Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 3950/2018Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaBankovní záruka
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.3950.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1,2 o. s. ř.

§ 556 o. z.

§ 557 o. z.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 3950/2018-91

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce KM - PRONA, a. s., se sídlem v Rynolticích 215, PSČ 463 53, identifikační číslo osoby 25479733, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem, se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, PSČ 460 01, proti žalovanému Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, o zaplacení částky 600.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 111/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2018, č. j. 28 Co 401/2017-67, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 16. března 2017, č. j. 43 C 111/2016-42, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobce (KM - PRONA, a. s.) domáhal vůči žalovanému (Raiffeisenbank a. s.) zaplacení částky 600.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 4. srpna 2016 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Soudy obou stupňů vyšly zejména z toho, že:

1) Žalovaný vystavil ve prospěch žalobce dne 30. července 2015 bankovní záruku č. 151552 (dále jen „bankovní záruka“), na základě které převzal záruku za společnost G P Gáz petrol spol. s r. o. (dále jen „společnost G“) a neodvolatelně se zavázal zaplatit žalobci částku až do celkové výše 600.000 Kč do sedmi pracovních dnů po obdržení řádně podepsané první písemné výzvy žalobce k plnění, která bude v souladu se všemi podmínkami této bankovní záruky. Bankovní záruka zajišťovala splnění závazků společnosti G z kupní smlouvy č. 11/TOM/2015, uzavřené dne 25. července 2015 mezi žalobcem jako prodávajícím a společností G jako kupujícím (dále jen „kupní smlouva“).

2) V záruční listině žalovaný (mimo jiné) uvedl, že z důvodu identifikace je nutné, aby každá výzva žalobce k plnění byla „doručena ve formě dopisu doručeného doporučenou poštou nebo kurýrní službou prostřednictvím banky“ žalobce, která zároveň písemně potvrdí pravost podpisů na příslušné výzvě k plnění a oprávněnost podepsaných osob zastupovat žalobce.

3) Dopisem ze dne 18. července 2016 žalobce prohlásil, že společnost G nesplnila své povinnosti vyplývající z kupní smlouvy a vyzval žalovaného k plnění z bankovní záruky. Výzva byla podepsána předsedou představenstva žalobce a zaslána poštou žalovanému.

4) Žalovaný dopisem ze dne 26. července 2016 odmítl plnit podle bankovní záruky, neboť výzva k plnění nebyla doručena prostřednictvím banky žalobce a pravost podpisu na výzvě a oprávněnost podepsané osoby k zastupování žalobce nebyla potvrzena jeho bankou.

Na tomto základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobou uplatněný nárok není po právu.

Přitom zdůraznil, že žalobce byl povinen dodržet v záruční listině předepsaný způsob doručení výzvy k plnění a způsob ověření oprávněné osoby a jejího podpisu. Odvolací soud považoval za správný výklad bankovní záruky, podle něhož písemnou výzvu k plnění musí žalovanému odeslat vždy banka žalobce a zároveň s výzvou musí být žalovanému vždy doručeno písemné potvrzení banky žalobce o pravosti podpisů osob podepsaných ve výzvě a oprávněnosti těchto osob žalobce zastupovat. Jelikož tyto podmínky nebyly ve výzvě žalobce k plnění splněny, nebyl žalovaný povinen podle bankovní záruky plnit.

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněný výklad obsahu záruční listiny (ústící v závěr, podle kterého je třeba písemnou výzvu k plnění doručit žalované bance vždy prostřednictvím banky věřitele a spolu s výzvou musí být vždy doručeno také písemné potvrzení banky věřitele o pravosti podpisů osob podepsaných ve výzvě a oprávněnosti těchto osob věřitele zastupovat) učiněný odvolacím soudem, Nejvyšší soud shledává souladným s výkladovými pravidly určenými ustanovením § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jakož i zásadami pro výklad právních jednání formulovanými například v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovolatele, podle níž bylo v posuzované věci namístě aplikovat ustanovení § 557 o. z. a obsah záruční listiny vyložit k tíži žalovaného. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi k pravidlu contra proferentem, které je v § 557 o. z. zakotveno (a které odpovídá obsahově totožnému pravidlu formulovanému pro poměry právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 v ustanovení § 266 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku), vysvětlil, že zásada, podle níž se pojem vykládá k tíži toho, kdo jej použil jako první, může nalézt uplatnění jen, je-li vykládaný pojem skutečně nejednoznačný (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011). Jinými slovy, výklad nejednoznačného pojmu, který je ve smlouvě obsažen, k tíži toho, kdo výrazu použil první, je namístě pouze, jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel § 556 odst. 1 a 2 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018).

V poměrech projednávané věci pak Nejvyšší soud (ve shodě s odvolacím soudem) nemá žádné pochybnosti o tom, že prostor pro aplikaci ustanovení § 557 o. z. dán nebyl, neboť obsah právního jednání bylo možné vyložit již na základě úmyslu jednajícího (žalované banky), který věřiteli byl znám, nebo mu musel být znám (v záruční listině formulovaný požadavek na způsob doručení výzvy k plnění a ověření pravosti podpisu a oprávnění jednající osoby je zcela jednoznačný).

V této souvislosti lze rovněž poukázat na důvody rozsudku ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4747/2016, v němž se Nejvyšší soud i pro poměry právní úpravy bankovní záruky (finanční záruky) účinné od 1. ledna 2014 (obsažené v ustanovení § 2029 až § 2039 o. z.) přihlásil k závěrům, z nichž soudní praxe vycházela při výkladu tohoto institutu v poměrech upravených zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a podle kterých obsah práv a povinností banky a oprávněného z bankovní záruky je dán striktně (jen) obsahem záruční listiny; nejsou-li splněny podmínky stanovené v záruční listině, nelze plnění z bankovní záruky požadovat.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (ze dne 12. září 2018), které nebylo sepsáno advokátem (žalovaný nebyl v dovolacím řízení advokátem zastoupen), přičemž žalovaný nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., článek II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru