Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 4659/2014Rozsudek NS ze dne 31.10.2017

HeslaVyrovnání
Promlčení
Bezdůvodné obohacení
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4659.2014.1
Dotčené předpisy

§ 107 obč. zák.

§ 451 odst. 2 obč. zák.

§ 397 obch. zák.

§ 28 odst. 1 ZKV ve znění do 24.10.2000

§ 60 odst. 1 písm. a) ZKV ve znění do 24.10.2000

§ 63 ZKV ...

více

přidejte vlastní popisek

29 Cdo 4659/2014-498

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce VÍTKOVICE, a. s., se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Ruská 2887/101, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 45193070, zastoupeného JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, PSČ 130 00, proti žalovanému České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, zastoupenému Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částek 369.809.605,93 Kč a 909.743,96 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 20/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2014, č. j. 18 Co 139/2014-461, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2014, č. j. 18 Co 139/2014-461, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. října 2013, č. j. 26 C 20/2007-436, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalobou ze dne 26. dubna 2006 se žalobce (VÍTKOVICE, a. s.) domáhal po žalovaném (České konsolidační agentuře) zaplacení částek 369.809.605,93 Kč a 909.743,96 EUR, vždy s úrokem z prodlení z dlužné částky ve výši 8,75 % od 27. dubna 2006 a dále v aktuální výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené ČNB a navýšené o 7 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, do zaplacení.

Žalobu odůvodnil tím, že:

1/ Usnesením ze dne 15. září 2000, sp. zn. 35 Kv 1/2000, které nabylo právní moci dne 11. listopadu 2000, povolil Krajský obchodní soud v Ostravě žalobci (jako dlužníku) vyrovnání.

2/ Usnesením ze dne 3. srpna 2001, sp. zn. 35 Kv 1/2000, které nabylo právní moci dne 14. prosince 2001, „Krajský obchodní soud v Ostravě“ (správně Krajský soud v Ostravě) potvrdil vyrovnání.

3/ Usnesením ze dne 9. května 2002, sp. zn. 35 Kv 1/2000, které nabylo právní moci téhož dne, prohlásil Krajský obchodní (správně jen Krajský) soud v Ostravě vyrovnání za skončené.

4/ Žalovaný přihlásil do vyrovnání (podáním ze dne 11. října 2000, ve znění podání z 23. a 25. října 2000 a 11. června 2001) pohledávku ze smlouvy o restrukturalizaci úvěru ze dne 11. června 1996 v celkové výši 1.907.346.930,98 Kč, tvořenou jistinou ve výši 1.532.090.098,88 Kč a příslušenstvím (úroky, úroky z prodlení a poplatky) ve výši 375.266.272,10 Kč (dále jen „pohledávka č. 1“), podle stavu do dne 11. listopadu 2000, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o povolení vyrovnání. Co do částky 503.900.000 Kč (bez rozlišení na jistinu a příslušenství) přihlásil žalovaný pohledávku č. 1 jako přednostní pohledávku ve smyslu ustanovení § 54 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), tedy jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území Z. podle smlouvy ze dne 3. března 1997.

5/ Žalovaný přihlásil do vyrovnání (podáním ze dne 12. října 2000, ve znění podání z 24. května 2001) pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 13. července 1998 v celkové výši 1.418.006.583,49 Kč, tvořenou jistinou ve výši 1.200.000.000 Kč a příslušenstvím (úroky, úroky z prodlení a poplatky) ve výši 218.006.583,49 Kč (dále jen „pohledávka č. 2“), podle stavu do dne 11. listopadu 2000, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o povolení vyrovnání. Co do částky 1.367.324.772,14 Kč (bez rozlišení na jistinu a příslušenství) přihlásil žalovaný pohledávku č. 2 jako přednostní pohledávku ve smyslu ustanovení § 54 ZKV, tedy jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území Z. podle zástavních smluv ze dne 10. května 1999 a 1. října 1999 a dále zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území M., Z., Z., V., H. a K. podle zástavní smlouvy ze dne 13. července 1998 a k nemovitostem v katastrálním území M. podle zástavní smlouvy ze dne 21. srpna 1998.

6/ Žalovaný přihlásil do vyrovnání (podáním ze dne 12. října 2000, ve znění podání z 24. května 2001) pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 4. září 1998 (kde část úvěru byla poskytnuta v německých markách) v celkové výši 453.802.011,50 Kč, tvořenou jistinou ve výši 395.890.400 Kč a příslušenstvím (úroky, úroky z prodlení a poplatky) ve výši 57.911.611,50 Kč (dále jen „pohledávka č. 3“), podle stavu do dne 11. listopadu 2000, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o povolení vyrovnání. Co do částky 446.050.568,50 Kč (bez rozlišení na jistinu a příslušenství) přihlásil žalovaný pohledávku č. 3 jako přednostní pohledávku ve smyslu ustanovení § 54 ZKV, tedy jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území Z. podle zástavních smluv ze dne 10. května 1999 a 1. října 1999 a dále zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území M., Z., Z., V., H. a K. podle zástavní smlouvy ze dne 4. září 1998.

7/ Nezajištěná část pohledávek byla vypořádána v souladu s usnesením o potvrzení vyrovnání. Zajištěné části pohledávek se toto usnesení netýkalo. Žalovaný zajištěnou část pohledávek dále (podle žalobce nesprávně) úročil jak běžným, tak sankčním úrokem a žalobce je splácel.

8/ Žalovaný jako postupitel uzavřel se společností LAHVÁRNA OSTRAVA a. s., nyní VÍTKOVICE HOLDING, a. s. (dále jen „společnost VH“), jako postupníkem dne 19. srpna 2003 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva“), jejímž předmětem byly mimo jiné i pohledávky č. 1 až 3, v účetní hodnotě k 30. červnu 2003, jejichž výše činila u pohledávky č. 1 částku 522.535.797,04 Kč, u pohledávky č. 2 částku 1.764.782.949,53 Kč a u pohledávky č. 3 částku 455.912.996,99 Kč.

9/ Po postoupení pohledávek bylo zjištěno, že (v celé postoupené výši) neexistují, neboť k 14. prosinci 2001 částečně zanikly ze zákona. Nebyly totiž v rozsahu, ve kterém byly přihlášeny do vyrovnání jako přednostní, zajištěny v plné výši. V části, kterou nekrylo zajištění, proto zanikly dle § 63 odst. 1 poslední věty ZKV (jehož použitelnost dovodil i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1171/2004 [jde o rozsudek ze dne 16. října 2006, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

10/ Podle znaleckých posudků, které si žalobce nechal vypracovat, činí hodnota zajištění u pohledávky č. 1 částku 3.200.000 Kč, u pohledávky č. 2 částku 319.600.000 Kč a u pohledávky č. 3 částku 0 Kč (jelikož zástavní právo bylo zřízeno jako druhé nebo pozdější v pořadí u nemovitostí, jejichž hodnota zajištění byla zohledněna již u pohledávky č. 2). Nad tyto částky proto pohledávky zanikly (jako řádně nepřihlášené do vyrovnání) dnem 14. prosince 2001. Uvedené potvrzují i závěry zformulované v rozhodčím nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) ze dne 20. října 2004, sp. zn. Rsp 99/04, vydaném ve sporu o určení částečného zániku pohledávek (mimo jiné i postoupené části pohledávek č. 1 až 3) mezi společností VH (jako žalobcem) a žalobcem v této věci (jako žalovaným), pod bodem 49. Po 14. prosinci 2001 proto pohledávka č. 1 existovala jen ve výši 3.200.000 Kč, pohledávka č. 2 jen ve výši 319.600.000 Kč a pohledávka č. 3 již neexistovala vůbec. Po uvedeném dni se tyto pohledávky také již nemohly zvyšovat o úroky, úroky z prodlení nebo o další příslušenství. Je pravdou, že zákon nestanoví povinnost věřitele ocenit zajištění znaleckým posudkem, ale pokud tak neučiní, musí nést nepříznivé důsledky svého dispozitivního subjektivního chování; potud žalobce poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 435/99 (jde o usnesení ze dne 11. listopadu 1999, uveřejněné pod číslem 71/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a analogicky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 176/2004 [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, uveřejněný pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 72/2005“)].

11/ Na výše uvedeném základě žalobce dovozuje, že mu vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu tvořeném platbami na zaniklou část pohledávek, když obecně platí, že je-li plněno na základě právního titulu, který odpadl, nebo bez právního důvodu, má osoba, které bylo plněno, povinnost takové plnění vydat.

12/ Do doby, než došlo k postoupení pohledávek, plnil žalobce na tyto pohledávky přihlášené jako přednostní tak, že uhradil postupem dle § 330 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“):

- na pohledávku č. 1 celkem částku 176.100.000 Kč, z toho 82.061.474,28 Kč na jistinu a 94.038.525,72 Kč na její příslušenství;

- na pohledávku č. 2 celkem částku 182.121.025,87 Kč, a to celou na její příslušenství;

- na pohledávku č 3. celkem částku 63.911.100,06 Kč a 909.743,96 EUR.

13/ Vzhledem k tomu, že v rozsahu zajištění nebyly přihlášené pohledávky rozděleny na jistinu a příslušenství, provedl žalobce toto rozdělení pro účely určení výše bezdůvodného obohacení podle poměru, v jakém bylo příslušenství pohledávek k jistině u původně přihlášených pohledávek. Podle tohoto poměru tak:

- u pohledávky č. 1 z celkem přihlášených 1.907.346.930,98 Kč (100 %) jistině ve výši 1.532.090.098,88 Kč odpovídalo 80,33 % a příslušenství ve výši 375.266.272,10 Kč 19,67 %; podle tohoto poměru pak existující výši pohledávky (3.200.000 Kč) po částečném zániku pohledávky odpovídalo 2.570.560 Kč na jistině (80,33 %) a 629.440 Kč na příslušenství (19,67 %);

- u pohledávky č. 2 z celkem přihlášených 1.418.006.583,49 Kč (100 %) jistině ve výši 1.200.000.000 Kč odpovídalo 84,63 % a příslušenství ve výši 218.006.583,49 Kč 15,37 %; podle tohoto poměru pak existující výši pohledávky (319.600.000 Kč) po částečném zániku pohledávky odpovídalo 270.477.480 Kč na jistině (84,63 %) a 49.122.520 Kč na příslušenství (15,37 %);

- u pohledávky č. 3 není třeba žádné rozlišení činit, jelikož její výše je nulová.

14/ Bezdůvodné obohacení se pak rovná rozdílu mezi skutečně zaplacenou částkou na jistinu každé pohledávky a na příslušenství každé pohledávky a existující nezaniklou jistinou a příslušenstvím každé pohledávky. Takto zjištěný rozdíl (přeplatek) činí:

- u pohledávky č. 1 celkem 172.900.000 Kč (z toho na jistině 79.490.914,28 Kč a na příslušenství 93.409.085,72 Kč);

- u pohledávky č. 2 celkem 132.998.505,87 Kč (vše na příslušenství);

- u pohledávky č. 3 celkem 63.911.100 Kč a 909.743,96 EUR.

[2] Žalovaný se v řízení bránil poukazem na to, že:

1/ Žalovaný přihlásil pohledávky do vyrovnání v souladu s právními předpisy, přičemž žalobce nezpochybnil ani výši pohledávek, ani způsob jejich přihlášení. Věřitelé nejsou povinni ocenit při přihlášení předmět zajištění a podle výsledku ocenění rozlišovat v přihlášce zajištěné a nezajištěné části pohledávek. Takový postup by odporoval pravidlu vyjádřenému v § 60 odst. 1 písm. a/ ZKV. Povinnost oceňovat předmět zástavy se nepodává ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 297/99 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 16/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2001“)], ve kterém Nejvyšší soud zdůraznil, že i oddělení věřitelé jsou povinni přihlásit své pohledávky do vyrovnání, čímž mimo jiné vyvrátil mylný názor, že oddělení věřitelé jsou povinni odlišit jakousi „zajištěnou“ a „nezajištěnou“ část pohledávky.

2/ Žalovaný pro potřeby ustanovení § 58 odst. 2 písm. d/ ZKV označil, do jaké maximální výše očekává uhrazení pohledávek z práva na oddělené uspokojení. Přitom je zřejmé, že v době přihlášení pohledávky do vyrovnání nelze přesně určit, kdy a do jaké míry bude pohledávka uspokojena z práva na oddělené uspokojení, a to tím spíše, že během vyrovnání ani po jeho skončení nemusí vůbec dojít k realizaci zástavního práva. Lze proto dovodit, že je na úvaze odděleného věřitele, jak odhadne maximální výši části pohledávky, která nebude uspokojena z práva na oddělené uspokojení a za kterou pak hlasuje ve vyrovnání (čemuž odpovídá i argumentace v usnesení o potvrzení vyrovnání).

3/ Ustanovení § 63 odst. 1 poslední věty ZKV, ve znění účinném od 25. října 2000, o zániku pohledávek není použitelné na vyrovnání povolené žalobci 15. září 2000, takže k zániku části pohledávek způsobem popsaným v žalobě nedošlo (ani dojít nemohlo). Ostatně, označené ustanovení neupravuje následky v něm uvedené pro případy, kdy je veden spor o pravost, výši nebo způsob přihlášení pohledávky; sankcionuje pouze ty věřitele, kteří svou pohledávku nepřihlásili včas. Přitom žalovaný odkazuje i na rozhodnutí (jde o rozsudek) Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. srpna 1999, sp. zn. 25 Co 406/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy číslo 1, ročník 2000, podle kterého:

„Pravomocné skončení vyrovnacího řízení má jiné právní následky pro pohledávky, které byly předmětem vyrovnacího řízení, a jiné pro ty, které jeho předmětem nebyly. Pohledávky, které byly předmětem vyrovnacího řízení, se uspokojují jen částkou, stanovenou ve vyrovnání, a povinnost dlužníka zaplatit neuhrazený zbytek zaniká [§ 63 odst. 1 cit. zák. (rozuměj ZKV)]. Pohledávky, které předmětem vyrovnacího řízení nebyly, však nadále trvají. To vyplývá z ustanovení § 63 „cit. zák.“ (rozuměj „ZKV“), které nestanoví pro tyto pohledávky žádný zvláštní režim. Z toho tedy pak vysvítá, že po skončení vyrovnání je jejich osud stejný jako před jeho zahájením“.

4/ Rozhodčí nález ze dne 20. října 2004 je důsledkem sporu mezi mateřskou a dceřinou společností, účelově vyrobeného se záměrem oslabit procesní postavení žalované a není pro žalovanou závazný. Rozhodčím nálezem ze dne 8. prosince 2004, sp. zn. Rsp 160/04, naopak rozhodčí soud zamítl žalobu společnosti VH vůči žalovanému.

[3] Rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č. j. 26 C 20/2007-269, Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“), jehož věcná příslušnost k projednání sporu byla založena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006, č. j. Ncp 3090/2006-225:

1/ Zamítl žalobu v plném rozsahu (bod I. výroku).

2/ Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

[4] Obvodní soud již o věci rozhodoval jako se žalovaným s Českou republikou - Ministerstvem financí, která se stala právním a procesním nástupcem původního žalovaného (jenž zanikl 31. prosince 2007) na základě usnesení obvodního soudu ze dne 28. května 2008, č. j. 26 C 20/2007-238.

[5] K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 18 Co 207/2009-306:

1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).

2/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[6] K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. prosince 2011, č. j. 29 Cdo 5026/2009-335, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

[7] Rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 26 C 20/2007-436, obvodní soud:

1/ Zamítl žalobu v plném rozsahu (bod I. výroku).

2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

[8] Obvodní soud se po vrácení věci dovolacím soudem zabýval žalobou již jen z hlediska žalovaným vznesené námitky promlčení. K tomu zdůraznil, že předmětný spor je sporem o vydání bezdůvodného obohacení (nikoli sporem z titulu smluv o úvěru). Na tomto základě obvodní soud dovodil, že daný právní vztah je nutno posuzovat jako občanskoprávní, v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), který obsahuje (na rozdíl od obchodního zákoníku) ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl obč. zák.) a (pro takové případy) o promlčecí době (§ 107 obč. zák.). Podle obvodního soudu je nutno se řídit judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně „rozhodnutím“ Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2002, sp. zn. „29 Odo 55/2011“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 55/2001).

[9] Obvodní soud následně (s přihlédnutím k ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák.) poukázal na to, že žaloba byla podána 26. dubna 2006 a že obě strany vycházely z výsledků rozhodčích řízení (z rozhodčího nálezu ze dne 20. října 2004, sp. zn. Rsp 99/04, a z rozhodčího nálezu ze dne 8. prosince 2004, sp. zn. Rsp 160/2004).

[10] Dalším důkazem rozhodným pro určení počátku promlčecí lhůty pak byly dopisy AK Šafář a spol. ze dne 17. prosince 2003, 15. ledna 2004 a 15. února 2004, jimiž se rozhodčí soudy zabývaly a hodnotily zde i vědomost žalobce o tom, že z těchto dopisů již bylo známo, že má jít o bezdůvodné obohacení získané na úkor žalobce, jehož pohledávky nebyly uspokojeny v rámci vyrovnávacího řízení.

[11] Z rozhodčích nálezů také vyplývá, že i jimi bylo rozhodování o bezdůvodném obohacení podřízeno režimu občanského zákoníku, i když v nich vystupoval jako žalovaný původní žalovaný (po jehož zániku převzal jeho práva a povinnosti nynější žalovaný). Při marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby pak je nerozhodná objektivní (tříletá) promlčecí doba. Žalobce by navíc nemohl namítat, že vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, když stát má stejné postavení jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba, nejde o zvýhodňování státu státními orgány a v řízení nevyšlo najevo nic, co by znemožňovalo vznesení námitky promlčení v režimu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

[12] Jelikož ke dni podání žaloby marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba, je námitka promlčení důvodná.

[13] K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 7. května 2014, č. j. 18 Co 139/2014-461:

1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).

2/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[14] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům.

[15] Žalobcovy námitky, dle nichž obvodní soud nedodržel závazný právní názor dovolacího soudu a zabýval se námitkou promlčení, nejsou důvodné, neboť z obsahu spisu vyplývá, že touto námitkou se soudy v předchozím průběhu řízení nezabývaly (a to ani dovolací soud).

[16] Odvolateli lze přisvědčit v tom, že z rozhodnutí obvodního soudu neplyne přezkoumatelný závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, po upřesnění žalobních tvrzení však bylo možné potvrdit i závěr obvodního soudu o marném uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby (dle § 107 odst. 1 obč. zák.).

[17] Z žalobních tvrzení obsažených v doplňujících přílohách žaloby (tabulky označené písmeny A, B, CaD, č. l. 136 až 139 spisu) vyplývá, že částky žalované z titulu bezdůvodného obohacení byly žalovanému (jeho právnímu předchůdci), zaplaceny v době od 30. dubna 2002 do 27. června 2003 (což v průběhu odvolacího řízení žalobce potvrdil). Nejpozději dne 27. června 2003 tedy žalobce u všech tří označených pohledávek věděl o všech skutečnostech rozhodných pro podání žaloby (že soud rozhodl o vyrovnání, podle kterého žalobce plnil, i kolik žalobce na úhradu té které pohledávky dle vyrovnání zaplatil a kdo byl příjemcem plnění). Pro běh promlčecí doby není rozhodné, zda žalobce věděl o právních skutečnostech, tedy o zániku části pohledávky v důsledku vyrovnání a o tom, že plní na neexistující dluh. Od 27. června 2003 do 26. dubna 2006 (kdy byla podána žaloba) již dvouletá promlčecí lhůta nepochybně marně uplynula (§ 107 odst. 1 obč. zák.).

[18] Odvolací soud nesouhlasí s námitkou odvolatele, že soud měl posuzovat běh promlčecí doby dle obchodního zákoníku. Ze závazného právního názoru dovolacího soudu vysloveného v této věci vyplývá, že původní závazkový vztah dle smlouvy o úvěru, jenž byl nepochybně vztahem obchodním, je třeba považovat za ukončený právě v souvislosti se splněným vyrovnáním dle zákona o konkursu a vyrovnání. Vychází-li dovolací soud z premisy, že v důsledku splnění vyrovnání došlo nejen k zániku vymahatelné povinnosti plnit dosud neuspokojený závazek, ale i k zániku naturální obligace, muselo na straně věřitele nepochybně dojít i k absolutnímu zániku práva na plnění, včetně práva na plnění z naturální obligace (tedy k zániku celého majetkového závazku z úvěrové smlouvy).

[19] Tvrdí-li žalobce, že dále plnil na již zaniklý závazek, nemohlo právnímu předchůdci žalovaného vzniknout bezdůvodné obohacení v režimu obchodního práva, ale jen v důsledku aplikace právní úpravy vyrovnání dle zákona konkursu a vyrovnání. Zákon o konkursu a vyrovnání jako lex specialis neuvádí žádné promlčecí lhůty, které by upravovaly běh promlčení z bezdůvodného obohacení. Při posouzení promlčecích lhůt bylo proto nutno vycházet z obecné právní úpravy, kterou obsahuje občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince „2014“ (správně 2013) Ani „judikatura publikovaná pod sp. zn. 35 Odo 619/2002“ [jde o rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 26/2004“)] nesvědčí ve prospěch odvolacích tvrzení [na daný případ nedopadá, když se týká jiné právní situace (vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku neplatné smlouvy uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti)]. Předmětný vztah vznikl v důsledku splněného vyrovnání dle zákona konkursu a vyrovnání, nikoli v důsledku podnikání.

[20] Vznesení námitky promlčení též není v rozporu s dobrými mravy. Kromě argumentace obvodního soudu lze zdůraznit i nepravdivé tvrzení odvolatele, že ve svých právních úvahách vždy počítal se čtyřletou promlčecí dobou k podání žaloby. V průběhu řízení ale v podání (ze dne 12. října 2006), v němž se vyjadřoval k věcné a místní příslušnosti soudu, argumentoval takto:

„Nárok na vydání bezdůvodného obohacení není odvozován od neplatnosti či neexistence úvěrové smlouvy či jiného právního důvodu s úvěrovou smlouvou souvisejícího, nýbrž z důsledků vyplývajících z pravidel a právní úpravy zákona o konkursu a vyrovnání (…) Podle názoru žalobce se tedy nejedná o nárok, který vznikl v souvislosti s úvěrovou smlouvou (…).“

V souvislosti s otázkou věcné a místní příslušnosti soudu tedy žalobce argumentoval jinak než v odvolacím řízení. Nedostatek včasné žaloby tak lze přičítat jen k jeho tíži.

[21] Další důvod pro zamítnutí žaloby spatřuje odvolací soud i v nově vysloveném názoru velkého senátu Nejvyššího soudu uvedeném v rozhodnutí ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 (správně jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu), podle jehož právní věty:

„Jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 obč. zák.).“

[22] Toto sjednocující rozhodnutí lze použít i v daném sporu, když žalobou vymáhané částky plnil žalobce dle rozhodnutí soudu o potvrzení vyrovnání, které je pravomocné od 14. prosince 2001. Byť by tedy ani nebyla dána hmotněprávní povinnost k takovému plnění v důsledku splněného vyrovnání dle zákona o konkursu a vyrovnání, je zřejmé, že žalobce nemůže žalovat z titulu bezdůvodného obohacení, dokud rozhodnutí, na jehož základě plnil, nebylo zrušeno.

[23] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení a dále aby nařídil, aby u obou soudů věc projednal jiný senát, respektive samosoudce.

[24] Konkrétně dovolatel oběma soudům vytýká, že pro účely posouzení námitky promlčení postupovaly podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., ačkoli šlo o obchodní závazkový vztah (ze smluv o úvěru), takže bylo namístě aplikovat čtyřletou promlčecí lhůtu dle § 397 obch. zák. V tomto ohledu odkazuje dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 697/2012, R 26/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 11, ročník 2003, pod číslem 198), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2005“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2009, sp. zn. 32 Cdo 4746/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 513/2010, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1415/2012.

[25] Aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 na danou věc (odvolacím soudem) má dovolatel naopak za nepřiléhavou; dovolatel odtud též usuzuje na nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu obsaženého ve zrušujícím rozsudku ze dne 21. prosince 2011.

[26] Dovolatel zdůrazňuje, že co do povahy daného právního vztahu jde o situaci srovnatelnou s tou, kterou Nejvyšší soud řešil v R 16/2005 a dovolává se závěrů obsažených v R 26/2004.

[27] Podle dovolatele napadené rozhodnutí též dokládá nerovný přístup k účastníkům řízení, když odvolací soud na jedné straně vytrhl z kontextu jeho úvahy vztahující se k ryze procesní otázce, na druhé straně neaplikoval týž přístup na žalovaného (ve vazbě na vyjádření žalovaného z 24. srpna 2006 o tom, že jde o spor o vydání domnělého bezdůvodného obohacení v souvislosti s úvěrovými smlouvami).

[28] Důvod, pro který dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 243e odst. 3 o. s. ř. nařídil, aby u odvolacího soudu věc projednal jiný senát a u soudu prvního stupně jiný samosoudce, má spočívat v tom, že soudy bez vysvětlení pominuly pro něj příznivou judikaturu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006, (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 137)], jednak v tom, že odvolací soud se neřídil závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu.

[29] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.

[30] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[31] Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[32] Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[33] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[34] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

[35] Podle ustanovení § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).

Z ustanovení § 451 obč. zák. se podává, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).

Dle ustanovení § 397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku jsou citována ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném.

[36] Odvolací soud založil argumentaci k promlčení žalobcova nároku na obsahu zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu z 21. prosince 2011, vyvozuje z něj (srov. odstavce [18] a [19] výše), že původní závazkový vztah ze smlouvy o úvěru (přesněji ze smluv o úvěru), jenž byl nepochybně vztahem obchodním, je třeba považovat za ukončený v souvislosti se splněným vyrovnáním dle zákona o konkursu a vyrovnání, neboť vychází-li dovolací soud z premisy, že v důsledku splnění vyrovnání došlo nejen k zániku vymahatelné povinnosti plnit dosud neuspokojený závazek, ale i k zániku naturální obligace, muselo na straně věřitele nepochybně dojít i k absolutnímu zániku práva na plnění, včetně práva na plnění z naturální obligace (tedy k zániku celého majetkového závazku z úvěrové smlouvy). Plnění poskytnuté nad tento rámec se (proto) podle odvolacího soudu musí posuzovat jako bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku aplikace právní úpravy vyrovnání dle zákona o konkursu a vyrovnání, který žádné promlčecí lhůty k bezdůvodnému obohacení neobsahuje (a proto je nutno postupovat podle občanského zákoníku). Tato konstrukce odvolacího soudu je od samého počátku chybná a zrušující rozsudek Nejvyšší soud neposkytuje žádný podklad pro tyto (zjevně nesprávné) názory odvolacího soudu.

[37] Nosná argumentace zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu z 21. prosince 2011 spočívala v těchto závěrech:

1/ Nárokem odděleného věřitele, který ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 písm. a/ ZKV (ve znění účinném do 24. října 2000, rozhodném pro předmětnou vyrovnací věc) nemůže být dotčen vyrovnáním, je ve shodě s ustanovením § 28 odst. 1 uvedeného zákona „právo odděleného věřitele, aby jeho pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna“.

2/ Zástavní věřitel, který je i osobním věřitelem dlužníka (jenž je současně dlužníkem zástavním) ve vyrovnacím řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání, má po skončení vyrovnání splněného dlužníkem jen právo na uspokojení osobní pohledávky ze zástavy, nikoliv již z jiného dlužníkova majetku. Osobní závazek dlužníka vůči tomuto věřiteli zanikl v rozsahu, v němž dlužník nebyl k jeho plnění povinen podle obsahu vyrovnání (stejně jako ostatní dlužníkovy osobní závazky), splněním potvrzeného vyrovnání.

3/ Je-li osobní pohledávka zástavního věřitele vůči osobnímu dlužníku, jenž je současně zástavním dlužníkem, podle stavu ke dni, kdy nabylo právní moci usnesení o povolení vyrovnání takovému dlužníku, nižší než hodnota zástavy, která ji zajišťuje, nelze částku, o kterou výtěžek zpeněžení zástavy převýší takto určenou pohledávku, použít na úhradu úroků a úroku z prodlení, které měly přirůst k zajištěné pohledávce v době od právní moci usnesení o povolení vyrovnání; právo na toto příslušenství zaniklo všem věřitelům vůči dlužníku dnem právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání (které bylo následně i splněno).

Tyto závěry tvoří též právní věty, s nimiž byl tento rozsudek posléze uveřejněn pod číslem 69/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

[38] Z toho, že osobní závazek (dluh) [vyrovnacího] dlužníka vůči věřiteli zanikl v rozsahu, v němž (vyrovnací) dlužník nebyl k jeho plnění povinen podle obsahu vyrovnání, splněním potvrzeného vyrovnání, však v žádném případě nelze usuzovat na občanskoprávní povahu bezdůvodného obohacení věřitele vzniklého tím, že (vyrovnací) dlužník uhradil věřiteli závazek (dluh) i v rozsahu zaniklém splněním potvrzeného vyrovnání.

[39] Plnění, které (vyrovnací) dlužník poskytl věřiteli na úhradu svého obchodního závazku (dluhu z obchodního závazkového vztahu) v rozsahu, ve kterém tento (obchodní) závazek (dluh) zanikl splněním potvrzeného vyrovnání, je plněním bez právního důvodu (plněním na domněle existující dluh, jenž předtím zanikl splněním potvrzeného vyrovnání); srov. § 451 odst. 2 obč. zák. Bylo-li takto „bezdůvodně“ plněno na „obchodněprávní“ dluh, pak se beze zbytku uplatní (pro účely posouzení, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení má být posuzováno podle občanského zákoníku nebo podle obchodního zákoníku) závěry, jež Nejvyšší soud na dané téma zformuloval např. v R 26/2004, v rozsudku sp. zn. 29 Odo 383/2001 nebo v R 16/2005; srov. k tomu dále např. též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněný pod číslem 105/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jinak řečeno, promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se v takovém případě posuzuje podle obchodního zákoníku. To, že k zániku práva na plnění došlo podle ustanovení § 63 ZKV, nezakládá žádnou (relativně samostatnou) skutkovou podstatu „práva na vydání bezdůvodného obohacení podle zákona o konkursu a vyrovnání“, jak nesprávně dovozuje odvolací soud.

[40] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení). Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

[41] Pro postup podle § 243e odst. 3 o. s. ř. nenalezl Nejvyšší soud ve spisu dostatečnou oporu, stejně jako pro tvrzení, že ve vztahu k dovolateli nebyl dodržen rovný přístup.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2017

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru