Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 4839/2016Usnesení NS ze dne 29.11.2017

HeslaVedlejší účastník
Přípustnost dovolání
Náklady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4839.2016.1
Dotčené předpisy

§ 150 o. s. ř.

§ 93 odst. 2 o. s. ř.

§ 92 o. s. ř.

§ 151 odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 765/18 ze dne 20.03.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 4839/2016-796

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce T. L, zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 346, PSČ 272 01, proti žalovaným 1) MASO UZENINY PÍSEK, a. s., se sídlem v Praze 4, Novodvorská 1062/12, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 26 41 97 93, zastoupenému Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, PSČ 110 00, 2) MASO UZENINY POLIČKA, a. s., se sídlem v Kamenci u Poličky 300, PSČ 572 01, identifikační číslo osoby 25 94 54 91 a 3) Č. M., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, o zaplacení částky 64.000.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě prvního žalovaného o zaplacení částky 11.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 86/2003, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2016, č. j. 5 Cmo 457/2009-689, ve znění usnesení ze dne 15. června 2016, č. j. 5 Cmo 457/2009-694, o přípustnosti vedlejšího účastenství M. M., zastoupeného zmocněncem J. K., takto:

I. Vstup M. M. do řízení jako vedlejšího účastníka se nepřipouští.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2016, č. j. 5 Cmo 457/2009-689, ve znění usnesení ze dne 15. června 2016, č. j. 5 Cmo 457/2009-694, se ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje.

III. Jinak se dovolání žalovaných odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, Městský soud v Praze uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 64,000.000,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu o zaplacení částky 11.000.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a žalovaným uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 630.125,- Kč (výrok III.).

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání, domáhajíce se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně.

Podáním doručeným soudu prvního stupně 15. června 2006 (č. l. 126 a násl.) vzal žalobce, zastoupený M. M. (dále jen „M. M.“) na základě plné moci ze dne 14. května 2006 (viz č. l. 131 až 134), žalobu v celém rozsahu zpět, s tím, že důvodem pro zpětvzetí žaloby je uzavření dohody o narovnání ze dne 5. června 2006 (č. l. 128 až 130). Dohodu o narovnání přitom uzavřeli žalobce (jako oprávněný) a první žalovaná (jako povinná), přičemž jménem první žalované dohodu podepsal Čestmír Motejzík (jako předseda představenstva) a za žalobce M. M. na základě plné moci (ze dne 14. května 2006). Podle dohody o narovnání měla první žalovaná zaplatit žalobci 25.000.000,- Kč, a to na „nově založený bankovní účet, k němuž mají podpisové oprávnění společně M. M. a Č. M.“, s tím že zmíněnou platbou bude zcela uspokojena pohledávka ze smlouvy, včetně nároku vůči ručitelům a žalobce nebude požadovat ani žádné další plnění přiznané rozsudkem soudu prvního stupně.

Téhož dne (15. června 2006) vzala první žalovaná (s odkazem na dohodu o narovnání) zpět vzájemný návrh na úhradu částky 11.000.000,- Kč s příslušenstvím.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-137, zrušil svůj rozsudek ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, a řízení o zaplacení částky 64.000.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 11.000.000,- Kč s příslušenstvím zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, namítaje, že M. M. k uzavření dohody o narovnání ani ke zpětvzetí žaloby v dané věci nezmocnil; jeho právním zástupcem je i nadále JUDr. Drahomír Šachta, advokát, který ho zastupoval v průběhu řízení před soudem prvního stupně.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. září 2013, č. j. 5 Cmo 457/2009-604, ve znění usnesení ze dne 23. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 457/2009-631, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-137 (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (druhý až čtvrtý výrok) a o nákladech státu (pátý výrok).

Nejvyšší soud k dovolání žalobce usnesením ze dne 17. prosince 2015, č. j. 29 Cdo 1593/2014-678, výše zmíněné usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Přitom mimo jiné uzavřel, že M. M. nemohl zastupovat žalobce pro rozpor s jeho zájmy (a to z důvodů, které vyšly v řízení najevo již v době před vydáním usnesení, jímž soud prvního stupně zrušil svůj rozsudek ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, a řízení ve věci zastavil), pročež nemohl (jako zástupce žalobce) ani účinně vzít zpět žalobu.

Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. května 2016, č. j. 5 Cmo 457/2009-689, ve znění usnesení ze dne 15. června 2016, č. j. 5 Cmo 457/2009-694, usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. června 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-137, změnil tak, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, se nezrušuje a řízení o zaplacení částky 64.000.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 11.000.000,- Kč se nezastavuje (výrok I.) a rozhodl o nákladech „odvolacího a dovolacího“ řízení (výrok II.)

Proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zpochybňujíce správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o závěr ohledně rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného (rozuměj žalobce a M. M.), včetně výroku o náhradě nákladů řízení, když rozhodnutí odvolacího soudu (podle názoru dovolatelů) není ve výkladu ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a § 32 odst. 2 o. s. ř. (ani ve výroku o náhradě nákladů řízení) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu citovanou v dovolání (respektive jde v tomto směru o otázku dosud Nejvyšším soudem beze zbytku nevyřešenou), a požadujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, včetně toho, aby o dovolání rozhodovalo „občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu především z důvodu, aby došlo ke sjednocení judikatury ohledně rozporu vzájemného zástupce a zastoupeného“.

Dovolatelé podrobně shrnují dosavadní průběh řízení, snáší argumenty proti závěru odvolacího soudu (a Nejvyššího soudu, jak byl obsažen v předchozím kasačním usnesení) a poukazují na dobrou víru třetích osob (žalovaných) ohledně (platného) zastoupení žalobce osobou M. M.

Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení zdůrazňují, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, přičemž v dané fázi řízení není zřejmé, zda bude žalobce v řízení „nakonec“ úspěšný. Jsou rovněž přesvědčeni o tom, že v poměrech dané věci jsou naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

Podáním ze dne 10. dubna 2017 M. M. navrhl, aby soud „připustil přistoupení jeho osoby do řízení jako dalšího účastníka na straně žalovaných“.

Následným podáním ze dne 12. června 2017 M. M. podal návrh na rozhodnutí „o přípustnosti vedlejšího účastníka“, s tím, že „má právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníků řízení, k němuž přistupuje“.

První žalovaný (dopisem ze dne 21. července 2017) a druhý a třetí žalovaní (dopisem ze dne 21. července 2017) nesouhlasili se vstupem M. M. jako vedlejšího účastníka na jejich straně. Žalobce (dopisem ze dne 3. srpna 2017) rovněž vyslovil nesouhlas s vedlejším účastenstvím M. M., a to „ať na straně žalobce či na straně žalovaného“.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud v prvé řadě nepřipustil vstup M. M. jako vedlejšího účastníka do řízení, když s takovým postupem nesouhlasil ani žalobce, ani žalovaní.

K tomu srov. ustanovení § 93 odst. 2 o. s. ř., ve spojení se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněném pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně judikatury zmíněné v důvodech označeného usnesení), podle nichž vedlejší účastenství nelze založit a udržet proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován.

V dané fázi řízení se přitom nezabýval návrhem M. M. na přistoupení do řízení na straně žalovaných, když ustanovení § 92 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro dovolací řízení neplatí (srov. ustanovení § 243b o. s. ř.).

Dovolání žalovaných v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že jde-li o řešení otázky rozporu zájmů mezi žalobcem a M. M., odpovídá právní posouzení věci odvolacím soudem v plném rozsahu závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím (kasačním) usnesení Nejvyššího soudu.

O tom, že nejde o názor (jen) jednoho tříčlenného senátu Nejvyššího soudu, svědčí skutečnost, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, č. j. 29 Cdo 1593/2014-678, bylo (po schválení občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu) uveřejněno pod číslem 44/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K jeho závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil (v obecné poloze co do jeho východisek) např. v důvodech usnesení ze dne 1. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 90/2017.

Na zmíněných závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání; vzhledem k rozdílným skutkovým okolnostem současně neshledává opodstatněným poukaz dovolatele na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006 a ze dne 29. března 2012, sp. zn. 21 Cdo 4542/2010.

V části, ve které dovolání směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jde-li o řešení otázky dovolateli otevřené, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu beze zbytku nevyřešené.

Podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou.

Z výše citovaného ustanovení vyplývá, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti, přičemž výrok o náhradě nákladů řízení musí obsahovat každé rozhodnutí soudu, jímž se u něj v řízení končí. Rozhodnutím, jímž se končí řízení u odvolacího nebo dovolacího soudu, se rozumí jen takové rozhodnutí, jímž se končí řízení ve věci; výjimku tvoří případ tzv. separace nákladů řízení podle ustanovení § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.; v těchto případech může o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhodnout již v průběhu řízení, a to zpravidla, jakmile tyto náklady vzniknou.

V poměrech projednávané věci je zjevné, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení (ve věci) končí, když dosud nebylo soudy nižších stupňů rozhodnuto o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cmo 86/2003-109; o tom, že odvolací soud o náhradě nákladů řízení nerozhodoval ve smyslu ustanovení § 147 o. s. ř., respektive § 148 odst. 2 o. s. ř. rovněž pochybnosti nejsou.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není ve výroku o náhradě nákladů řízení správné, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – ani rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně 29. listopadu 2017

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru