Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 3888/2015Usnesení NS ze dne 27.09.2017

HeslaSměnky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3888.2015.1
Dotčené předpisy

čl. I. § 75 předpisu č. 191/1950 Sb.

čl. I. § 76 předpisu č. 191/1950 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 3888/2015-208

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem, se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363/11, PSČ 697 01, proti žalovanému J. R., o zaplacení částky 1.600.000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 156/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 44 Co 14/2013-176, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.858 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. prosince 2011, č. j. 29 C 156/2009-89, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1.600.000 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:

1/ Žalovaný jako advokát uzavřel s žalobkyní a manželem žalobkyně jako klienty (dále též jen „klienti“) dne 12. října 2000 smlouvu o poskytnutí právní služby, v níž se žalovaný (mimo jiné) zavázal pro klienty zajistit vystavení směnky znějící na směnečnou sumu 1.600.000 Kč, přičemž výstavcem směnky měl být J. H. (dále jen „J. H.“).

2/ Dne 20. listopadu 2001 (za přítomnosti klientů a žalovaného) vystavil J. H. směnku vlastní (dále též jen „sporná směnka“), v níž se zavázal zaplatit žalobkyni dne 20. listopadu 2007 směnečný peníz ve výši 1.600.000 Kč. Pro vystavení směnky byl použit nevyplněný tiskopis směnky, jehož grafické členění též předurčovalo, kam budou jednotlivé chybějící údaje doplněny. Zatímco prostřední část tiskopisu měla obsahovat samotné směnečné prohlášení (vlastní text směnky), pro označení výstavce a jeho podpis byla určena levá část listiny (kolmo orientovaná k vlastnímu textu směnky). V souladu s předtiskem pak výstavce umístil svůj podpis do levého horního rohu směnky.

Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), a ustanovení čl. I. § 75 a § 76 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Přitom zdůraznil, že žalobkyně se v dané věci domáhala přiznání žalované částky z titulu náhrady škody, kterou jí měl žalovaný jako advokát způsobit tím, že při poskytování právní služby zajistil vystavení vadné (neplatné) směnky a žalobkyně se z tohoto důvodu nemohla po výstavci směnky domoci zaplacení směnečné sumy. Podle soudu prvního stupně však žalovaný při výkonu advokacie (v souvislosti se zajištěním vystavení sporné směnky) nijak nepochybil.

Sporná směnka, kterou J. H. dne 20. listopadu 2001 vystavil, obsahuje všechny náležitosti stanovené čl. I. § 75 směnečného zákona a je proto platnou směnkou vlastní. Jednotlivé náležitosti jsou uvedeny „ve vymezených rubrikách“, jež „uzavírá“ (v souladu s požadavkem směnečného zákona) podpis výstavce umístěný na levé straně směnky. Jestliže vystavená směnka není neplatná, nemohl pak být v poměrech dané věci naplněn ani jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti advokáta za škodu, a sice chybný výkon advokacie žalovaným.

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 1.300.000 Kč; ve zbývajícím rozsahu pak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 300.000 Kč (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud – poté, co doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně – dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně v řízení prokázala naplnění předpokladů odpovědnosti žalovaného jako advokáta za škodu ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o advokacii, když žalovaný zajistil pro klienty vystavení neplatné směnky, čímž (zatím) způsobil žalobkyni škodu odpovídající přiznané částce.

Podle odvolacího soudu lze – na základě „dostupné judikatury“ Nejvyššího soudu – učinit závěr o neplatnosti sporné směnky „způsobené tím, že podpis výstavce nekryje vlastní směnečné prohlášení. Podpis je umístěn na levé straně směnky, nikoli pod jejím souvislým textem, tedy jinak řečeno, nekryje obsah směnky.“ Na uvedeném závěru přitom nemůže nic změnit ani okolnost, že směnka byla vystavena na předtištěném formuláři.

Za nepřiléhavý měl odvolací soud v této souvislosti rovněž odkaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 722/2010 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 32/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 32/2012“), ve kterém jednak Nejvyšší soud řešil jinou otázku (tzv. „rámečků“ na směnce), jednak i toto rozhodnutí setrvává na požadavku, podle kterého výstavcův podpis musí být umístěn na líci směnky pod jejím obsahem.

Výši škody, na jejíž náhradu má žalobkyně „prozatím“ nárok, pak odvolací soud určil – se zřetelem k tomu, že J. H. by podle učiněných skutkových zjištění nebyl schopen (ani kdyby žalobkyně získala proti směnečnému dlužníkovi vymahatelný titul) zaplatit směnečný peníz okamžitě a v celém rozsahu a dále s ohledem na obtíže spojené se zjišťováním údajů o konkrétní výši příjmů J. H., z nichž by mohla být dlužná částka při eventuálním výkonu rozhodnutí srážena – postupem podle ustanovení § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), částkou 300.000 Kč.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda je k platnosti směnky vlastní nezbytné, aby byl podpis výstavce umístěn pod textem směnky), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, současně je dovolacím soudem tato otázka rozhodována rozdílně, respektive jde o otázku, která již sice byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 12. října 1929, sp. zn. Rv I 1381/29 (jde o rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 9273), dovolacím soudem by však měla být posouzena jinak.

Podle dovolatele požadavek, aby byl podpis výstavce umístěn pod textem směnky, ze zákona neplyne a zcela proto (pro platnost směnky) postačí, jestliže je „součástí směnečné listiny a kryje směnečné prohlášení i z jiné pozice, pokud je zřejmá souvislost a souvztažnost textu směnky a výstavcova podpisu.“ Uvedený požadavek zjevně v minulosti chránil výstavce před dopsáním dalších údajů do směnky, v současné době je však stejného výsledku dosaženo (při využití běžně dostupných předtištěných formulářů) „grafickou podobou směnky a zejména jejích rámečků.“ V této souvislosti dovolatel poukazuje rovněž na závěry, jež Nejvyšší soud na dané téma formuloval v R 32/2012, jakož i v rozhodnutích sp. zn. 29 Cdo 505/2011 (jde o rozsudek ze dne 28. listopadu 2013) a sp. zn. 29 Cdo 988/2012 (jde o rozsudek ze dne 31. července 2012).

Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že při rozhodování nebral v úvahu skutečný obsah provedených důkazů a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním. Napadené rozhodnutí je podle dovolatele navíc i nepřezkoumatelné.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje dovolání jako nedůvodné zamítnout.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud předesílá, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle § 238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří druhý výrok napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolatel však ve vztahu k tomuto výroku neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci (právní posouzení věci, na kterém napadené rozhodnutí spočívá, nezpochybňuje a ani neuvádí, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání by měla být podle něj splněna). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, proto dovolání není projednatelné (§ 241a odst. 2 a § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je Nejvyšší soud rovněž neshledal přípustným.

Dovolatel má dovolání za přípustné především pro řešení otázky hmotného práva, a to zda k platnosti vlastní směnky je nezbytné, aby byl podpis výstavce umístěn až pod textem směnky. Tuto právní otázku však odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Již v R 32/2012 (které zmínil v odůvodnění napadeného rozhodnutí také odvolací soud) Nejvyšší soud vysvětlil, že směnka není jen náhodným shlukem jednotlivých doložek, ale tvoří určitý ucelený text, jehož obsahem je směnečné prohlášení. Podstatnou náležitostí obsahu směnky [vedle jiných náležitostí plynoucích z ustanovení čl. I. § 1 směnečného zákona (pro směnku cizí) a čl. I. § 75 směnečného zákona (pro směnku vlastní)] je souvislý obsah listiny; nestačilo by pořadí zcela nesouvislé a tím spíše by byla neplatná směnka obsahující vnitřní odpor. Jde-li o podpis výstavce směnky vlastní, musí krýt souvislý text směnky, z čehož plyne, že jej je třeba umístit na líci směnky pod její obsah.

Shodný názor [k němuž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v dovolatelem označeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 505/2011, jakož i v rozsudcích ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 5250/2009, a ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3862/2014, a s nímž se ztotožnil rovněž Ústavní soud (srov. bod 17. jeho nálezu ze dne 14. března 2012, sp. zn. III. ÚS 3660/11, uveřejněného pod číslem 53/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu)] ostatně zastávala již starší judikatura (k tomu srov. např. výše zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Rv I 1381/29 či rozhodnutí téhož soudu ze dne 7. října 1933, sp. zn. Rv II 753/33, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 12897) a je sdílen také právní teorií (k tomu srov. v historické literatuře např. Smitek, J., Štěpina, J., Jednotný směnečný řád, Praha 1941, str. 21, jakož i Švamberg, G., Naše jednotné směnečné právo, Praha 1941, str. 42, v současné literatuře pak např. Chalupa, R., Zákon směnečný a šekový, Komentář, 1. část Směnky, 2. vydání, Linde Praha 2006, str. 29).

Na takto ustálených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v podaném dovolání.

Ostatními námitkami (podle nichž odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí je navíc nepřezkoumatelné), dovolatel (z obsahového hlediska) nevystihuje způsobilý dovolací důvod (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.

Vytýkanou vadou (nepřezkoumatelností) nadto napadené rozhodnutí zjevně ani netrpí, když z jeho odůvodnění lze seznat, jakými úvahami se odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku řídil (srov. v této souvislosti též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. května 2015), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 9.500 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.058 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.858 Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 27. září 2017

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru