Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 4049/2017Usnesení NS ze dne 28.11.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Směnky
Směnečný a šekový platební rozkaz
Znalecký posudek
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4049.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1,2 o. s. ř.

§ 127 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 4049/2017-284

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Credit One, a. s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 62 77 21, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, proti žalovaným 1) CMS OPAVA spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, Martinovská 3168/48, PSČ 723 00, identifikační číslo osoby 25 86 16 71, 2) J. M., zastoupenému Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, PSČ 702 00, a 3) M. F., o námitkách druhého žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 199/2012, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 5 Cmo 293/2016-237, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 49 Cm 199/2012-193, k námitkám druhého žalovaného (J. M.) ponechal (ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 31. července 2012, č. j. 49 Cm 199/2012-10, ve výrocích, jimiž uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni (společně a nerozdílně s první žalovanou a třetím žalovaným) částku 1.259.653,- Kč s 6% úrokem od 2. prosince 2011 do zaplacení a směnečnou odměnu 4.198,80 Kč; ve výroku o náhradě nákladů řízení označený směnečný platební rozkaz zrušil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným a o náhradě nákladů řízení státu (výroky II. a III.).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 5 Cmo 293/2016-237, k odvolání žalobkyně a druhého žalovaného rozsudek soud prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu (první výrok), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud – vycházeje ze zjištění, která „na základě jím provedeného dokazování učinil soud prvního stupně“ – uzavřel, že námitka „nepravosti“ podpisu druhého žalovaného (na směnce, o jejímž zaplacení rozhodl soud prvního stupně směnečným platebním rozkazem – dále jen „sporná směnka“) je nedůvodná.

Přitom podrobně vysvětlil důvody, pro které znalecký posudek (rozuměj posudek zpracovaný znalcem JUDr. Jiřím Strakou – viz č. l. 35 spisu) „nebudí pochybnosti o své správnosti a již vůbec není nejasný nebo neúplný“, pročež nebyly dány podmínky pro zadání revizního znaleckého posudku (§ 127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že „v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byla řešena otázka hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, a současně se Vrchní soud v Praze odchýlil v otázce procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.

Dovolatel snáší argumenty na podporu svého názoru o rozpornosti znaleckého posudku a nezbytnosti jejího odstranění prostřednictvím revizního znaleckého posudku a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že odvolací soud správně (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu – srov. např. rozsudek ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, jakož i usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009, rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, rozsudek ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, usnesení ze dne 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2545/2011, usnesení ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 114/2013 a usnesení ze dne 25. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 310/2014) vyhodnotil, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (druhého žalovaného) na sporné směnce tíží žalobkyni, a na základě hodnocení provedených důkazů uzavřel, že žalobkyně toto důkazní břemeno unesla.

Jakkoli dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Dále viz též důvody usnesení ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 2137/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti výše zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 114/2013.

Konečně Nejvyšší soud dodává, že plně sdílí názor odvolacího soudu ohledně „přesvědčivosti“ znaleckého posudku.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. listopadu 2017

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru