Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 402/2018Rozsudek NS ze dne 30.01.2020

HeslaSměnečný a šekový platební rozkaz
Směnky
Smlouva spotřebitelská
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.402.2018.1
Dotčené předpisy

§ 52 obč. zák.

§ 55 obč. zák.

§ 56 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 402/2018-1421

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce D. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) M. M., narozenému XY, a 2) S. M., narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, PSČ 353 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 6/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2017, č. j. 5 Cmo 220/2016-1114, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2017, č. j. 5 Cmo 220/2016-1114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 46 Cm 6/2011-979, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 24. ledna 2011, č. j. 46 Cm 6/2011-12, kterým původně uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz 238.026 Kč s 6% úrokem od 30. listopadu 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 793 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 60.764 Kč (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).

Soudy obou stupňů vyšly při posuzování důvodnosti námitek, jimiž se žalovaní bránili povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem, zejména z toho, že:

1/ Žalobce se v posuzované věci domáhal zaplacení směnky vlastní, vystavené dne 23. dubna 2010 oběma žalovanými (jako spoluvýstavci) na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 254.496 Kč, splatné dne 30. listopadu 2010 (dále též jen „sporná směnka“).

2/ Dne 27. března 2009 žalovaní jako budoucí objednatelé a společnost E. (dále jen „společnost E“) jako budoucí zhotovitel, jednající žalobcem jako jednatelem společnosti, uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 161/09 (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“), v níž se smluvní strany zavázaly v dohodnuté době uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu na blíže označeném pozemku ve vlastnictví žalovaných. Podle článku III. bodu 3.3 smlouvy byli žalovaní povinni uhradit do 30 dnů po podpisu této smlouvy budoucímu zhotoviteli zálohu ve výši 170.000 Kč „na krytí prvních přípravných prací, tj. přípravné projekční činnosti“, s tím, že záloha bude vyúčtována ve smlouvě o dílo a z konečné ceny díla odečtena. Zálohu měli žalovaní uhradit „prostřednictvím úvěru“.

3/ Žalobce (jako věřitel) uzavřel se žalovanými (jako dlužníky) dne 29. dubna 2009 smlouvu o půjčce č. 161/09-090429 (dále též jen „smlouva o půjčce“), v níž se zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 170.000 Kč, určenou na financování zálohy dle článku III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí. Smluvní strany se dále dohodly, že finanční prostředky budou věřitelem převedeny nejpozději do 29. dubna 2009 do „depozita budoucího zhotovitele“ (společnosti E). K zajištění pohledávky žalobce se žalovaní zavázali vystavit vlastní směnku znějící na částku 258.195 Kč. Dne 23. dubna 2010 uzavřely smluvní strany dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce, ve kterém se dohodly na prodloužení splatnosti půjčky a nahrazení původně vystavené směnky směnkou novou, znějící na částku 254.496 Kč. Současně výslovně prohlásily, že tato směnečná suma zahrnuje kromě jistiny půjčky také sjednaný 16% úrok do dne splatnosti půjčky a případnou smluvní pokutu ve výši 68.000 Kč, s tím, že směnka „plní funkci zajišťovací nikoli platební“.

4/ Dne 23. listopadu 2009 žalovaní (jako objednatelé) uzavřeli se společností E (jako zhotovitelem) smlouvu o dílo č. 161/09 (dále jen „smlouva o dílo“), v níž se zhotovitel zavázal provést za dohodnutou cenu stavbu rodinného domu podle zpracované projektové dokumentace.

5/ Dopisem ze dne 14. července 2010 adresovaným společnosti E žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo.

Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní se povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem ubránili, když prokázali, že žalobce neposkytl na základě smlouvy o půjčce žalovaným žádné plnění. Přitom zdůraznil, že k poskytnutí půjčky nemohlo – oproti tvrzení žalobce – dojít ani tak, že žalobce převedl na účet společnosti E větší částku peněz ještě před uzavřením smlouvy o půjčce s tím, že následně konkrétní částky budou „rozúčtovány“ k jednotlivým uzavřeným půjčkám. Podle soudu prvního stupně jde totiž pouze o „ekonomické machinace žalobce“, jimiž „dotuje“ fungování společnosti E ze svých soukromých peněz.

Uzavření smlouvy o půjčce a následné vystavení sporné směnky podle soudu prvního stupně rovněž odporuje právní úpravě tzv. spotřebitelských smluv. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že jakkoli smlouva o půjčce nebyla uzavřena přímo mezi žalovanými a společností E, je žalobce současně jednatelem této společnosti, přičemž způsobem obdobným jako v nyní projednávané věci vystupuje vůči spotřebitelům, kteří jsou ve smluvním vztahu ke společnosti E. Tímto „dvoudomým“ vystupováním žalobce, který opakovaně uzavírá se spotřebiteli smlouvu o dílo jako jednatel společnosti E a smlouvu o půjčce jako jiná „nepodnikající“ osoba, přičemž půjčka, kterou má žalobce „poskytnout“ spotřebitelům, je určená právě k úhradě jejich dluhů za společností E, se zabýval také Ústavní soud v nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11. Jelikož není pochyb o tom, že samotná smlouva o smlouvě budoucí je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ustanovení § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), je podle soudu prvního stupně třeba na žalobce také v právním vztahu založeném smlouvou o půjčce (a směnečnou dohodou v této smlouvě obsaženou) pohlížet jako na dodavatele podle ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák., tj. jako na osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

Jelikož ve směnečné dohodě (ve smlouvě o půjčce či jejím dodatku) nebyla vyloučena převoditelnost sporné směnky rubopisem, pak taková dohoda „obsahuje“ ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a směnečná dohoda je pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Tato skutečnost sice nezpůsobuje neplatnost směnky, zakládá však důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi.

Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že žalovaným se správnost vydaného směnečného platebního rozkazu včas uplatněnými námitkami zpochybnit nepodařilo.

Na rozdíl od soudu prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané, že žalobce splnil svoji povinnost podle smlouvy o půjčce a poskytl žalovaným půjčku ve výši 170.000 Kč. Přijetí takového závěru přitom nepřekáží skutečnost, že finanční částka nebyla poukázána přímo žalovaným, ale sjednaným způsobem na účet třetí osoby (společnosti E), ani to, že k připsání této částky na účet společnosti E došlo (v rámci převodu většího množství peněz) ještě před uzavřením smlouvy o půjčce. Takový postup v sobě naopak „skrývá velkou logiku“, neboť je pochopitelné, že žalobce, který poskytuje půjčky zákazníkům společnosti E opakovaně, „deponuje významnou sumu na účtu společnosti E, z níž teprve po uzavření jednotlivých smluv o půjčce nechává příslušné částky zaúčtovat ke konkrétním obchodním případům“.

Nedůvodnými shledal odvolací soud rovněž výhrady, jejichž prostřednictvím žalovaní namítali, že společnost E jim neposkytla plnění odpovídající sjednané záloze ve výši 170.000 Kč. Podle odvolacího soudu je totiž nutné rozlišovat mezi právním vztahem vzniklým ze smlouvy o půjčce (právním vztahem mezi žalobcem a žalovanými) a právním vztahem, ve kterém měly být půjčené finanční prostředky použity (právním vztahem mezi žalovanými a společností E). Jinak řečeno, jestliže sporná směnka nezajišťovala jakýkoliv závazek ze smlouvy o dílo (případně ze smlouvy o smlouvě budoucí), nemohla být otázka poskytnutí plnění (ať už řádného či nikoliv) z těchto smluv v daném směnečném sporu relevantní.

Ujednání o smluvní pokutě ve výši 68.000 Kč, obsažené ve smlouvě o půjčce, neměl odvolací soud za neplatné ani nemravné, obzvláště za situace, kdy žalovaní vzali v článku II. bodu 2.5 smlouvy o půjčce na vědomí upozornění věřitele, že „nezbytně potřebuje finanční prostředky vrátit v termínu splatnosti, neboť je má po uplynutí tohoto termínu vázány jiným způsobem“. Ani úrok ve výši 16 % ročně nelze podle odvolacího soudu považovat „za lichevní“, když jde o sazbu spíše obvyklou.

Za správný odvolací soud nepovažoval ani závěr soudu prvního stupně, podle kterého je směnečná smlouva (v níž není vyloučena převoditelnost sporné směnky rubopisem) pro rozpor se zákonem neplatná, odkazuje potud na „aktuální judikaturu“ zastávající názor právě opačný.

Konečně k námitce, že není zřejmá povaha sporné směnky (zda jde o směnku zajišťovací nebo platební), odvolací soud uvedl, že z článku II. bodu 2.5 smlouvy o půjčce je jednoznačně zřejmé, že jde o směnku zajišťovací.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.

Konkrétně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se zcela nedostatečným a formalistickým způsobem vypořádal se skutkovou a právní argumentací, kterou v průběhu řízení uplatňovali. Odvolací soud pominul četná soudní rozhodnutí, jež mu dovolatelé předložili, případně se s nimi řádně neseznámil a jeho právní i skutkové závěry jsou zcela nelogické, nesprávné a naprosto neodpovídající skutečnosti a předloženým důkazům. V tomto směru také odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle dovolatelů rovněž překvapivé, když odvolací soud „nesdělil vůbec účastníkům svůj právní náhled na věc, aby tito mohli na to případně příslušným způsobem reagovat“, ani jim nevysvětlil, proč provádí znovu dokazování některými listinami. Dovolatelé v této souvislosti též namítají, že o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud v nesprávném složení, když podle dovolatelů měl správně věc projednat a rozhodnout jiný senát vrchního soudu.

Dovolatelé dále rozsáhle argumentují ve prospěch závěru, že v poměrech dané věci šlo mezi účastníky o vztahy podléhající úpravě spotřebitelského práva a vytýkají odvolacímu soudu, že namítanou „dvoudomost“ vystupování žalobce zcela ignoroval. Jakkoli žalobce a společnost E jsou nepochybně formálně samostatné subjekty, fakticky tvoří jediný ekonomický komplex, který se svým jednáním snaží obcházet smysl a účel celé právní úpravy spotřebitelské ochrany. Smlouvu o půjčce a v ní obsaženou směnečnou smlouvu proto nelze v situaci, kdy žalobce je také jednatelem společnosti E, přičemž půjčky poskytuje především klientům této společnosti, posuzovat, jak činí odvolací soud, odděleně a samostatně. Podle dovolatelů si pak ani žalobce, ani společnost E nepočínali tak, aby byla zachována všechna práva žalovaných jako spotřebitelů.

S poukazem na konkrétní skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů dovolatelé na rozdíl od odvolacího soudu usuzují, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce jim neposkytl žádné plnění podle smlouvy o půjčce a plnění poskytnuté společností E na základě smlouvy o dílo nebylo přiměřené dohodnuté záloze. Současně připomínají, že dohodnutá částka měla být poskytnuta na financování přípravných prací ke stavbě, zejména přípravné projekční činnosti, společnost E však téměř žádné plnění žalovaným neposkytla. Dopisem ze dne 14. července 2010 pak žalovaní od uzavřené smlouvy o dílo pro neplnění smluvních povinností zhotovitelem odstoupili.

Dovolatelé též setrvávají na názoru, podle kterého je smlouva o smlouvě budoucí absolutně neplatná pro neurčitost, úroková sazba dohodnutého úroku a smluvní pokuta jsou nepřiměřeně vysoké a ze směnečné smlouvy není zřejmé, zda je sporná směnka směnkou zajišťovací nebo platební.

Na podporu uplatněné argumentace dovolatelé odkazují na rozhodovací praxi reprezentovanou celou řadou (v dovolání blíže označených) rozhodnutí různých soudů.

Z výše uvedených důvodů dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil jinému senátu odvolacího soudu k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Z ustanovení § 237 o. s. ř. se podává, že dovolání je přípustné (není-li stanoveno jinak) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že pro dovolací přezkum jsou právně bezvýznamné ty dovolací argumenty, jež dovolatelé (coby obsahově nové) uplatnili v podáních, jimiž dovolání opakovaně doplňovali. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatelů tuto časovou podmínku nesplňují. K soudním rozhodnutím (převážně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), na něž dovolatelé ve svých doplňujících podáních odkazovali, se pak dovolací soud (byla-li v nich řešena otázka mající význam pro rozhodnutí v dané věci) vyslovuje při vypořádání se s uplatněnou dovolací argumentací žalovaných.

Námitkami k nesprávnému obsazení (odvolacího) soudu vystihují dovolatelé z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení přitom již od 1. ledna 2001 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tudíž nezakládají. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a pro dobu od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014, uveřejněného pod číslem 29/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněného pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2017“).

Přestože platí, že u přípustného dovolání dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněném pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že ke zmatečnostním vadám může přihlédnout jen tehdy, podávají-li se z obsahu spisu. Jelikož nejde o vadu, jíž může být dovolání odůvodněno, nemůže ke zjištění její existence provádět dokazování (k tomu srov. opět důvody R 76/2017). Protože z obsahu spisu dovolateli namítaná zmatečnostní vada řízení (rozuměj zmatečnost spočívající v tom, že o odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. února 2016 neměl rozhodovat „pátý“ senát Vrchního soudu v Praze), bez dalšího neplyne, nemohl by Nejvyšší soud k „takové vadě“ přihlédnout ani u přípustného dovolání.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (zda odůvodnění napadeného rozsudku vyhovuje požadavkům kladeným na něj ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.), když potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. O tom, že by jakýkoliv případný nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bránil dovolatelům v uplatnění jejich práva, obsah podaného dovolání zjevně nesvědčí.

Z ustanovení § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces pak nelze – oproti mínění dovolatelů – dovozovat ani povinnost odvolacího soudu vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (s každým jednotlivým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, jehož prostřednictvím účastník argumentoval). K tomu srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody R 76/2017. Jinak řečeno, to, že odvolací soud s ohledem na jím zastávaný (a náležitě odůvodněný) právní názor nepovažuje (v projednávané věci navíc četné a opakující se) judikatorní odkazy účastníka řízení za přiléhavé (pro věc významné), bez dalšího ještě nečiní rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným.

Námitkami, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, dovolatelé nevystihují způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); k jejich přezkoumání tudíž dovolání také nemůže být připuštěno.

K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., jež se nepochybně uplatní i v řízení, ve kterém žalobce uplatňuje pohledávky ze směnky) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Dovolání naopak Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázek souvisejících s posouzením povahy právního vztahu účastníků založeného smlouvou o půjčce a v ní obsažené směnečné smlouvy (zda tyto vztahy mezi účastníky mají spotřebitelský charakter a žalovaní proto podléhají ochraně garantované spotřebitelům ustanoveními § 52 a násl. obč. zák.). Tyto otázky totiž odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ustanovení § 52 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření všech výše označených smluv, pro věc rozhodném) určovalo, že spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3).

Podle ustanovení § 55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).

Podle ustanovení § 56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1).

Nejvyšší soud se řešením právních otázek, jež mu jsou dovoláním v souvislosti s posouzením povahy právních vztahů účastníků založených smlouvou o půjčce (jakož i v ní obsaženou směnečnou smlouvou) předestírány, již zabýval v rozsudcích ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012, a ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014, uveřejněném pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Šlo přitom o typově shodné věci téhož žalobce, vycházející ze skutkového rámce, jenž se v ničem podstatném nelišil od nyní projednávané věci (žalobce ve věci rozebírané v označených rozhodnutích rovněž uplatňoval práva ze směnky vlastní vystavené na jeho řad, zajišťující pohledávky vzniklé na základě mimosměnečného ujednání uzavřeného za obdobných podmínek, tj. pro účely financování výstavby rodinného domu klientům společnosti E).

Závěry, k nimž Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v nyní projednávané věci), lze shrnout následovně:

1/ Charakter spotřebitelské smlouvy má (vedle smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi společností E a objednateli) rovněž smlouva o půjčce (včetně směnečné smlouvy, jež je její součástí), neboť i žalobce měl při jejím uzavření postavení dodavatele ve smyslu ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák. Pro posouzení postavení žalobce coby dodavatele při uzavírání smlouvy o půjčce a směnečné smlouvy v ní obsažené totiž není významné pouze formální hledisko (tj. zejména označení žalobce ve smlouvě a skutečnost, že jde v případě žalobce a společnosti E o dva samostatné subjekty práva), ale je nutné zohlednit také skutečný účel žalobcova jednání, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, jež byly pro jeho učinění podstatné (určující). Z tohoto pohledu přitom nemůže být pochyb, že účelem uzavření smlouvy o půjčce nebylo uspokojování osobní potřeby (spotřeby) žalobce, ale naopak šlo o činnost, kterou žalobce (ve zjevné souvislosti s obchodními aktivitami společnosti E, v níž vykonává funkci jednatele) provádí opakovaně a za úplatu.

2/ Na nezbytnost zabývat se (při posuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných žalobcem vůči klientům společnosti E) „dvoudomým“ vystupováním žalobce, tedy tím, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje jednak jako jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba, pak upozornil již Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 563/11.

3/ Jelikož posuzovaný smluvní vztah účastníků, založený smlouvou o půjčce (a směnečnou smlouvou, jež je její součástí) má spotřebitelský charakter a podléhá tudíž režimu ochrany spotřebitele, musí se soud zabývat (při posuzování důvodnosti žalobcova nároku na zaplacení vystavených zajišťovacích směnek) také tím, zda tato smluvní ujednání účastníků nevykazují znaky zneužívající klauzule podle § 56 odst. 1 a 3 obč. zák. (tj. tím, zda smluvní ujednání účastníků v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).

Protože odvolací soud, vycházeje z nesprávného úsudku, že posuzovaný smluvní vztah účastníků je vztahem zcela samostatným (se smlouvou o dílo uzavřenou mezi žalovanými a společností E nesouvisejícím), výše uvedeným způsobem nepostupoval a nezabýval se ani tím, zda dotčená ujednání účastníků nevykazují znaky zneužívající klauzule podle § 56 odst. 1 a 3 obč. zák., ani tím, jaké důsledky na případnou povinnost žalovaných plnit ze sporné směnky má (žalovanými namítaná) okolnost, že jim nebylo podle smlouvy o dílo poskytnuto (předtím, než žalovaní od této smlouvy odstoupili) žádné (či téměř žádné) plnění, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Vzhledem k důvodům zrušení rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal podmínky určené ustanovením § 243e odst. 3 o. s. ř. pro nařízení, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu, jak prosazovali v podaném dovolání dovolatelé.

V další fázi řízení pak odvolací soud (při opětovném posuzování důvodnosti kauzálních námitek žalovaných) především nepřehlédne závěry, jež byly soudní praxí k otázce spotřebitelských smluv již formulovány. V tomto směru se pro potřeby projednávané věci jeví významnými především závěry vyslovené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněném pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých:

1/ Citovaná ustanovení občanského zákoníku (mimo jiné § 52, § 55 a 56 obč. zák.) jsou v části týkající se zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách především transpozicí směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále též jen „směrnice 93/13“), jejíž česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 15, Svazek 02, str. 288–293) dne 20. srpna 2004 (bod 1/).

2/ V soukromoprávním sporu ze spotřebitelské smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelem nesmí soud aplikovat směrnici 93/13 přímo; kdyby tak učinil, šlo by o horizontální přímý účinek směrnice 93/13, zakázaný judikaturou Soudního dvora Evropské unie (bod 35/).

3/ Článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, není k tomu, aby vyvodil z tohoto zjištění důsledky, povinen čekat na to, až spotřebitel, který je informován o svých právech, navrhne zrušení uvedené klauzule. Zásada kontradiktornosti však obecně ukládá vnitrostátnímu soudu, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, aby o tom informoval účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu kontradiktorně vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla. K tomu, aby vnitrostátní soud mohl posoudit případný zneužívající charakter smluvní klauzule, na níž je založen návrh, který mu byl předložen, musí zohlednit všechny další klauzule smlouvy (bod 47/).

4/ S přihlédnutím k teleologickému výkladu ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. lze dovodit, že z množiny všech ujednání (tedy i těch, jež byla sjednána individuálně), která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, lze nepochybně jako ta, která k újmě spotřebitele znamenají značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, typově pojmenovat právě ujednání, která nebyla sjednána individuálně (která byla sepsána předem a na jejichž podobu proto nemohl mít spotřebitel žádný vliv) [bod 54/].

Jakkoli tyto závěry Nejvyšší soud přijal při výkladu ustanovení § 89a o. s. ř. (zabývaje se platností prorogačních doložek sjednaných ve spotřebitelských smlouvách), není pochyb o tom, že se zásadně uplatní i pro jiné typy možných zneužívajících klauzulí (k tomu srov. také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2015, pod číslem 95); to, že jde v projednávané věci o spor týkající se směnky, přitom na výše řečeném ničeho nemění.

V poměrech dané věci se pak nepochybně prosadí rovněž závěry zformulované v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (k nimž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 530/2012), podle kterých ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák. (jež v rozhodném znění sankcionovalo zneužívající klauzuli ve spotřebitelské smlouvě jen relativní neplatností právního úkonu) nemá být obecnými soudy aplikováno (má zůstat nepoužito) s přihlédnutím k relevantní judikatuře Soudního dvora Evropské unie (srov. bod 33. usnesení), když koncepce jen relativní neplatnosti spotřebitelských smluv odporuje i českému ústavnímu pořádku (bod 41. usnesení).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2020

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru