Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 403/2013Usnesení NS ze dne 19.03.2015

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.403.2013.1
Dotčené předpisy

§ 22 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1467/15 ze dne 18.10.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 403/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. P. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalovaným 1) JUDr. P. P., zastoupenému JUDr. Pavlem Navrátilem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 120/2, PSČ 702 00, a 2) JUDr. T. M. H., Ph.D., zastoupenému Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 35, PSČ 738 01, o zaplacení 850.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 109/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2012, č. j. 5 Cmo 380/2011-497, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. dubna 2011, č. j. 41 Cm 109/2007-375, zamítl žalobu o zaplacení 5.800.000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve zbývající napadené části“, tj. ve výroku I. o zamítnutí žaloby co do částky 850.000.000,- Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý a třetí výrok) a odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému, třetímu, čtvrtému a pátému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.

Platí přitom, že prostřednictvím námitek vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu (tj. uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají námitky dovolatele proti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovaní převzetím akcií Českomoravské železárenské a. s. neporušili žádnou právní povinnost ve vztahu k žalobci.

Odvolací soud vyšel z toho (a připouští to i dovolatel), že první žalovaný jednal při převzetí akcií Českomoravské železárenské a. s. od manželky žalobce jako zástupce společnosti CEC Ltd., s níž měl uzavřenou smlouvu o právní pomoci, a pro tuto společnost (na základě pokynu osoby oprávněné za tuto společnost jednat) akcie od manželky žalobce převzal, domnívaje se, že akcionářem společnosti Českomoravská železárenská a. s. (vlastníkem předmětných akcií) je CEC Ltd.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož první žalovaný nemohl porušit povinnost z právního vztahu vůči manželce žalobce (vůči žalobci), neboť mezi manželkou žalobce (žalobcem) a prvním žalovaným žádný právní vztah neexistoval, je plně v souladu s výslovným zněním § 22 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z něhož plyne, že ze zastoupení vzniká právní vztah mezi osobou jednající se zástupcem (manželka žalobce, resp. žalobce sám) a zastoupeným (CEC Ltd.), nikoli mezi osobou jednající se zástupcem a zástupcem (první žalovaný).

V přímém zastoupení, o které v projednávané věci jde, činí zástupce právní úkony jménem zastoupeného a na jeho účet, práva a povinnosti tudíž vznikají přímo zastoupenému, nikoli jeho zástupci (viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 870/2000, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněného pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 3580/2007, jež jsou veřejnosti dostupné – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu přijatými po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).

Taktéž i další závěr odvolacího soudu, podle něhož druhý žalovaný neporušil žádnou právní povinnost vůči žalobci, neboť byl chráněn principem materiální publicity obchodního rejstříku (společnost CEC Ltd. byla ke 2. březnu 2001, kdy došlo k předání předmětných akcií prvním žalovaným druhému žalovanému, zapsána v obchodním rejstříku jako jediný akcionář Českomoravské železárenské a. s.), je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2000, sp. zn. 32 Cdo 2644/99, uveřejněný pod číslem 36/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4038/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2050/2011, a judikaturu v něm citovanou). Princip materiální publicity se přitom vztahuje nejen na účastníky řízení, ale i rozhodující soudní orgán (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 285/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, pod pořadovým číslem 12, jež je veřejnosti přístupný také na webových stránkách Ústavního soudu).

Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).

Jelikož závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaní neporušili žádnou právní povinnost, obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, věcný přezkum (dovoláním taktéž zpochybněného) druhého závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobci v důsledku pozbytí držby akcií nevznikla škoda, nemůže mít za této situace vliv na výsledek dovolacího řízení a neprojeví se tak v poměrech dovolatele. I kdyby byl dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, a ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003 uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 54).

Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalovaným však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 19. března 2015

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru