužník nemá při splatnosti směnky možnost zprostit se svého závazku plněním v tuzemské měně a stejně tak ani majitel směnky není po její splatnosti oprávněn dlužníkovi, který je s placením směnky v prodlení, určit, že směnečný peníz má být zaplacen v jiné měně, než na kterou směnka zní.

Shodné účinky doložce o efektivním placení v cizí měně přisuzuje rovněž právní teorie (srov. např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 153, nebo Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 200).

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že obsahovala-li v projednávané věci sporná směnka (jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů) doložku o efektivním placení v cizí měně (USD), nebyl žalobce vskutku podle ustanovení čl. I. § 41 odst. 3 směnečného zákona oprávněn domáhat se zaplacení směnečného peníze v jiné měně, než na kterou byla směnka vystavena. Závěr odvolacího soudu, podle něhož již z tohoto důvodu nemohl žalobou uplatněný nárok obstát, je tudíž správný.

Neopodstatněnou, z pohledu věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud shledává argumentaci dovolatele, podle které dospěl-li soud k závěru, že žalobnímu požadavku vyjádřenému v české měně nelze vyhovět, měl žalovanému (ve smyslu ustanovení § 155 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uložit platební povinnost v měně směnky (tedy v amerických dolarech). Dovolatel totiž přehlíží, že takový postup by zjevně odporoval ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., podle kterého (mimo jiné) nemůže soud přiznat žalobci něco jiného, než požadoval (uložit žalovanému jinou než žalobcem navrhovanou povinnost). Není přitom pochyb, že žalobce v posuzované věci plnění v cizí měně nepožadoval. Úprava obsažená v dovolatelem odkazovaném ustanovení § 155 odst. 2 a 3 o. s. ř. (stanovící podmínky, za nichž může být výrok rozsudku vyjádřen v cizí měně a upravující postup soudu v případech, kdy předpoklady pro přiznání plnění v cizí měně nebudou naplněny) pak na uvedeném závěru není způsobilá nic změnit.

Důvodnou konečně Nejvyšší soud neshledal ani námitku dovolatele, podle níž odvolací řízení trpí vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud se nevypořádal s dalším (žalovaným namítaným a soudem prvního stupně sdíleným) důvodem neplatnosti směnky (pro její jazykovou nejednotnost). Zabývat se za dané procesní situace (neshledal-li odvolací soud žalobu opodstatněnou již se zřetelem k výše učiněným závěrům) zjevně žádný smysl, jak ostatně vysvětlil již odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí, nemělo.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému tak vzniklo vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. května 2011), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 1.958.313,82 Kč) částku 16.140,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 3.452,40 Kč. Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 19.892,40 Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. listopadu 2013

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru