Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 4475/2010Usnesení NS ze dne 30.03.2011

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4475.2010.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 222a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 4475/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně ATOS SERVIS, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Krči, Nad Pískovnou 1673/44, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27 41 78 59, zastoupené JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem, se sídlem v Poděbradech, Táboritská 811, PSČ 290 01, proti žalované Mgr. I. S., jako insolvenční správkyni dlužnice QUICKSTEP a. s., identifikační číslo osoby 63 07 95 85, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužnice, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 57 CmI 7/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 13 Cmo 230/2009-47, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 13 Cmo 230/2009-47, potvrdil rozsudek ze dne 20. května 2009, č. j. 57 CmI 7/2009-20, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení movitých věcí uvedených ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné věci“) z majetkové podstaty dlužnice QUICKSTEP a. s.

Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 224 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že část sporných věcí nebyla do soupisu majetkové podstaty vůbec zapsána a další část sporných věcí žalovaná vyloučila ze soupisu majetkové podstaty v průběhu odvolacího řízení; nebyl tak splněn jeden ze základních předpokladů, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty, totiž že věc je nadále sepsána v konkursní (majetkové) podstatě.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spatřujíc pochybení odvolacího soudu „v odchýlení se od důsledného pojetí civilního a obchodního procesu jako sporu dvou stran dle novely o. s. ř. z roku 2000“, jakož i „od obecně přijímané zásady tzv. procesního zavinění“.

Dovolatelka popisuje okolnosti, za nichž došlo k podání žaloby, akcentujíc, že v průběhu odvolacího řízení žalovaná informovala soud o tom, že „sporné věci vyřadila z majetkové podstaty, čímž předmět sporu odpadl“ a v důsledku čehož tak „vznikaly podmínky pro zastavení řízení, nikoliv pro potvrzení rozsudku, jímž žalobní nárok byl zamítán“. Vytýká proto odvolacímu soudu, že „bez ohledu na to, zda obdržel zpětvzetí žaloby, měl dospět k zastavení řízení poté, co získal informaci – přímo od žalované – že žalobní nárok byl žalovanou splněn“, nebo „za tímto účelem zrušit rozsudek a vrátit věc prvé instanci k zastavení řízení“.

Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Žalovaná se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně i ve výroku o nákladech řízení. V této části Nejvyšší soud dovolání bez dalšího jako nepřípustné odmítl (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Učinil tak proto, že mu dovolatelka nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady dovolatelky, jimiž napadá vynesení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu namísto rozhodnutí o zastavení řízení (příp. rozhodnutí o zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k zastavení řízení) v důsledku „splnění žalobního požadavku“ žalovanou. Je totiž zcela zjevné, že na „splnění“ žalobou uplatněného „nároku“ žalovanou v průběhu odvolacího řízení měla žalobkyně reagovat zpětvzetím žaloby ve smyslu ustanovení § 222a o. s. ř.; neučinila-li tak, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé zcela správně potvrdil, když občanský soudní řád mu postupovat způsobem označeným žalobkyní (tj. řízení zastavit, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k zastavení řízení) neumožňoval.

Současně nelze přehlédnout, že soud prvního stupně usnesením ze dne 8. září 2010, č. j. 57 CmI 7/2009-65, které nabylo právní moci dne 15. října 2010, rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, došlého soudu dne 8. prosince 2009.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. března 2011

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru