Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 3752/2018Rozsudek NS ze dne 27.11.2020

HeslaNáhrada škody
Náklady řízení
Insolvenční řízení
Rozsudek mezitímní
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.3752.2018.1
Dotčené předpisy

§ 147 IZ.

§ 152 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 3752/2018-212

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Sedmá realitní s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Hostivaři, náměstí Přátelství 1518/2, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 25788051, zastoupeného JUDr. Igorem Velebou, advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) ERK Liberec, s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Liberci, Široká 527, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 28686624, 2) E. B., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, 3) E. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07 a 4) J. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem, se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 38/10, PSČ 690 02, o náhradu škody ve výši 353.536 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 20/2015, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2018, č. j. 13 Cmo 25/2017-175, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2018, č. j. 13 Cmo 25/2017-175, se ve vztahu mezi žalobcem a třetí žalovanou v části týkající se pohledávky ve výši 157.936 Kč mění takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017, č. j. 35 Cm 20/2015-142, se ve vztahu k třetí žalované potvrzuje v rozsahu částky 157.936 Kč.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2018, č. j. 13 Cmo 25/2017-175, se ve vztahu mezi žalobcem a třetí žalovanou v rozsahu částky 120.000 Kč ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalobou ze dne 18. července 2012 se žalobce (zapsaný ke dni zahájení řízení v obchodním rejstříku pod obchodní firmou EVROPA realitní kancelář, s. r. o., později pak pod obchodní firmou EVROPA services s. r. o.) domáhal po žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 353.536 Kč, a to z titulu náhrady škody způsobené zahájením insolvenčního řízení na majetek žalobce a opatřeními přijatými v průběhu tohoto řízení podle ustanovení § 147 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Podle tvrzení žalobce odpovídají za vzniklou škodu první a druhý žalovaní, kteří podali nedůvodný insolvenční návrh [řízení bylo vedeno Městským soudem v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. MSPH 77 INS 2341/2012], přičemž třetí a čtvrtý žalovaní jako členové statutárních orgánů obou insolvenčních navrhovatelů ručí za splnění této pohledávky. Samotná škoda pak měla spočívat jednak ve vynaložených nákladech na právní služby, které žalobci v souvislosti s insolvenčním řízením poskytli advokáti Mgr. Marta Janoušková (ve výši 75.600 Kč) a Mgr. Marek Vojáček, resp. advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners s. r. o. (ve výši 157.936 Kč), jednak v nákladech (ve výši 120.000 Kč), které žalobce zaplatil marketingové agentuře Bison & Rose s. r. o. (dále jen „marketingová agentura“) za tzv. krizovou komunikaci vedenou v souvislosti s probíhajícím insolvenčním řízením.

[2] Rozsudkem ze dne 31. května 2017, č. j. 35 Cm 20/2015-142, Městský soud v Praze zamítl žalobu v celém rozsahu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (body II. až V. výroku).

[3] Soud prvního stupně – cituje ustanovení § 147 insolvenčního zákona – uzavřel, že žaloba nemůže být úspěšná, když žádný ze žalobcem uplatněných nároků nemůže obstát.

[4] Jde-li o částky vynaložené na právní zastoupení v insolvenčním řízení, soud prvního stupně zdůraznil, že žalobci jako procesně úspěšnému účastníkovi byla (usnesením ze dne 17. dubna 2012, č. j. MSPH 77 INS 2341/2012-A-34, jímž insolvenční soud zamítl insolvenční návrh prvního a druhého žalovaných) přiznána náhrada nákladů insolvenčního řízení (vůči každému z insolvenčních navrhovatelů ve výši 10.900 Kč). Jestliže žalobci v souvislosti s insolvenčním řízením vznikly ještě další náklady za právní zastoupení v podobě smluvní odměny advokátů, jde o důsledek „svobodné volby“ žalobce, který uzavřel s advokáty smlouvy o poskytnutí právních služeb. Takto vynaložené náklady však nemohou představovat škodu vzniklou žalobci ve smyslu ustanovení § 147 insolvenčního zákona v příčinné souvislosti se zahájením insolvenčního řízení.

[5] Na podporu své argumentace odkázal soud též na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 1773/2011, jakož i na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. III. ÚS 1286/2012, s tím, že v těchto rozhodnutích vyslovené závěry měl za plně uplatnitelné i pro poměry insolvenčního řízení.

[6] Rovněž uzavření smlouvy o poskytování poradenství v oblasti krizové komunikace bylo dle názoru soudu prvního stupně pouze projevem svobodného rozhodnutí žalobce, jehož účelem bylo vytvářet jeho pozitivní mediální obraz. Proto ani částka, kterou žalobce zaplatil za plnění poskytnuté marketingovou agenturou, nemůže být škodou, která by vznikla v příčinné souvislosti s insolvenčními návrhy podanými prvním a druhým žalovaným.

[7] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba je co do základu opodstatněna.

[8] Odvolací soud nejprve obecně předeslal, že ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že insolvenční řízení bylo zastaveno nebo byl insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele. Týž předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) plyne z ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění.

[9] Ve vztahu k žalobcem uplatněným nárokům pak odvolací soud dospěl k následujícím závěrům:

1/ Jestliže dlužník využije svého ústavního práva být zastoupen advokátem v insolvenčním řízení, pak – jsou-li jinak splněny podmínky odpovědnosti za škodu podle § 147 insolvenčního zákona – je odměna advokáta sjednaná ve smlouvě o zastoupení (a dlužníkem advokátu také zaplacená) újmou na jmění dlužníka, k jejíž náhradě je věřitel povinován. Je tomu tak proto, že z hlediska příčiny a následku je zastoupení vyvoláno zahájením insolvenčního řízení dlužníka, případně opatřeními přijatými v jeho průběhu. Výše škody přitom odpovídá rozdílu mezi částkou, kterou dlužník (žalobce) zaplatil za zastupování na základě mandátní smlouvy (tj. smluvenou odměnou) a nárokem na náhradu nákladů řízení přiznaným dlužníku v insolvenčním řízení.

2/ Odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1773/2011 je podle odvolacího soudu nepřípadný, navíc jde o rozhodnutí, které ani nebylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle odvolacího soudu je nárok žalobce na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v insolvenčním řízení vůči všem žalovaným co do „základu odpovědnosti“ dán a žaloba je potud opodstatněna.

3/ S ohledem na širokou publicitu údajů v insolvenčním rejstříku nelze upřít dlužníku ani právo na adekvátní reakci v mediálním prostoru způsobem zabraňujícím nepříznivým následkům účinků, jež jsou spojeny se zahájením insolvenčního řízení, a který je potenciálně nejméně stejně účinný, či spíše účinnější. Jde-li o dlužníka podnikatele, je pro určení adekvátní míry mediální reakce rozhodující také okruh a počet osob, se kterými podnikatel vstupuje do obchodních vztahů a pro něž jsou podstatné informace o majetkových poměrech podnikatele. V poměrech projednávané věci proto nelze mít za nedůvodné, jestliže se žalobce nespokojil pouze s publicitou svého vyjádření k insolvenčním návrhům v insolvenčním rejstříku a zvolil mediálně účinnější obranu. I tento nárok je proto co do základu nepochybně důvodný, žalobce však bude muset „doložit a prokázat, že náklady, které vynaložil na tzv. krizovou komunikaci, představují majetkovou újmu v příčinné souvislosti se zahájením insolvenčního řízení“.

[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[11] Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého náklady vynaložené dlužníkem na právní zastoupení v insolvenčním řízení, spočívající ve smluvní odměně advokáta, představují majetkovou újmu vzniklou dlužníku v příčinné souvislosti se zahájeným insolvenčním řízením. Takový závěr má za rozporný s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1773/2011, na který (podle dovolatelky přiléhavě) poukazoval již soud prvního stupně. Odvolací soud sice nepovažoval toto rozhodnutí za použitelné pro poměry projednávané věci, svůj názor však nijak neodůvodnil.

[12] Dále dovolatelka namítá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je vnitřně rozporné ve vztahu k druhému uplatněnému nároku (na náhradu odměny zaplacené žalobcem marketingové agentuře za tzv. krizovou komunikaci vedenou v souvislosti s probíhajícím insolvenčním řízením). Odvolací soud na jednu stranu dospěl k závěru, že žaloba je i v tomto rozsahu co do základu opodstatněná, na druhou stranu uzavírá, že žalobce musí doložit a prokázat příčinnou souvislost mezi vynaložením nákladů a zahájením insolvenčního řízení.

[13] Soudní praxe je přitom podle dovolatelky ustálena v tom, že právním základem nároku, o němž lze rozhodnout mezitímním rozsudkem, je třeba rozumět vše ostatní, co nelze podřadit pod pojem výše uplatněného nároku, jako například i otázku zavinění vzniku škody, otázku promlčení nebo zániku práva. Se všemi vznesenými relevantními námitkami týkajícími se samotného základu věci se proto musí soudy před vydáním mezitímního rozhodnutí vypořádat a tyto otázky následně již není možné řešit v jednání a rozhodování o samotné výši škody. Potud dovolatelka poukazuje na směrnici pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. prosince 1967, sp. zn. Pls 6/67, uveřejněnou pod číslem V/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. 25 Cdo 2212/2002.

[14] V poměrech dané věci odvolací soud výše uvedeným způsobem nepostupoval, když rozhodl mezitímním rozsudkem, aniž se zabýval všemi mezi účastníky spornými otázkami (zejména příčinnou souvislostí mezi vynaložením nákladů na tzv. krizovou komunikaci a zahájením insolvenčního řízení, jakož i žalovanými tvrzenou existencí pohledávky, pro niž byl podán insolvenční návrh na majetek dlužníka).

[15] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[16] Nejvyšší soud předesílá, že v době po vydání rozsudku odvolacího soudu (k 1. červenci 2020) změnil žalobce obchodní firmu na Sedmá realitní s. r. o., což se promítlo v jeho označení v záhlaví tohoto rozhodnutí.

[17] Dovolání třetí žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v řešení dovolatelkou předestřených právních otázek (tj. v posouzení nároku na náhradu nákladů právního zastoupení v insolvenčním řízení v režimu § 147 insolvenčního zákona a v posouzení předpokladů, za nichž lze ve věci rozhodnout mezitímním rozsudkem) je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[18] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

K posouzení nároku na náhradu nákladů právního zastoupení v insolvenčním řízení v režimu § 147 insolvenčního zákona.

[19] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vysvětlil, že

1/ Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu.

2/ Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí ve věci samé.

K tomu srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněného pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

3/ Výrok o náhradě nákladů řízení je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů. Povinnost hradit náklady řízení vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle toho náhrady domáhat z titulu odpovědnosti za škodu. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, přičemž k témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 25 Cdo 3598/2009, v rozsudku ze dne 28. května 2012, sp. zn. 25 Cdo 3092/2010, nebo v rozsudku ze dne 6. září 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012.

[20] Vycházeje z takto ustavených judikatorních závěrů pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 ICdo 12/2014, formuloval závěr, podle kterého nárok na náhradu nákladů vynaložených dlužníkem na právní zastoupení v jeho insolvenčním řízení nemůže být považován za škodu v režimu § 147 insolvenčního zákona (k tomu srov. dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, sp. zn. 25 Cdo 4342/2015).

[21] Vzhledem k tomu, že žalobou uplatněný nárok na náhradu škody, jež měla spočívat ve vynaložených nákladech (ve výši 75.600 Kč a 157.936 Kč) na právní zastoupení žalobce v proběhnuvším insolvenčním řízení, nemůže obstát bez zřetele k tomu, jak budou v řízení posouzeny další právní otázky, Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v dotčené části změnil podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. způsobem popsaným ve výroku tohoto rozhodnutí.

K posouzení předpokladů, za nichž lze ve věci rozhodnout mezitímním rozsudkem.

[22] Podle § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.

[23] Judikatura Nejvyššího soudu k institutu mezitímního rozsudku je ustálena v těchto závěrech:

1/ Mezitímním rozsudkem podle § 152 odst. 2 věty druhé o. s. ř. soud rozhoduje zejména v komplikovanějších sporech, kde je z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení praktické vyřešit nejprve, zda je dán základ nároku, a až na takto ustaveném základě se zabývat (mnohdy složitou) otázkou určení jeho výše.

2/ Mezitímním rozsudkem musí být rozhodnuto o celém základu projednávané věci; základem projednávané věci se přitom rozumí posouzení všech otázek vyplývajících z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají výše nároku.

Srov. k výše uvedeným bodům např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. března 1995, sp. zn. 11 Co 502/94, uveřejněný pod číslem 44/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/1996“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2000, sp. zn. 24 Cdo 1247/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2000, pod číslem 115, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 1905/2005, uveřejněný pod číslem 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 4368/2011.

3/ Institut mezitímního rozsudku je vhodným (z hlediska hospodárně vedeného řízení) procesním prostředkem pro ty spory, kde lze rozhodnout o všech právních předpokladech důvodnosti nároku s výjimkou jeho výše, jako tomu bývá typově zejména u nároků na náhradu škody. Jeho předpokladem je však jistota v tom, že příslušný právní znak, např. škoda či jiná kvantitativně hodnotitelná veličina, je co do své existence skutkově prokázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007).

4/ Základ věci v řízení o nároku na náhradu škody zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti (kromě výše škody), to znamená posouzení, zda došlo k protiprávnímu jednání, zda vznikla škoda (majetková újma) a zda existuje příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod číslem 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[24] V takto ustaveném právním rámci lze konstatovat, že ve vztahu k nároku na náhradu škody, jež má spočívat ve vynaložených nákladech (odměně) na tzv. krizovou komunikaci vedenou pro žalobce marketingovou agenturou, nebyly splněny předpoklady pro vydání mezitímního rozhodnutí. Odvolací soud se zjevně nezabýval všemi předpoklady vzniku odpovědnosti dovolatelky za škodu, když z jeho rozhodnutí je zřejmé, že minimálně otázka existence příčinné souvislosti mezi vynaložením nákladů na tzv. krizovou komunikaci (zaplacením odměny za činnost marketingové agentury) a zahájením insolvenčního řízení (eventuálně opatřeními přijatými v průběhu insolvenčního řízení) má být v řízení teprve zkoumána.

[25] Jestliže odvolací soud rozhodl ve vztahu k nároku žalobce na náhradu škody (v rozsahu částky 120.000 Kč) za vynaložené náklady na tzv. krizovou komunikaci mezitímním rozsudkem, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, je jeho rozhodnutí nesprávné.

[26] Nejvyšší soud proto mezitímní rozsudek v uvedeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. vůči dovolatelce zrušil a věc potud podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[27] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[28] O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2020

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru