Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 4022/2018Rozsudek NS ze dne 29.04.2020

HeslaSměnečný a šekový platební rozkaz
Poučovací povinnost soudu
Dokazování
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.4022.2018.1
Dotčené předpisy

§ 118a předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 125 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 213 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 4022/2018-283

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce V. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, PSČ 400 01, proti žalovanému Z. A., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 206/27, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 118/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2018, č. j. 4 Cmo 189/2017-233, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2018, č. j. 4 Cmo 189/2017-233, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou došlou Krajskému soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) dne 10. dubna 2012 se žalobce (V. J.) domáhal vůči žalovanému (Z. A.) zaplacení částky 100.000,- Kč s 6% úrokem od 31. srpna 2011 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 333,- Kč a nákladů řízení, to vše s odůvodněním, že žalovaný dne 18. srpna 2011 vystavil vlastní směnku, splatnou dne 30. srpna 2011, na směnečnou sumu 100.000,- Kč (dále též jen „sporná směnka“), kterou nezaplatil.

Směnečným platebním rozkazem ze dne 26. září 2012, č. j. 42 Cm 118/2012-12, uložil soud prvního stupně žalovanému, aby zaplatil žalobci směnečný peníz 100.000,- Kč s 6% úrokem od 31. srpna 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 333,- Kč a náklady řízení ve výši 33.172,- Kč, nebo aby v téže lhůtě podal odůvodněné námitky.

Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný (včasné) námitky. Přitom tvrdil, že vystavil spornou směnku jako blankosměnku s nevyplněnými údaji data vystavení, data splatnosti a směnečné pohledávky. Doplnil-li žalobce do blankosměnky datum vystavení (18. srpna 2011), tento údaj neodpovídá skutečnosti, když žalovaný listinu vystavil a podepsal dne 5. dubna 2011. Sporná směnka měla zajišťovat pohledávku žalobce z titulu kupní smlouvy, jejímž předmětem bylo vozidlo XY, včetně souvisejícího převodu práv a povinností z úvěrové smlouvy (uzavřené mezi žalobcem a společností Credium, a. s.), a to „veškeré potencionální nároky žalobce za žalovaným z titulu nepřevzetí práv a povinností z úvěrové smlouvy, z titulu náhrady škody na vozidle (případně) způsobené v období převodu práv a povinností z úvěrové smlouvy nebo z titulu neplacení splátek úvěru“. Žalovaný úvěr řádně splatil; kauza sporné směnky tak zanikla.

Rozsudkem ze dne 8. června 2017, č. j. 42 Cm 118/2012-128, soud prvního stupně k námitkám žalovaného směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně – odkazuje na hodnocení provedených důkazů [v důvodech rozhodnutí specifikovaných listin, včetně protokolů o výslechu svědků (Š. K. /bývalé zaměstnankyně žalobce/ a K. Č. /zaměstnance žalobce/), sepsaných dožádaným soudem (Okresním soudem v Ústí nad Labem) dne 18. května 2016, a výslechů svědků (L. H. /bývalého zaměstnance žalovaného/ a R. A. /manželky žalovaného/)] – uzavřel, že:

1) Sporná směnka je (po formální stránce) platnou směnkou vlastní; žalovaný ji podepsal dne 5. dubna 2011 jako blankosměnku s nevyplněnými údaji směnečné sumy, data splatnosti a data vystavení. Bílá místa na blankosměnce byla následně vyplněna, přičemž u údaje místa placení byl před text „Ústí nad Labem“ doplněn údaj „okres a za údaj „Ústí nad Labem“ doplněn údaj „Chabařovice“.

2) Nebyl zjištěn ani žalobcem tvrzený důvod (rozuměj jiné /žalobcem specifikované/ pohledávky za žalovaným, vzniklé na základě ústní dohody účastníků), pro který měl žalovaný spornou směnku vystavit.

3) Žalovaný dne 18. srpna 2011 spornou směnku nevystavil a není z ní proto zavázán.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. března 2018, č. j. 4 Cmo 189/2017-233, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud doplnil dokazování účastnickým výslechem žalovaného a dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.

Přitom akcentoval, že žalovaný neunesl důkazní břemeno o tom, že sporná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji data vystavení, data splatnosti a směnečné sumy.

Důkazem o této žalovaným tvrzené skutečnosti ˗ pokračoval odvolací soud ˗ „nemůže být pouhá nikterak neověřená fotokopie blankosměnky, o níž žalovaný tvrdí, že je fotokopií originálu blankosměnky jím podepsané. Za situace, kdy žalovaný nejenže neprokázal, ale navíc ani zcela jednoznačně netvrdil, kým byla tato fotokopie listiny pořízena, nelze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že se skutečně jedná o fotokopii téže směnky, která byla teprve následně v nevyplněných údajích doplněna a posléze žalobcem v tomto řízení uplatněna. Nelze vyloučit i jiný způsob vzniku této fotokopie, který nabízí žalobce, totiž pořízení fotokopie s dodatečně upravené kopie směnky doručené žalovanému současně se směnečným platebním rozkazem. Ze skutečnosti, že ve směnečném formuláři byly některé údaje vepsány pouze strojem, nelze dovodit, že obsah žalovaným podepsané listiny byl měněn a již vůbec nelze předjímat účelovost takového postupu“.

K údajům místa placení a domicilátu dále doplnil, že žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ani netvrdil, že v okamžiku podpisu směnky na ní údaj místa placení či domicilát nebyl vyplněn, případně byl vyplněn jinak, než na originálu uplatněné směnky.

Za stavu, kdy žalovaný neprokázal, že „ve prospěch žalobce nepodepsal jinou směnečnou listinu, než tu, která byla podepsána dne 5. dubna 2011, (…) lze za podstatné považovat jen ty námitky, že tato směnka nebyla vystavena dne 18. srpna 2011 a že neměla žádný kauzální důvod“.

Jelikož datum vystavení směnky nemusí odpovídat dni, kdy směnka byla skutečně vystavena (k platnosti směnky postačuje, aby datum vystavení bylo dnem existujícím), a kdy žalovaný neprokázal neexistenci „kauzálního důvodu“ směnky, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 236 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud se při řešení (níže uvedených) právních otázek zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a zčásti zodpověděl otázky dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího neřešené.

Dovolatel v prvé řadě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož důkazem o tom, že sporná směnka byla původně pouze blankosměnkou, nemůže být „pouhá nikterak neověřená fotokopie blankosměnky“ předložená žalovaným. S poukazem na ustanovení § 125 o. s. ř. a na judikaturu Nejvyššího soudu v dovolání specifikovanou dovozuje, že i neověřená fotokopie listiny má důkazní hodnotu a soud měl tento důkaz hodnotit v rámci zásady volného hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř. Byť si dovolatel „nedělá iluze“, že je fotokopie tím rozhodujícím důkazem na podporu jeho tvrzení, ve spojení s dalšími skutečnostmi „podporuje verzi žalovaného“ o datu, podobě a důvodech vystavení sporné směnky.

Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně (v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř.) hodnotil provedené důkazy. Současně dospěl k jiným skutkovým závěrům za stavu, kdy toliko zopakoval účastnický výslech žalovaného, aniž by zopakoval (ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř.) též další důkazy provedené soudem prvního stupně (svědecké výpovědi R. A., Š. K., K. Č. a L. H.).

Podle dovolatele za dané situace nelze hovořit o neunesení důkazního břemene žalovaným, jde-li o jeho negativní tvrzení co do neexistence kauzy směnky. Je přesvědčen, že „důkazní břemeno při negativním tvrzení žalovaného není absolutní, nýbrž v situaci existence shodného tvrzení žalobce a žalovaného ohledně právní podstaty kauzy směnky přechází důkazní břemeno na žalobce, který nese důkazní břemeno ohledně konkrétního obsahu kauzy směnky“. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl v jeho neprospěch, aniž by mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř.; odchýlil se tak např. od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 1020/2007, jako i od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. III ÚS 3317/15.

Konečně dovolatel považuje rozsudek odvolacího soudu (z hlediska přijatých skutkových závěrů) za nepřezkoumatelný.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, když dovolatel řádně nevymezil „důvody dovolání“ a ve skutečnosti polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem prostřednictvím námitek směřujících do skutkových zjištění.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že nemá dovolání za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právní otázky důkazního břemene (a jeho rozsahu) ohledně důvodnosti kauzálních námitek žalovaného (dlužníka ze směnky), když jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle nichž důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek tíží žalovaného, a to i v případě tzv. negativních tvrzení; srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech.

Dovolání je však přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek dovolatelem otevřených, týkajících se předpokladů, za nichž může odvolací soud dospět ke skutkovým zjištěním (rozhodným pro právní posouzení věci) odlišným od soudu prvního stupně a rozhodnout v neprospěch účastníka řízení z důvodu, že neunesl důkazní břemeno, jakož i k řešení právní otázky týkající se dokazování (pouhou) fotokopií listiny; v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

K dokazování fotokopií listiny.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64, jakož i v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154, uzavřel, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř.

K tomu, že obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. ustanovení § 125 o. s. ř., jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn., 29 Cdo 4575/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2010, pod číslem 149, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2947/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 4088/2016, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. března 2019, sp. zn. IV. ÚS 3502/18).

Uzavřel-li odvolací soud, že důkazem o žalovaným tvrzené skutečnosti (rozuměj o tom, že sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji data vystavení, data splatnosti a směnečné sumy) „nemůže být pouhá nikterak neověřená fotokopie blankosměnky“, nelze tento jeho úsudek považovat za správný.

V tomto směru Nejvyšší soud doplňuje, že byť žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vskutku neuplatnil žádné výhrady ve vztahu k údajům obsaženým ve sporné směnce ohledně místa placení (a odvolací soud tak nemohl při posouzení platnosti sporné směnky k těmto údajům přihlédnout), tato skutečnost nebránila odvolacímu soudu v tom, aby k podobě těchto údajů přihlédl při posouzení (žalovaným včas vznesené) námitky, podle níž byla sporná směnka původně blankosměnkou.

K poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a o. s. ř.

Judikatura Nejvyššího soudu spočívá na následujících závěrech:

V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé. Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů [rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoli se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“)].

Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (R 59/2012).

Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytne soud nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Promítnuto do poměrů dané věci, dospěl-li odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně (včas uplatněných) kauzálních námitek, bylo jeho povinností poskytnout žalovanému poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Jelikož odvolací soud tuto povinnost nesplnil [u odvolacího jednání dne 15. března 2018 účastníky řízení poučil (jen) „podle ustanovení § 205a o. s. ř., § 210 o. s. ř.“], ani v tomto směru proto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.

K možnosti odvolacího soudu dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 o. s. ř.).

Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).

Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98).

K tomu srov. též důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017 a ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017, včetně tam zmíněné judikatury.

V projednávané věci dospěl soud prvního stupně ke skutkovému závěru, podle něhož žalovaný vystavil ve prospěch žalobce „toliko blankosměnku dne 5. dubna 2011“, a to (mimo jiné) též na základě hodnocení důkazů (výpovědí svědků R. A. a L. H.). Měl-li odvolací soud za to, že je možné na základě týchž důkazů dospět k jiným skutkovým zjištěním, musel důkazy (výpovědi svědků) zopakovat; to platí tím spíše, když skutkový závěr soudu prvního stupně byl v odvolacím řízení podpořen novým důkazem (účastnickým výslechem žalovaného).

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Pro účely další fáze řízení (a bez vazby na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud poukazuje na závěry, které formuloval např. v rozsudku ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1245/2014; z těch (mimo jiné) plyne, že ani případné porušení vyplňovacího práva spočívající v nesprávně doplněném datu vystavení (blanko)směnky bez dalšího nepostačuje k úspěšné obraně žalovaného proti povinnosti směnku zaplatit. K tomu, že datum vystavení směnky nemusí být dnem, kdy byla směnka skutečně vystavena, viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 3007/2016, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru