Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 4482/2009Usnesení NS ze dne 27.09.2011

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4482.2009.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 77/12 ze dne 09.02.2012 (zastaveno)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 4482/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, se sídlem v Opavě, Hauerova 3, PSČ 746 01, proti žalované Ing. L. D., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně JUNG spol. s r. o., identifikační číslo osoby 42 86 40 11, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 61/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2009, č. j. 6 Cmo 6/2009-255, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. dubna 2009, č. j. 6 Cmo 6/2009-255, potvrdil rozsudek ze dne 17. června 2008, č. j. 9 Cm 61/2002-192, jímž Krajský soud v Ostravě (jsa vázán právním názorem formulovaným v usnesení ze dne 7. června 2006, č. j. 3 Cmo 84/2005-80, jímž Vrchní soud v Olomouci zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 9 Cm 61/2002-71, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení) zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:

1. Dne 14. února 1992 uzavřely Česká spořitelna, a. s. (dále jen „banka“) a úpadkyně smlouvu o úvěru, na základě které banka poskytla úpadkyni úvěr ve výši 8,190.000,- Kč, splatný do 30. prosince 1995 (dále jen „smlouva o úvěru“). Smlouva o úvěru byla měněna a doplněna dodatky č. 1 až 8, v nichž smluvní strany ujednaly mimo jiné změny termínu čerpání úvěru, odložení splátek, změnu úroku, změnu čísla úvěrového účtu a konečnou splatnost úvěru. Úpadkyně rovněž uznala splatný závazek z titulu smlouvy o úvěru ve výši 2,328.219,- Kč s příslušenstvím (ke dni 28. března 1996) a smluvní strany se dále dohodly ohledně „podmíněné výpovědi úvěrové smlouvy“;

2. Dne 10. února 1995 uzavřely banka (jako zástavní věřitelka) a žalobce (jako zástavní dlužník a vlastník zástavy) zástavní smlouvu č. 1/129250 (dále jen „první zástavní smlouva“), a to k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, podle níž bylo zřízeno zástavní právo ke sporným nemovitostem a toto vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky k 27. únoru 1995.

3. Dne 29. března 1996 byla mezi týmiž subjekty uzavřena „další“ zástavní smlouva, jejímž předmětem byly stejné nemovitosti, a to k zajištění pohledávky z téže smlouvy o úvěru (dále jen „druhá zástavní smlouva“). Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinky k 29. březnu 1996.

4. Dne 30. března 2000 byla Katastrálnímu úřadu v Opavě doručena žádost banky o výmaz zástavního práva a potvrzení datované 27. března 2000, jež obsahovalo prohlášení zástavního věřitele, že zástavní právo zřízené ke sporným nemovitostem dle první zástavní smlouvy zaniklo, neboť pohledávky byly zaplaceny.

5. Přípisem ze dne 29. února 2008 banka žalované sdělila, že kvitance ze dne 27. března 2000 byla vystavena omylem, jelikož pohledávka ze smlouvy o úvěru nebyla zaplacena a zástavní právo tak nezaniklo.

6. Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště v Opavě přípisem ze dne 11. února 2008 soudu oznámil, že v roce 2000 byl výmaz zástavního práva proveden na základě potvrzení banky ze dne 27. března 2000.

7. Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením ze dne 30. července 1999, sp. zn. 33 K 37/99, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správkyní její konkursní podstaty ustavil žalovanou, která sporné nemovitosti sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty dne 31. března 2000.

8. Banka přihláškou doručenou konkursnímu soudu 9. září 1999 přihlásila do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně mimo jiné i pohledávku ze smlouvy o úvěru a současně uplatnila právo na udělené uspokojení. U přezkumného jednání byla pohledávka zjištěna a její současnou majitelkou je společnost AB Credit, a. s.

9. Usnesením ze dne 28. března 2002, č. j. 33 K 37/99-156, Krajský soud v Ostravě vyzval žalobce k podání vylučovací žaloby, což žalobce učinil v soudem určené lhůtě.

Na takto ustaveném základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 a § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2000 (dále jen „ZKV“), ustanovení § 151g zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění „platném“ do 1. ledna 2001, ustanovení § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a ustanovení § 506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož v poměrech projednávané věci nebyl splněn jeden z předpokladů nezbytných pro vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, a to, že sporné nemovitosti neměly (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemají) být do soupisu zařazeny a že právo, které vylučovalo zařazení věcí do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí žalobci.

Přitom zdůraznil, že pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěná zástavním právem vzniklým podle první zástavní smlouvy, „dosud zcela nezanikla“ a „tato zástava trvá doposud“. Prohlášení banky ze dne 27. března 2000 neobsahuje „vzdání se zástavního práva“ a nebylo učiněno ani zákonem požadovanou formou (notářským zápisem). Skutečnost, že zástavní právo bylo na základě „chybného“ prohlášení banky záznamem vymazáno, na existenci zástavního práva ničeho nemění, neboť tento záznam má pouze deklaratorní účinky.

Jakkoli – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, podle něhož na základě druhé zástavní smlouvy zástavní právo platně nevzniklo, když „zajišťovala stejnými nemovitostmi pohledávku z téhož úvěru“, shora uvedená odchylka nebyla způsobilá na věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně ničeho změnit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel je názoru, že „jej měl odvolací soud před vynesením rozsudku upozornit na možnost jiného právního posouzení věci, než bylo posouzení v provedeném rozsudku soudu prvního stupně (tj. že sepsání nemovitosti do konkursní podstaty bude opřeno o zástavní smlouvu ze dne 10. února 1995 a nikoli o zástavní smlouvu ze dne 29. března 1996), a dát mu tak možnost k této otázce se vyjádřit“.

Dále dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že „ze strany odvolacího soudu nebyla v souladu s hmotným právem posouzena otázka platnosti zástavní smlouvy ze dne 10. února 1995. Tato zástavní smlouva je dle dovolatele neplatná dle ustanovení § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák., proto podle ní nemohlo zástavní právo k zastavovaným nemovitostem vzniknout, nehledě k tomu, že v současné době zástavní právo dle této smlouvy v katastru nemovitosti zapsáno není (vymazáno bylo dne 30. března 2000). Pokud jde o argumentaci týkající se neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 10. února 1995, odkazuje dovolatel i pro potřeby dovolacího řízení na obsah své žaloby, písemných podání, jakož i ústních vystoupení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrzen, není pochyb o tom, že dovolání žalobce podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné není.

Byť soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozhodnutí ve věci samé rozhodl jinak (jsa přitom vázán právním názorem odvolacího soudu) než v původním rozsudku, který byl rozhodnutím odvolacího soudu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolatel totiž nenapadl správnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Konečně Nejvyšší soud neshledal podmínky přípustnosti dovolání ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dovolatel mu – oproti svému mínění – nepředkládá k řešení žádnou právní otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Argument, podle něhož odvolací soud pochybil, nepoučil-li žalobce o tom, že soupis sporných nemovitostí do konkursní podstaty bude „opřen“ o první zástavní smlouvu a nikoli o druhou zástavní smlouvu, není způsobilý založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že z obsahu spisu je naprosto jednoznačné, že takové poučení nebylo nutné, když soudy obou stupňů se první i druhou zástavní smlouvou zabývaly a žalobce měl v řízení před soudy obou stupňů možnost se k otázce (ne)platnosti zástavních smluv a (ne)existence zástavního práva vyjádřit. O „překvapivé“ rozhodnutí odvolacího soudu tak nepochybně nejde (k tomu srov. např. důvody formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 4034/2009).

Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani posouzení otázky (ne)platnosti první zástavní smlouvy, když dovolatel se omezil na pouhé konstatování neplatnosti této smlouvy podle ustanovení § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. (bez bližšího zdůvodnění); přitom ani Nejvyšší soud nemá důvod považovat závěr odvolacího soudu ohledně platnosti první zástavní smlouvy za rozporný s hmotným právem.

Totéž platí o výhradě dovolatele, podle níž zástavní právo „dle této smlouvy“ bylo z katastru nemovitostí vymazáno 30. března 2000, když soudní praxe je jednotná v závěru, že pouhé odstranění zápisu zástavního práva z katastru nemovitostí nemůže mít samo o sobě za následek zánik zástavního práva (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1549/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2000, pod číslem 60, k němuž se Nejvyšší soud opětovně přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 523/2006).

Konečně závěr, že odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat za uvedení důvodu, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud přijal již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení § 432 odst. 1, § 433 bodu 1 a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2011

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru