Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 396/2008Usnesení NS ze dne 28.01.2010

HeslaIncidenční spory
Konkurs
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.396.2008.1
Dotčené předpisy

§ 19 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007

§ 237 odst. 1 písm. b, c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007

§ 243d odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2007

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1076/10 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Miloslav Výborný


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 396/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce P. A., zastoupeného Mgr. J. D., advokátem, proti žalované JUDr. J. Š., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce M. M., zastoupené Mgr. J. V., advokátem, za účasti Č. r. - M. s., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 170/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č. j. 13 Cmo 293/2006-151, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 29. května 2003, č. j. 58 Cm 170/2002-47, ve znění opravného usnesení ze dne 5. prosince 2003, č. j. 58 Cm 170/2002-72, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobce (P. A.) domáhal vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadce M. M.) vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (rozhoduje o věci již za účasti Č. r. - M. s., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).

Dovolání žalobce směřující výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.

V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího a dovolacího řízení, není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a nikoli (jak se nesprávně domnívá dovolatel) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Pro založení přípustnosti dovolání podle posledně označeného ustanovení totiž schází předpoklad, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí odvolacího soudu a nikoli z rozhodnutí dovolacího soudu, jímž byl při vydání potvrzujícího rozsudku vázán soud odvolací; srov. k tomu mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 20, ročník 1998, pod číslem 147 (zabývající se výkladem srovnatelné úpravy v § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 237/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 20.

V dané věci odvolací soud vydal napadené rozhodnutí, jsa přitom vázán právním názorem obsaženým v rozsudku ze dne 31. května 2006, č. j. 29 Odo 332/2004-110, jímž Nejvyšší soud zrušil jeho předchozí (měnící a z pohledu žalobce vyhovující) rozsudek ze dne 8. ledna 2004, č. j. 13 Cmo 316/2003-78.

S přihlédnutím k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., se jeví bezpředmětným zkoumat - byť i jen pro účely posouzení přípustnosti dovolání - tu část dovolací argumentace, kterou dovolatel pojí s dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. Podle výslovného znění posledně označeného ustanovení je totiž uplatnění v něm pojmenovaného dovolacího důvodu u dovolání, jehož přípustnost byla založena (jen) prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., vyloučeno (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Dovolací argumentaci, kterou dovolatel připíná ke druhému z jím uplatněných dovolacích důvodu (dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), lze podle obsahu dovolání rozdělit na dvě části. První část dovolání je prostou polemikou (nesouhlasem) se závěry, jež odvolací soud formuloval a které dovolatel sám označuje (článek III. odst. 1 dovolání) jako závěry vycházející ze závazného právního názoru dovolacího soudu (obsaženého ve výše označeném rozsudku Nejvyššího soudu z 31. května 2006). Druhá část dovolání je popisem důsledků, jež s přihlédnutím ke konečnému výsledku řízení o vylučovací žalobě mohou vzejít na straně dovolatele z toho, že v době po pravomocném skončení sporu rozsudkem odvolacího soudu z 8. ledna 2004, v průběhu prvního dovolacího řízení nemovitosti prodal.

K takto pojatému dovolání Nejvyšší soud při úvaze o jeho přípustnosti uzavírá, že důvod připustit dovolání jen proto, aby opakoval závazný právní názor obsažený v jeho rozsudku z 31. května 2006, jímž se odvolací soud řídil, nemá. Příslušné právní otázky již byly zodpovězeny v rozsudku Nejvyššího soudu z 31. května 2006, přičemž lze dodat, že o tom, že šlo o právní názor, který sdílí nejen tříčlenný senát Nejvyššího soudu, jenž o prvním dovolání rozhodoval, nýbrž (většinově) Nejvyšší soud jako celek, svědčí i skutečnost, že rozsudek Nejvyššího soudu z 31. května 2006 byl posléze uveřejněn (jako způsobilý sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů) pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Argumentace obsažená ve druhé části dovolání pak ani v případě, že by se jí dovolací soud zabýval věcně, není způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí (nevede k závěru o nesprávnosti úsudku, na kterém napadené rozhodnutí spočívá). To ostatně platí i o námitce dovolatele, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí se skutečností, že již došlo k prodeji nemovitostí, nevypořádal (podstatné je, že závěr o neopodstatněnosti vylučovací žaloby i tak obstojí); uvedená námitka ostatně nevychází ze skutečného obsahu napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud na označenou skutečnost reaguje na straně 8 v odstavci druhém.

Přitom odpověď na otázku, jaké je právní postavení třetí osoby, které dovolatel nemovitosti prodal, plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, na který dovolatel sám odkazuje a který byl posléze uveřejněn pod číslem 55/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou, podle níž smlouva o převodu vlastnictví není neplatná jen proto, že převodce vlastnické právo odvozoval z rozhodnutí, které bylo po uzavření této smlouvy zrušeno dovolacím soudem a novým rozhodnutím bylo ve věci rozhodnuto jinak

Jinak řečeno, osoba, jež koupila nemovitosti od dovolatele způsobem popsaným výše, o ně jen proto nemůže přijít a sepis nemovitostí do konkursní podstaty k tíži této osoby je již vyloučen. Pro úplnost lze dodat, že v důsledku toho postavení dovolatele vskutku může být dotčeno tím, že správkyně konkursní podstaty úpadce po něm bude za nemovitosti, jež takto ušly z majetku konkursní podstaty, požadovat relutární náhradu.

Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud neměl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že žalobcovo dovolání bylo odmítnuto a tím, že žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z ustanovení § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. ledna 2010

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru