Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 5005/2015Usnesení NS ze dne 30.11.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.5005.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 44/18 ze dne 31.08.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 5005/2015-317

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně ACQUIRE CZ, s. r. o., se sídlem Praze 5, U Santošky 11/2285, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27378420, zastoupené Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) V. U., zastoupenému Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00 a 2) J. H., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 69/2010, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2015, č. j. 6 Cmo 441/2014-268, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.890,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 19. ledna 2012, č. j. 24 Cm 69/2010-69, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni směnečný peníz ve výši 710.000 Kč s 6% úrokem od 1. února 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.367 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 80.650 Kč.

Rozsudkem ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 24 Cm 69/2010-185, soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz jen ve výroku o nákladech řízení; jinak ponechal vůči oběma žalovaným směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (ve vztahu k prvnímu žalovanému) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se prvnímu žalovanému prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

K jednotlivým námitkám prvního žalovaného – předesílaje, že předmět řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je vymezen skutkovými tvrzeními obsaženými ve včas podaných námitkách, přičemž k námitkám uplatněným později, popř. k námitkám neodůvodněným nelze přihlížet – přitom odvolací soud (zejména) uzavřel, že:

1/ Námitka nesprávného vyplnění blankosměnky nebyla řádně odůvodněna, když první žalovaný ve včas podaných námitkách neuvedl, jaký obsah měla mít (účastníky uzavřená) dohoda o vyplnění (blanko)směnky a v čem konkrétně žalobkyně měla tuto dohodu porušit. Bez těchto tvrzení není námitka nesprávného vyplnění blankosměnky projednatelná.

2/ Uplatněné kauzální námitky pak nelze mít za opodstatněné již proto, že v řízení nebylo prokázáno, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhala (dále též jen „sporná směnka“), vskutku zajišťovala závazky prvního žalovaného ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 30. dubna 2008 (dále jen „smlouva o půjčce“). Samotná smlouva o půjčce žádnou zmínku o sporné směnce neobsahuje a namítaný účel sporné směnky není možné dovodit ani z dalších provedených důkazů.

3/ Otázkou (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě (která měla zajišťovat včasné vrácení poskytnuté půjčky) se nebylo nutné zabývat, neboť první žalovaný v průběhu řízení netvrdil, „v jaké výši je případně smluvní pokuta obsažena ve směnečné sumě“ a jaké další nároky do ní byly zahrnuty.

4/ První žalovaný neprokázal ani to, že by na spornou směnku cokoli zaplatil. Z listinných důkazů, které v této souvislosti v řízení předložil, totiž neplyne, že provedené platby byly určeny na úhradu směnečné sumy.

5/ Přitakat lze rovněž závěrům soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky nesprávného označení žalobkyně na sporné směnce (neobsahující dodatek o právní formě společnosti), podle nichž není určující, zda byl remitent na směnce označen plným občanským, obchodním nebo jiným jménem, nýbrž to, zda provedené označení remitenta skutečně legitimuje, což se v daném případě „evidentně stalo“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil „soudu prvního stupně“ k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, majíc (dovoláním zpochybněné) právní posouzení věci za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání prvního žalovaného, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

S námitkou dovolatele týkající se (ne)určitosti označení osoby remitenta na sporné směnce se soudy nižších stupňů vypořádaly způsobem, který je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1156/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, pod číslem 45, rozsudku ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 315/2001, uveřejněného pod číslem 55/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1969/2010). Ani Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že osobou, které nebo na jejíž řad má být podle sporné směnky placeno, je žalobkyně, když způsob, jakým byla na směnce označena (tj. její obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem osoby) neponechává žádný prostor k úvahám o identitě remitenta.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti také opakovaně vysvětlil, že závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení § 175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud na dané téma dále uzavřel, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (srov. dále např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 19/2013).

Bez zřetele k výše uvedenému je navíc z uplatněné dovolací argumentace (týkající se posouzení důvodnosti vznesených kauzálních námitek) zřejmé, že její podstata spočívá zejména v polemice se (skutkovým) závěrem, podle kterého v řízení nebylo prokázáno, že sporná směnka plnila zajišťovací funkci ve vztahu k pohledávkám ze smlouvy o půjčce (zejména se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy). Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatel uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem), jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.

K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. také důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.

Pro úplnost lze dodat, že v situaci, kdy dovolání nemůže být připuštěno k prověření správnosti skutkových závěrů, z nichž vychází právní posouzení věci soudy nižších stupňů, jsou pro výsledek dovolacího řízení v poměrech dané věci právně bezcenné rovněž námitky, jež dovolatel uplatňuje k spotřebitelské povaze vztahu založeného uzavřenou smlouvou o půjčce, jakož i k otázce (ne)přiměřenosti smluvní pokuty sjednané pro případ porušení povinností z této smlouvy plynoucích.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání doručené soudu prvního stupně dne 8. října 2015), která podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 712.367 Kč) částku 11.180 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.410,80 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 13.890,80 Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně 30. listopadu 2017

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru