Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 4935/2016Usnesení NS ze dne 29.03.2017

HeslaPřerušení řízení
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4935.2016.1
Dotčené předpisy

§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

§ 243c odst. 1,2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1924/17 ze dne 10.04.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 4935/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce D. O. O. „CORNER FINANCE“ - PODGORICA, se sídlem v Podgorici, Marka Miljanova Br. 46, Černá Hora, identifikační číslo 02955407, zastoupeného F. B., proti žalované Koruna Palace Assets a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 113 34, identifikační číslo osoby 24 72 06 40, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, PSČ 110 00, o zaplacení částky 903.000.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 320/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2016, č. j. 5 Cmo 89/2016-249, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. března 2016, č. j. 5 Cmo 89/2016-249, k odvolání žalované potvrdil usnesení ze dne 25. ledna 2016, č. j. 81 Cm 320/2013-229, jímž Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – přerušil řízení „do skončení řízení“ vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 50 Cm 355/2013.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětem řízení je ručitelský závazek žalované za závazky rozdělené společnosti TECHNOEXPORT, a. s. (dále jen „společnost“), jež mají původ ve směnce, přičemž nároky z této směnky jsou předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 50 Cm 355/2013. Přitom zdůraznil, že „námitky týkající se směnky, včetně námitky, že žalobce není řádným majitelem směnky, (…) bude nutno vyřešit jako základní v souvisejícím řízení“, přičemž „není namístě zabývat se jimi duplicitně v tomto řízení jako otázkami prejudiciálními“.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř., namítajíc, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jde-li o řešení otázky, „zda by mělo při úvaze soudu o tom, zda řízení přeruší, převážit hledisko (možné) hospodárnosti řízení nad hlediskem přiměřenosti délky řízení, zvláště pokud je nařízeno proti žalovanému předběžné opatření, které ho zásadním způsobem omezuje v jeho majetkových právech“.

S poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1917/2013, a ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 a v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, jakož i na skutkové poměry dané věci dovozuje, že nárok ze směnky není jedinou prejudiciální otázkou, kterou bude třeba vyřešit, když žalobce musí prokázat rovněž to, že jde o dluh, na který se vztahuje ručení podle ustanovení § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev“, včetně existence dluhu k dni „zápisu“ rozdělení společnosti. Současně je přesvědčen, že „soud měl učinit jiná vhodná opatření před tím, než by eventuálně přistoupil k přerušení řízení, resp. měl učinit vše, co lze v řízení učinit ještě před jeho přerušením“.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že usnesení odvolacího soudu, jde-li o výklad ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle které:

1) Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Srov. např. důvody rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“), včetně odkazu na dovolatelkou zmíněný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5270/2009.

2) Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Viz R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013.

3) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti K tomu srov. např. usnesení ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, jakož i usnesení ze dne 14. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 34/16).

V poměrech dané věci přitom o zjevnou nepřiměřenost ve smyslu výše uvedeném nejde, a to ani s přihlédnutím k trvání předběžného opatření (srov. usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. ledna 2014, č. j. 81 Cm 320/2013-30, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 2. září 2014, č. j. 5 Cmo 135/2014-108), kterým soudy omezily žalovanou v dispozičním právu k označeným nemovitostem.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2017

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru