Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 4652/2015Usnesení NS ze dne 31.10.2017

HeslaDobrá víra
Zpeněžování
Konkurs
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4652.2015.1
Dotčené předpisy

§ 27 odst. 2 ZKV ve znění do 31.03.1998


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 4652/2015-1141

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci úpadce F. Z., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 96/95, o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty, o dovolání věřitele Global Financial Restructuring Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27182452, zastoupeného Mgr. Martinem Žižkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2015, č. j. 1 Ko 3/2015-1040, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 31. července 2014 předložila JUDr. Daniela Khollová, správkyně konkursní podstaty úpadce F. Z., konečnou zprávu a vyúčtování odměny a hotových výdajů správců konkursní podstaty (dále jen „konečná zpráva“). Konečná zpráva byla vyvěšena dne 15. srpna 2014 na úřední desce soudu a dne 19. srpna 2014 zveřejněna v Obchodním věstníku.

Proti konečné zprávě podal včasné námitky věřitel Global Financial Restructuring Czech, s. r. o. (dále jen „věřitel G“). Tvrdil, že konečná zpráva byla předložena předčasně, neboť dosud nebyl zpeněžen veškerý majetek úpadce. Tuto skutečnost dovozoval věřitel G z toho, že kupní smlouva, kterou byly zpeněženy prodejem mimo dražbu nemovitosti úpadce v katastrálním území V., zapsané na listu vlastnictví (dále jen „sporné nemovitosti“), je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu konkursního soudu podle § 27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“).

Usnesením ze dne 3. prosince 2014, č. j. 92 K 96/95-1007, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) schválil vyúčtování hotových výdajů bývalého správce konkursní podstaty JUDr. Michala Hráského (dále též jen „správce konkursní podstaty“) a současné správkyně konkursní podstaty JUDr. Dany Khollové [dále jen „správkyně konkursní podstaty“] (bod I. a II. výroku), snížil odměnu správců konkursní podstaty (bod III. výroku), určil celkovou odměnu správců konkursní podstaty (bod IV. výroku), určil podíl obou správců konkursní podstaty na odměně (bod V. a VI. výroku) a schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty ze dne 17. července 2013, podle níž celkové příjmy konkursní podstaty činí 73 336 288,88 Kč, výdaje z konkursní podstaty činí 73 235 713,21 Kč a zůstatek prostředků k rozdělení činí 100 575,67 Kč (bod VII. výroku).

K námitce věřitele G konkursní soud v odůvodnění především uvedl, že konečná zpráva nebyla předložena předčasně a nejsou dány důvody k udělení pokynu správkyni konkursní podstaty k opětovnému soupisu již zpeněženého majetku do konkursní podstaty. Vyšel z toho, že sporné nemovitosti byly zpeněženy v roce 1996 smlouvou, na jejímž základě provedl katastrální úřad vklad do katastru nemovitostí, kupní cena byla zaplacena a vydána odděleným věřitelům, jejichž pohledávky byly nemovitostmi zajištěny. Tito věřitelé, kteří měli právní a ekonomický zájem na zpeněžení, způsob prodeje ani dosaženou kupní cenu nezpochybnili. Kupující nabyl sporné nemovitosti v dobré víře a k datu rozhodování konkursního soudu jsou nemovitosti vydrženy. Věřitelský výbor rovněž neshledal důvody pro opětovný zápis a není zřejmé, jaký přínos by opětovným zápisem do konkursní podstaty věřitelé získali. Navíc by prodlužování řízení bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie a pro další vedení soudních sporů nejsou v konkursní podstatě prostředky.

K odvolání věřitele G a správkyně konkursní podstaty Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí konkursního soudu.

Odvolací soud dále vyšel z toho, že:

1/ Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 3. září 1996, č. j. 92 K 96/95-64, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil JUDr. Michala Hráského.

2/ Správce konkursní podstaty sepsal do soupisu konkursní podstaty mimo jiné sporné nemovitosti.

3/ Zprávou ze dne 4. listopadu 1996 sdělil správce konkursní podstaty konkursnímu soudu záměr prodat sporné nemovitosti mimo dražbu společnosti Přerost a Švorc – auto, s. r. o. (dále též jen „společnost P“).

4/ Dne 6. února 1997 (správně 13. ledna 1997) vyslovil věřitelský výbor souhlas s přímým prodejem sporných nemovitostí.

5/ Dopisem ze dne 21. března 1997 požádal správce konkursní soud o schválení kupní smlouvy.

6/ Dne 27. března 1997 dal konkursní soudce pokyn soudní kanceláři, aby mu předložila konkursní spis k souhlasu s prodejem mimo dražbu po doplnění slyšení úpadce k tomuto prodeji nebo zápisu z věřitelského výboru.

7/ V dopise ze dne 14. dubna 1997 úpadce uvedl, že k převodu sporných nemovitostí společnosti P nemá námitek.

8/ Dopisem ze dne 16. dubna 1997 požádal správce konkursní podstaty konkursní soud o vydání usnesení, kterým potvrdí předchozí kroky správce v souvislosti s prodejem sporných nemovitostí.

9/ Kupní smlouvou ze dne 16. dubna 1997 převedl správce konkursní podstaty sporné nemovitostí na společnost P.

10/ Usnesením ze dne 21. dubna 1997, č. j. 92 K 96/95-142, vyslovil konkursní soud souhlas s prodejem sporných nemovitostí za podmínek „uvedených v kupní smlouvě ze 17. března 1997, uzavřené mezi stranou prodávající, M. H. a stranou kupující, obchodní společností Přerost a Švorc – auto, spol. s, r. o., Veleslavínská 39, Praha 6“

11/ V dopisu ze dne 26. května 1997 správce konkursní podstaty uvedl, že dne 16. dubna 1997 uzavřel kupní smlouvu se společností P, v souladu se souhlasem schůze věřitelů, když věřitelé byli s postupem zpeněžování znovu seznámeni na schůzi konané dne 17. dubna 1997.

12/ Dne 26. září 1997 zapsal katastrální úřad vklad vlastnického práva ve prospěch společnosti P s účinky vkladu k 19. srpnu 1997.

Podle odvolacího soudu byl konkursní soud seznámen s tím, že správce konkursní podstaty hodlá sporné nemovitosti zpeněžit již od 4. listopadu 1996. S tímto postupem „nevyslovil nesouhlas“, a to ani poté, co správce konkursní podstaty požádal podáním ze dne 21. března 1997 o souhlas s prodejem mimo dražbu. Za této situace správce konkursní podstaty předpokládal, že konkursní soud vyslovil konkludentně souhlas s prodejem, protože o tomto záměru věděl, nic proti němu nenamítl a do doby prodeje svůj nesouhlas nevyjádřil. Tento závěr pak potvrzuje skutečnost, že konkursní soud vyjádřil písemně svůj souhlas usnesením ze dne 21. dubna 1997. Z uvedeného tak podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by správce zpeněžil sporné nemovitosti bez souhlasu soudu.

Za situace, kdy s prodejem vyslovili souhlas věřitelé, úpadce a konkursní soud, nabyvatel důvodně předpokládal, že jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro prodej sporných nemovitostí mimo dražbu, proto byl jejich držitelem v dobré víře podle § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a stal by se tak jejich vlastníkem i z titulu vydržení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal věřitel G dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když má za to, že odvolací soud se při výkladu § 27 odst. 2 ZKV a při posuzování dobré víry jako předpokladu pro vydržení vlastnického práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že usnesení konkursního soudu zruší, nebo usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby současně zrušil rozhodnutí konkursního soudu a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). K tomu srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněného pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Podle § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Zásadně právně významným však Nejvyšší soud napadené rozhodnutí – jsa přitom vázán důvody uplatněnými v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – neshledává.

Je tomu tak proto, že v otázce nabytí držby nemovitostí společností P v dobré víře (a jejich následnému vydržení) je napadené rozhodnutí – oproti mínění dovolatele – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Podle konstantní judikatury oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročník 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000 sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročník 2000).

V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší soud vysvětlil, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní.

V rozsudku ze dne 22. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, jakož i v rozsudku ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2050/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2015, pod číslem 99 (citovaném dovolatelem v dovolání), Nejvyšší soud uvedl, že právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Zásada, že neznalost zákona neomlouvá, se prosazuje i nadále, i když to občanský zákoník výslovně neuvádí; přesto právní omyl nemusí vyloučit oprávněnou držbu, pokud držitel je „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“, že mu vykonávané právo náleží. Jinak řečeno, jde o případ, kdy se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Může jít o případ nejasného znění zákona. Za neoprávněného držitele nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti.

Konečně právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007).

Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, kupní smlouva byla uzavřena dne 16. dubna 1997, konkursní soud vyslovil souhlas s prodejem mimo dražbu dne 21. dubna 1997 (tj. pět dnů po uzavření kupní smlouvy) a návrh na vklad byl u příslušného katastrálního úřadu podán dne 19. srpna 1997 (tj. poté, co byl dán souhlas konkursního soudu).

Dikce § 27 odst. 2 ZKV, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (k 16. dubnu 1997), nedávala zcela jednoznačnou odpověď na otázku, zda souhlas konkursního soudu musí být předchozí (zda nestačí souhlas následný) a zda tento souhlas je předpokladem platnosti smlouvy či (jen) podmínkou její účinnosti. Judikatura k výkladu uvedených otázek se ustálila teprve na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněného pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který dovolatel uvádí ve svém dovolání). Do doby vydání tohoto rozhodnutí byla právní praxe soudů rozkolísaná, když, jak plyne z odůvodnění označeného rozhodnutí, i soudy nižších stupňů uvedené ustanovení interpretovaly tak, že souhlas soudu je toliko odkládací podmínkou, jež se váže jen k účinnosti smlouvy. Šlo tak o případ, kdy znění zákona umožňovalo různou interpretaci, přičemž správný výklad se ustálil až po rozhodnutí Nejvyššího soudu. K vyjasnění interpretace dotčeného ustanovení došlo však až v roce 2004, tj. 7 let po uzavření kupní smlouvy v této věci.

V tomto případě je dále nutno zohlednit i následné rozhodnutí konkursního soudu, který již uzavřenou (konkrétní) kupní smlouvu schválil, a nabyvatele tak utvrdil v přesvědčení, že na základě této smlouvy nabude vlastnické právo ke sporným nemovitostem (vkladem do katastru nemovitostí, k němuž následně došlo).

Nadto ani správce konkursní podstaty, který kupní smlouvu uzavřel, ani nová správkyně konkursní podstaty (která kroky původního správce konkursní podstaty revidovala) po celou dobu (od podpisu kupní smlouvy dosud) platnost smlouvy nezpochybňovali; správkyně konkursní podstaty toliko vedla spor o zaplacení části kupní ceny (považovala tedy kupní smlouvu za platnou).

Jestliže tedy za této situace nabyvatel (společnost P) jednal v právním omylu, vycházejícím z nejasného znění zákona, že k uzavření smlouvy postačuje jakýkoliv souhlas konkursního soudu, a pokud následně konkursní soud schválil (a to již pět dnů po uzavření smlouvy) kupní smlouvu v uzavřeném znění (a neměl proti uzavřené smlouvě jakékoliv výhrady), pak nabyvatel jednal v omluvitelném právním omylu, která zakládá jeho dobrou víru, a tudíž i oprávněnou držbu.

Právní názor odvolacího soudu (i konkursního soudu), že držba byla oprávněná a na základě ní došlo k vydržení uvedených nemovitostí, je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2017

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru