Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 3864/2019Rozsudek NS ze dne 27.05.2020

HeslaSměnky
Ochrana spotřebitele
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.3864.2019.2
Dotčené předpisy

§ 52 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 55 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 56 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 2 písm. 4) bod 3 předpisu č. 145/2010 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 3864/2019-190

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně CAPITAL - STAR s. r. o., se sídlem v Praze 4, Rozkošská 568, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 28 91 69 21, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem, se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, PSČ 162 00, proti žalovaným 1) M. J., narozené XY, bytem XY, a 2) R. J., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, PSČ 415 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 9/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2018, č. j. 5 Cmo 148/2018-119, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2018, č. j. 5 Cmo 148/2018-119, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. srpna 2016, č. j. 33 Cm 9/2016-53, se zrušují a se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných (M. J. a R. J.) rozsudkem ze dne 4. září 2018, č. j. 5 Cmo 148/2018-119, potvrdil rozsudek ze dne 31. října 2017, č. j. 33 Cm 9/2016-53, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. srpna 2016, č. j. 33 Cm 9/2016-10, kterým uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (CAPITAL – STAR s. r. o.) částku 1.139.359,- Kč s 6% úrokem od 15. ledna 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.797,- Kč a náklady řízení.

Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:

1) Dne 16. ledna 2012 vystavila první žalovaná na řad žalobkyně vlastní směnku na směnečnou sumu 1.139.359,- Kč splatnou dne 14. ledna 2016 v Praze (dále jen „sporná směnka“); druhý žalovaný podepsal spornou směnku jako směnečný rukojmí.

2) Téhož dne uzavřely žalobkyně a první žalovaná smlouvu o úvěru č. 4/2012 (dále jen „smlouva o úvěru“); celková výše úvěru činila 600.000,- Kč. První žalovaná se zavázala vrátit úvěr žalobkyni do 31. ledna 2013 (v souladu se splátkovým kalendářem), a to včetně sjednaného úroku ve výši 19,9 % ročně. Úvěr byl sjednán jako účelový – změna stavby [§ 2 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna (mimo jiné) spornou směnkou; ta byla původně vystavena jako blankosměnka bez uvedení údaje splatnosti a směnečné sumy. Žalobkyně byla v případě prodlení první žalované se splácením úvěru oprávněna scházející údaje do blankosměnky doplnit, přičemž pojem „dlužná částka“ byl definován jako součet nezaplacené části úvěru, nezaplacených splátek, dlužných úroků, smluvních pokut a poplatků a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Pohledávka z úvěru byla dále zajištěna zástavním právem k nemovitosti.

3) Dopisem ze dne 28. prosince 2015 žalobkyně vyzvala žalované k doplacení dlužné částky ze smlouvy o úvěru, která byla specifikována co do jednotlivých položek včetně „podrobného vyčíslení“. Dopisem z 15. ledna 2016 žalobkyně vyzvala žalované k zaplacení sporné směnky, a to nejpozději do 22. ledna 2016.

Na tomto základě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že smlouva o úvěru není smlouvou o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když tento zákon se nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou pro účely bydlení, v níž je pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitosti, a jejímž účelem je změna stavby [§ 2 písm. a) bod 3]. Přitom ze žádného navrženého (a soudy provedeného) důkazu neplyne, že šlo „o účel jen předstíraný“; nerozhodné je i to, zda první žalovaná skutečně finanční prostředky z úvěru použila v souladu se sjednaným účelem. Absence údaje o „RPSN“ tak není důvodem pro neplatnost smlouvy o úvěru.

Důvodem neplatnosti smlouvy o úvěru ˗ pokračoval odvolací soud ˗ „by nemohly být ani případně neplatně sjednané dohody o smluvní pokutě anebo o rozhodčí doložce“. Tato ujednání „mohou mít vždy povahu samostatných ujednání“; jejich případná neplatnost by nemohla zmařit platnost smlouvy o úvěru. Na platnost smlouvy o úvěru nemá vliv ani dohoda o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru spornou směnkou, ani dohoda o jejím vyplnění.

Z judikatury Nejvyššího soudu [rozsudku ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ˗ dále jen „R 105/2017“), a rozsudků ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 4/2016 a sen. zn. 29 ICdo 68/2014] přitom pro rozhodnou dobu zjevně plyne možnost zajistit směnkou na řad i „skutečný“ spotřebitelský úvěr.

V poměrech dané věci „použití blankosměnky“ zcela koresponduje se zajišťovací funkcí sporné směnky. Ujednání o vyplnění blankosměnky plně vystihuje, za jakých okolností a jakým způsobem může být vyplněna“; sporná směnka pak byla vyplněna souladu s tímto ujednáním.

Dále odvolací soud vyhodnotil jako nepřípadnou námitku, podle níž mohla žalobkyně požadovat „úroky z prodlení pouze v zákonné sazbě, když jiná výše úroků z prodlení, než v zákonných sazbách, jak vyšlo v řízení najevo, není do směnky zahrnuta“. Směnečná suma „respektuje“ rovněž částečné úhrady úvěru (částečné úhrady nejsou zahrnuty do směnečné sumy). Za nerozhodné považoval i to, „nakolik je žalovaná částka vyšší oproti jistině úvěru“, když tato skutečnost nebyla dána nevýhodností smlouvy o úvěru pro první žalovanou, ale výlučně tím, že „na úvěr nebylo splaceno prakticky nic a prodlení první žalované trvá již řadu let“.

Konečně odvolací soud vyhodnotil jako opožděnou námitku, podle níž první žalovaná v titulu smlouvy o úvěru neobdržela celých 600.000,- Kč, ale částku nižší. Zmíněná námitka byla uplatněná až v replice žalovaných k vyjádření žalobce k námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. po uplynutí lhůty k námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, která mají za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíce, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o posouzení tzv. zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách, včetně vazby případné (ne)platnosti smlouvy o úvěru na (ne)platnost „směnečného ujednání“.

Dovolatelé akcentují, že na smlouvu o úvěru je třeba nahlížet jako na celek; tuto smlouvu hodnotí jako zjevně nevyváženou, nepřiměřenou a odporující dobrým mravům. Přitom poukazují na skutečnost, že smlouva o úvěru obsahuje ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně, o úroku ve výši 19,9 % ročně, o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru zástavním právem k nemovitosti a blankosměnkou, jakož i o rozhodčí doložce. Smlouva o úvěru, která byla předpokladem pro vyplnění blankosměnky, tak jednoznačně (jako celek) porušuje „ustanovení na ochranu spotřebitele“, když obsahuje velké množství zneužívajících klauzulí.

Konečně dovolatelé namítají, že se odvolací soud – v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 30 Cdo 2218/2017 – nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí s právními závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na které odkazovali v odvolání.

Proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a směnečný platební rozkaz zrušil.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a připomíná, že žalovaní použili finanční prostředky žalobkyně (minimálně ve výši 581.000,- Kč) pro své potřeby a dosud žalobkyni nevrátili ani jistinu, ani smluvený úrok.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolateli otevřené, týkající se zajištění pohledávky ze smlouvy, která má spotřebitelkou povahu, blankosměnkou, když v tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem nerespektuje níže uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 52 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru a vystavení sporné směnky (dále jen „obč. zák.“), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3).

Podle ustanovení § 55 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).

Podle ustanovení § 56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (odstavec 2).

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech (shrnutých v R 105/2017), podle nichž:

1) Spotřebitelská smlouva (§ 52 obč. zák.) nepředstavuje zvláštní smluvní typ, definováním subjektů smluvního vztahu vymezuje právní vztahy, jejichž právní režim se vedle obecného občanského práva řídí rovněž zvláštní úpravou spotřebitelského práva. Spotřebitelskou smlouvou může být jak smlouva výslovně upravená jako konkrétní smluvní typ, tak smlouva nepojmenovaná (inominátní), případně smlouva smíšená.

2) Spotřebitel (§ 52 odst. 3 obč. zák.) je definován jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je přitom rozhodující především účel jednání takové osoby.

3) Dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je naopak osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Také pro posouzení, zda jednající osoba má postavení dodavatele podle ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák., bude určující materiální, nikoli jen formální hledisko; postavení dodavatele bude mít například i neoprávněný podnikatel ve smyslu ustanovení § 3a obch. zák.

V důvodech rozsudku ze dne 24. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněném pod číslem 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud dále přihlásil k závěru, podle něhož smlouva o úvěru uzavřená podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), je podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. tzv. absolutním obchodem, který se řídí bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními části třetí obchodního zákoníku. Není-li dlužník podnikatelem (a je-li věřitel dodavatelem), je smlouva o úvěru přes svou povahu výlučného obchodního závazku smlouvou spotřebitelskou (§ 262 odst. 4 obch. zák. ve spojení s ustanoveními § 52 a násl. obč. zák.).

Jakkoli v poměrech dané věci shledává Nejvyšší soud správným právní závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o úvěru není smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2000 Sb., za stavu, kdy smlouvu o úvěru uzavřela žalobkyně jako dodavatel (§ 52 odst. 2 obč. zák.) a první žalovaná jako spotřebitel (§ 52 odst. 3 obč. zák.), je zcela zjevné, že jde o smlouvu spotřebitelskou.

Povahu spotřebitelské smlouvy má i (ve smlouvě o úvěru obsažené) ujednání o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru spornou směnkou [viz obdobně opět R 105/2017, včetně v jeho důvodech zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněného pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 93/2013“), jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012, a ze dne 11. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 1980/2018].

Závěr obsažený v R 93/2013, podle něhož v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky), se tak prosadí i v poměrech dané věci (rozuměj pro smlouvu o úvěru, mající povahu spotřebitelské smlouvy), když i zajištění pohledávky ze spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 obč. zák.

Za stavu, kdy se odvolací soud nezabýval tím, zda v kontextu všech ujednání obsažených ve smlouvě o úvěru nevykazuje ujednání o zajištění pohledávky z této smlouvy blankosměnkou znaky zneužívající klauzule podle ustanovení § 56 obč. zák. (tj. tím, zda smluvní ujednání účastníků v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran), a závěr o platnosti ujednání o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru blankosměnkou založil (jen) na tom, že ujednání o smluvní pokutě, o rozhodčí doložce, o zajištění závazků ze smlouvy o úvěru a o vyplnění blankosměnky mají povahu ujednání samostatných (do smlouvy o úvěru vložených), která nemohou zmařit platnost smlouvy o úvěru, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího zrušil; důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř).

V další fázi řízení bude úkolem soudu prvního stupně, aby opětovně posoudil otázku (ne)platnosti smlouvy o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru blankosměnkou, a to z hlediska ochrany spotřebitele (§ 56 odst. 1 obč. zák.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru