Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 4136/2015Usnesení NS ze dne 28.11.2017

HeslaBanky
Úpadek
Zástavní právo
Konkurs
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4136.2015.1
Dotčené předpisy

§ 3030 o. z.

§ 5 o. z.

§ 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 01.01.2013

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 801/18 ze dne 20.03.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 4136/2015-389

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Karla Gráfa, jako správce konkursní podstaty úpadce Odbytového družstva CENTRUM, v likvidaci, identifikační číslo osoby 25 19 48 87, zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Rychterovou, advokátkou, se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, PSČ 276 01, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Budíškovice, se sídlem v Budíškovicích 134, PSČ 378 91, identifikační číslo osoby 00 11 02 05, zastoupenému Jiřím Hřídelem, advokátem, se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, PSČ 397 01, o zaplacení částky 917.342,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1684/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 6 Cmo 373/2014-348, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14.858,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 2015, č. j. 6 Cmo 373/2014-348, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 1. července 2014, č. j. 13 Cm 1684/2008-318, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 917.342,- Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozhodnutí, a náhradu nákladů řízení ve výši 109.335,- Kč, a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 45.704,- Kč.

Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudů nižších stupňů, když rozsudek ze dne 8. prosince 2009, č. j. 13 Cmo 1684/2008-88, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. července 2010, č. j. 6 Cmo 131/2010-102, a rozsudek ze dne 26. května 2011, č. j. 13 Cm 1684/2008-197, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 917.342,- Kč s příslušenstvím, a rozsudek ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 6 Cmo 303/2011-231, jímž Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 711/2012.

Soudy nižších stupňů, vyšly z toho, že:

1) Pozdější úpadce (Odbytové družstvo CENTRUM, v likvidaci) měl vůči žalovanému pohledávky z titulu uskutečněných dodávek zemědělských komodit, ropných produktů a poskytování vybraných služeb, které vyúčtoval fakturou č. 1040741, splatnou 1. listopadu 2004, částkou 19.029,- Kč, fakturou č. 1040839, splatnou 15. listopadu 2004, částkou 959,- Kč, fakturou č. 1040943, splatnou 30. listopadu 2004, částkou 1.845,- Kč, fakturou č. 1040945, splatnou 30. listopadu 2004, částkou 6.890,- Kč, fakturou č. 7041066, splatnou 25. listopadu 2004, částkou 487.243,- Kč a fakturou č. 7041130, splatnou 14. prosince 2004, částkou 761.576,- Kč (dále též jen „sporné pohledávky“).

2) Pozdější úpadce (jako osobní dlužník a zástavce) uzavřel dne 9. června 2003 se společností GE Capital Bank, a. s. (dále též jen „banka“) k zajištění pohledávky banky vůči pozdějšímu úpadci ze smlouvy o revolvingovém úvěru reg. č. 840031289 smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám pozdějšího úpadce vůči jeho dlužníkům (dále též jen „zástavní smlouva“).

3) Pozdější úpadce (jako osobní dlužník a zástavce) a banka se dne 21. prosince 2004 dohodli na příloze č. 1 k zástavní smlouvě (seznamu pohledávek pozdějšího dlužníka za jeho dlužníky – dále jen „seznam pohledávek“); podle seznamu pohledávek jsou zástavou i sporné pohledávky.

3) Pozdější úpadce oznámil žalovanému zastavení sporných pohledávek dne 7. ledna 2005.

4) Žalovaný učinil úkony směřující k započtení svých pohledávek vůči pozdějšímu úpadci proti sporným pohledávkám listinou doručenou pozdějšímu úpadci 13. ledna 2005.

5) Dopisem ze dne 13. listopadu 2006 žalobce potvrdil „platnost zápočtu“ a požadoval úhradu „zbytku“ dluhu ve výši 373.020,- Kč.

6) K výzvě žalobce žalovaný uhradil 28. prosince 2006 částku 360.200,- Kč (dle tvrzení žalobce na fakturu č. 7411130).

7) Banka přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadce pohledávku ze smlouvy o úvěru, včetně práva na oddělené uspokojení (mimo jiné) ze sporných pohledávek.

Odkazuje na ustanovení § 159 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k datu vzniku zástavní smlouvy (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby.

Přitom zdůraznil, že na základě zástavní smlouvy (a seznamu pohledávek) byla pohledávka banky za pozdějším úpadcem ze smlouvy o úvěru zajištěna zástavním právem k pohledávkám pozdějšího úpadce za třetími osobami uvedenými v seznamu pohledávek, s tím, že ve shodě se zástavní smlouvou byl seznam pohledávek bankou akceptován 21. prosince 2004 (k tomuto datu byl podepsán i pozdějším úpadcem). Písemné oznámení o zastavení sporných pohledávek bylo žalovanému doručeno 7. ledna 2005, tímto datem se stalo zástavní právo ke sporným pohledávkám vůči žalovanému účinným a žalovaný byl povinen plnit dluh bance (zástavnímu věřiteli) a jakékoli započtení (proti pohledávce žalovaného za pozdějším úpadcem) je neplatné.

Konečně odvolací soud dovodil, že na základě provedeného dokazování nelze uzavřít, že by mezi pozdějším úpadcem a žalovanou byla uzavřena dohoda o narovnání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:

1) „Zda postup, kdy po uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám, je zástavní právo postupně rozšiřováno na budoucí, v době uzavření zástavní smlouvy dosud neexistující pohledávky, je či není v souladu s přípustnou měrou elasticity zástavního práva k pohledávkám“.

2) „Zda na jednání správce konkursní podstaty podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), k němuž došlo před 1. lednem 2014, je či není na základě ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), aplikovatelné ustanovení § 5 o. z.“

3) „Zda odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (…) odpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř.“

4) „Zda je ve smyslu ustanovení § 142 a násl. o. s. ř. přípustný postup, kdy soud rozhodne o nákladech řízení odchylně od právního předpisu [§ 11 odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění] na základě úvahy na celkovém množství úkonů v řízení, které by účastník mohl podle takové úvahy nárokovat“.

5) „Zda skutečnost, že účastník řízení předložil soudu listinný důkaz podstatný pro rozhodnutí ve věci samé až s velkým časovým odstupem od zahájení řízení, resp. v pozdějším stádiu řízení, má či nemá po právu vést k úvaze o separaci nákladů řízení vzniklých v souvislosti s touto skutečností“.

Dovolatel poukazuje na průběh dokazování před soudy nižších stupňů, zejména na dvě verze seznamu pohledávek a polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů ohledně data akceptace tohoto seznamu druhou smluvní stranou (bankou). Potud zpochybňuje hodnocení důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů, a je přesvědčen, že se soudy nižších stupňů nedostatečně nevypořádaly s jeho námitkami ohledně obsahu zmíněných listin.

Dále protestuje proti závěru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) ve vztahu k žalovaným vznesené výhradě „narovnání“ sporných pohledávek, přičemž existenci „narovnání“ dovozuje z obsahu listin zmíněných v dovolání – konkrétně ze svého podání ze dne 19. července 2006, z jednostranného zápočtu ze dne 11. ledna 2005 a z dopisu žalobce ze dne 13. listopadu 2006.

Konečně dovolatel zpochybňuje správnost (potvrzujícího) výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. V této souvislosti zdůrazňuje, že seznam pohledávek žalobce předložil až po několika letech trvání sporu (po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu); náklady vzniklé do tohoto okamžiku tak zavinil sám. Zároveň poukazuje na „nepotřebnost“ úkonů právní služby – porady s klientem v březnu 2014 a účasti žalobce na jednání (vyhlášení rozsudku) dne 1. července 2014.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, respektive za nedůvodné.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem ve výroku ve věci samé ohledně „doplnění zástavy“ (pohledávek zástavce za jeho dlužníky) plně odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 29. října 2013, sp. zn. 21 Cdo 2772/2012 a ze dne 5. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 3641/2015, v nichž Nejvyšší soud možnost takového postupu připustil.

K otázce, zda ustanovení § 3030 o. z. lze aplikovat i na vztahy vzniklé před 1. lednem 2014, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom uzavřel, že zmíněné ustanovení nelze vykládat způsobem, který by umožňoval pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Srov. též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněného pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. II. ÚS 1031/16).

Polemikou se závěrem odvolacího soudu ohledně data akceptace seznamu pohledávek (zpracovaného pozdějším úpadcem) bankou pak dovolatel ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů přitom nelze úspěšně napadnout (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

K závěru, že řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání (jak je od 1. ledna 2013 zakotven) naplnit nemůže, viz též důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.

V poměrech dané věci je přitom zjevné, že pozdější úpadce žalovanému oznámil zastavení sporných pohledávek dne 7. ledna 2005; po tomto datu tak žalovaný nemohl přivodit zánik sporných pohledávek započtením svých pohledávek za pozdějším úpadcem a po splatnosti zastavených pohledávek byl povinen plnit na úhradu zastavených pohledávek zástavnímu věřiteli (bance) a od prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka a zástavce se této povinnosti mohl zprostit jen úhradou zastavených pohledávek do konkursní podstaty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 921/2009, včetně judikatury citované v jeho důvodech).

Rovněž o tom, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. černa 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Konečně Nejvyšší soud neshledává dovolání přípustným ani v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení, když soudy nižších stupňů (i účastníci řízení) se dozvěděly o nezbytnosti doplnit dokazování ohledně shodného projevu vůle pozdějšího úpadce a banky ve vztahu k předmětu zástavy (rozuměj ohledně obsahu seznamu pohledávek) až z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu. Přitom odlišný právní názor soudů nižších stupňů v předchozí fázi řízení nemůže být důvodem, pro který by mohlo být žalobci odepřeno právo na náhradu nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 704/2016, včetně judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zmíněné v důvodech tohoto rozhodnutí).

Argumentace dovolatele založená na tvrzení o „nepotřebnosti“ úkonů právní služby (porady s klientem v březnu 2014 a účasti u jednání dne 1. července 2014), respektive o nesprávné výši nákladů řízení (za právní zastoupení) za účast u jednání, u kterého byl (jen) vyhlášen rozsudek, je z hlediska přípustnosti dovolání nevýznamná již proto, že žalobce požadoval (a soud prvního stupně mu přiznal) náhradu nákladů řízení v rozsahu nižším, než by odpovídalo obsahu spisu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení.

Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 25. září 2015), která podle ustanovení § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 917.342,- Kč) 11.980 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 14.858,80 Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. listopadu 2017

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru