Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 491/2000Rozsudek NS ze dne 27.02.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.491.2000.1

přidejte vlastní popisek

29 Cdo 491/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce V. E., podnikatele, zast. advokátem, proti žalovanému M. H., podnikateli, zast. advokátkou, o Kč 1 000 000,- vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 16 C 179/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 1999, čj. 15 Co 650/99 - 48, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozhodl v předmětné věci výše uvedeným měnícím rozsudkem tak, že žalobu o zaplacení částky 1.000.000,-Kč zamítl. Vedle toho zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 23.475,-Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 16.850,-Kč.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých však vyvodil částečně odlišné právní závěry. Shodně se soudem prvního stupně posoudil smlouvy o půjčce, které byly uzavřeny mezi účastníky dne 31.7.1996, jako neplatné, když se žalobci nepodařilo prokázat, že by žalovanému půjčil jakýkoli obnos. Ve čtyřech smlouvách o půjčce se žalovaný zavázal, že vrátí žalobci částku 1.600.000,-Kč, a to ve čtyřech splátkách po 400.000,-Kč. Na základě smluv o půjčce mělo dojít k zaplacení tzv. "odstupného" za přenechání nájmu obchodních prostor. Tato skutková zjištění účastníci nezpochybnili. Odlišně odvolací soud posoudil listinu ze dne 18.12.1996 nazvanou "dohodu o uznání dluhů", ve které žalovaný uznává, že na základě smluv o půjčce dluží žalobci částku 1.150.000,-Kč, kterou uhradí v dohodnutých termínech.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že uznání závazku podle ust. § 323 zákona č. 513/1991 Sb. v platném znění, obchodního zákoníku (dále jen "obch.z.") je jedním ze způsobů zajištění závazku, který zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Jde o jednostranný právní úkon dlužníka, jímž nevzniká nový závazek, ale zakládá se výše uvedená právní domněnka o existenci dluhu. Vztahy mezi účastníky vzniklé při jejich podnikatelské činnosti je třeba přednostně posuzovat podle ustanovení obchodního zákoníku. Odvolací soud dovodil, že pokud jsou neplatné smlouvy o půjčce, je bez významu i uznání dluhu, neboť akcesorický jednostranný závazek nemůže platně vzniknout, aniž by existoval závazek zajišťovaný. Podepsáním "dohody o uznání dluhů", nevznikl mezi účastníky další právní vztah, na jehož základě by se žalobce mohl domáhat zaplacení žalované částky.

Odvolací soud neshledal žádné jiné důvody k plnění žalovaného. Zejména ve vztahu k námitce žalobce, že byla uzavřena nepojmenovaná smlouva podle ust. § 269 odst. 2 obch.z., dospěl soud k závěru, že takováto smlouva by byla podle ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále jen "obč. z.") absolutně neplatná. Žalobce neměl právní důvod k tomu, aby mu bylo "odstupné" jako odměna za to, že přenechá prostory k obchodování dalšímu nájemci vyplaceno, a pokud by takové plnění získal, vzniklo by mu bezdůvodné obohacení, které by byl povinen vydat. Žalobce měl předmětné obchodní prostory v užívání na základě dohody s pronajímatelem za účelem využití pro vlastní podnikatelskou činnost. Získání "odstupného" je v rozporu s obsahem a účelem zákonných ustanovení o nájemních vztazích (ust. § 663 a násl. obč. z., ust. zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v platném znění). Jako nesprávnou posoudil soud i námitku žalobce poukazující na ust. § 264 obch. z.o obchodních zvyklostech, neboť o takový případ se nejedná, protože žalobce sám poukazuje na to, že byla uzavřena nepojmenovaná smlouva o odstupném. Ustanovení o obchodních zvyklostech upravuje případy, kdy je mezi podnikateli konkrétní závazkový vztah a při plnění práv a povinností z tohoto vztahu jsou účastníci povinni respektovat důležité obchodní zvyklosti, které se vytvořily a jsou dodržovány v určitém odvětví obchodu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání.

Žalobce se dovolává přípustnosti podle § 238 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále též jen "o.s.ř.") a důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Své dovolání směřuje do všech výroků odvolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že odvolací soud hodnotil vznik závazkového vztahu mezi žalobcem a žalovaným velmi formálně s odkazem na neplatnou smlouvu o půjčce a nepřihlédl přitom k okolnostem případu, zejména i k tomu, že žalovaný již z tohoto titulu částečně plnil, a to celkovou částkou 600 000,-Kč. Dovolatel se domnívá, že právní úkon ve smyslu sjednané "smlouvy o odstupném" jako inominátní smlouvy podle ust. § 269 odst. 2 obch.z. je platný i přesto, že odvolací soud konstatoval, že nebyl právní důvod k tomu, aby "odstupné", jakožto odměna za uvolnění a přenechání pronajatých prostor, bylo vyplaceno. Poukazuje na běžně dodržovaná pravidla, jakožto obchodní zvyklosti v širším slova smyslu, nikoli ve smyslu ust. § 264 obch.z. Odstupné nezahrnuje jen odměnu za uvolnění prostor jinému nájemci, ale zejména vyčíslení nákladů bývalého nájemce spojených např. se zhodnocením těchto prostor, s jejich vyklizením, s dočasným soustředěním podnikatele na "nepodnikatelskou bázi", se zanecháním movitých věcí apod. Dovolatel předkládá soudu faktury, které proplatil bývalému nájemci předmětné provozní jednotky zahrnující odprodej movitých věcí a odstupné.

Dovolatel uznává, že předmětný závazek ve formě smlouvy o půjčce byl definován špatně, ale zdůrazňuje, že nemá právnické vzdělání a nemohl dostatečně posoudit následky takovýchto smluv. Jako nejvhodnější smluvní typ pro sjednané dohody považuje kupní smlouvu podle ust. § 409 a násl. obch.z., jejímž předmětem je převážně zařízení pronajatých prostor a další předměty, které nový nájemce může ke své podnikatelské činnosti využít. Jako další právní titul lze aplikovat i nepojmenovanou smlouvu podle ust. § 269 obch.z., jejímž předmětem je úhrada stěhovacích nákladů a výdajů s tím spojených. Dovolatel dodává, že pouhá absence pojmu "odstupné" v českém právním řádu by neměla znamenat automaticky neplatnost právního úkonu, kterým si strany toto sjednávají, přičemž zdůrazňuje princip smluvní volnosti podle platné právní úpravy. Navrhuje zrušit rozsudek odvolacího soudu podle ust. § 243b odst. 2 věta první o.s.ř. s tím, že v rámci doplnění dokazování navrhuje provést důkazy listinami předloženými v příloze dovolání.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání má náležitosti, předepsané zákonem (ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že je přípustné (ust. § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popř. nesprávně aplikoval.

Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.), znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného právního závěru, že dohoda o uznání dluhu ze dne

18.12.1996 je právně bezvýznamná, především proto, že jednostranný závazek nemůže vzniknout aniž by existoval závazek zajišťovaný a dále že mezi žalobcem a žalovaným nemohla být uzavřena inominátní smlouva podle ust. § 269 odst. 2 obch.z. o "odstupném", nebo též "smlouva o úhradě stěhovacích nákladů", popřípadě smlouva obdobná, protože takováto smlouva by byla v předmětném případě absolutně neplatná pro rozpor se zákonem.

V dohodě o vyrovnání dluhů ze dne 18.12.1996 žalovaný jako dlužník prohlašuje vůči žalobci jako věřiteli, že na základě smluv o půjčce dluží věřiteli částku 1.150.000,-Kč. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smlouvy o půjčce jsou neplatné a tomuto závěru nelze vytknout pochybení. Smlouvy o půjčce jsou v tomto případě absolutně neplatné jako simulované právní úkony (k poskytnutí půjček nejen nedošlo, ale ani to nebylo předpokládáno), a to pro rozpor s ust. § 37 odst. 1 obč.z. pro nedostatek vážnosti a s ust. § 39 obč.z., když svým účelem odporují zákonu resp. jej obcházejí. Disimulovaným právním úkonem byla v daném případě tzv. smlouva (resp. smlouvy) o odstupném, na které zní (ve výši po 400.000.-Kč) též faktury žalobce, adresované žalovanému č. 96/1/174 z 24.9.1996 a č. 96/1/146 z 20.8.1996 (důkaz při jednání soudu prvního stupně na č.l. 26).

Ustanovení § 269 odst. 2 obch.z. dává možnost smluvních stran dohodnout si jinou, obchodním zákoníkem neupravenou smlouvu (inominátní). Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. Takovéto smlouvy musí kromě toho splňovat požadavky kladené na platnost právních úkonů. Ust. § 39 obč. z. považuje za neplatný právní úkon, který svým obsahem, nebo účelem odporuje zákonu popř. obchází zákon. Soudy obou stupňů dovodily, že účastníci se chtěli dohodnout na formě kompenzace, tzv. "odstupného", za přenechání nájemního vztahu k obchodním prostorám v lukrativní části města za částku 1.600.000,- Kč, rozloženou do čtyř splátek po 400.000,-Kč.

Takovou smlouvu o odstupném odvolací soud právem pokládal za nepřípustnou a neplatnou podle ust. § 39 obč.z. Takováto smlouva je v rozporu s ustanoveními o nájemních vztazích (ust. § 663 a násl. obč.z., zák. č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), neboť nájemce nemá bez dalšího právní důvod pro nárok na tzv. odstupné, popř. na jinou obdobnou formu kompenzace, přičemž podle této smlouvy by měl plnit pouze jeden účastník právního vztahu a pak by ovšem přicházela v úvahu pouze smlouva darovací, jejíž náležitosti (srov. ust. § 628 odst. 1 obč. z.) však předmětná smlouva nemá. Pokud se dovolatel zmiňuje o kupní smlouvě, popř. smlouvě o úhradě stěhovacích nákladů apod., musela by taková smlouva opět mít stanovené náležitosti, zejména předmět v podobě věcí nebo služeb, a o takový případ zde nejde.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je správný a dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve vazbě na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce jako dovolatel neměl úspěch, žalovanému pak žádné náklady v řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. února 2001

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru