Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 3538/2014Usnesení NS ze dne 22.01.2015

HeslaPoplatky soudní
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3538.2014.1
Dotčené předpisy

§ 138 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 3538/2014

29 Cdo 3540/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně MIDESTA, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27 68 50 98, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) ORIGINAL GROUP s. r. o., se sídlem v Neratovicích, Dr. E. Beneše 1181, PSČ 277 11, identifikační číslo osoby 26 16 76 03, 2) H. Š., a 3) T. K., všem zastoupeným Mgr. Veronikou Uhlířovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 9//2011, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2014, č. j. 7 Cmo 20/2014-280 a o dovolání třetího žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2014, č. j. 7 Cmo 481/2013-277, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2014, č. j. 7 Cmo 20/2014-280 a ze dne 23. ledna 2014, č. j. 7 Cmo 481/2013-277 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2013, č. j. 22 Cm 9/2011-262 a ze dne 24. října 2013, č. j. 22 Cm 9/2011-266, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 22 Cm 9/2011-148, ve znění usnesení ze dne 11. března 2013, č. j. 22 Cm 9/2011-155, ponechal ve vztahu ke všem žalovaným v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 24. května 2011, č. j. 22 Cm 9/2011-14, jímž žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 1.199.699,- Kč s 6% úrokem od 1. října 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.999,- Kč a náklady řízení.

Proti rozsudku a (opravnému) usnesení soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání, domáhajíce se jejich zrušení.

Odvolatelé nezaplatili soudní poplatek za odvolání a požádali o přiznání osvobození od soudního poplatku.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. ledna 2014, č. j. 7 Cmo 20/2014-280, k odvolání první žalované potvrdil usnesení ze dne 22. října 2013, č. j. 22 Cm 9/2011-262, jímž Krajský soud v Brně první žalované nepřiznal osvobození od soudního poplatku za odvolání.

Cituje ustanovení § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vycházeje z obsahu spisu, odvolací soud uzavřel, že majetkové poměry první žalované „nevykazují znaky tíživosti, která by navíc naplnila předpoklady výjimečnosti, coby zákonné podmínky pro její osvobození od úhrady soudního poplatku. Jinak řečeno, v řízení osvědčené důvody, které první žalovaná tvrdila, nedosahují intenzity závažnosti (nejde ani o důvody závažné), natož pak závažnosti zvláštní“.

Připustil, že první žalované nevznikla za účetní období let 2011 a 2012 žádná daňová povinnost, nicméně zdůraznil, že tato skutečnost neznamená nemožnost první žalované uhradit v roce 2013 soudní poplatek. „Rozvaha účetní závěrky první žalované za období 2012 vykazuje celková aktiva 3.751.000,- Kč, z toho dlouhodobý majetek činí 837.000,- Kč a oběžná aktiva v podobě krátkodobých pohledávek, pohledávek z obchodních vztahů a krátkodobého finančního majetku 2.914.000,- Kč. Účetní rozvaha v rámci oběžných aktiv vykazuje fixní položku peníze ve výši 1.708.000,- Kč“.

Dále odvolací soud poukázal na „položku pasiv účetní rozvahy za rok 2012, podle níž první žalovaná vykazovala v rámci krátkodobých závazků též závazky mezi ovládající a řídící osobou ve výši 787.000,- Kč. Proti nim stojí v aktivech této rozvahy podíly v ovládaných a řízených osobách ve výši 837.000,- Kč“. První žalovaná je jediným společníkem v dalších čtyřech společnostech s ručením omezeným se základním kapitálem v souhrnu 900.000,- Kč, přičemž pro posouzení majetkových poměrů není vůbec podstatné, zda jí z vlastnictví podílů plynula nějaká odměna, když majetkovou hodnotou je podíl sám. „V pasivech účetní rozvahy dále první žalovaná vykazovala úvěr“ a „poskytnutá protihodnota takto vzniklého závazku (splácení úvěru) se stala disponibilní složkou jejího majetku a je jen na ní, jak s ní naloží“. Konečně první žalovaná měla za rok 2012 neuhrazené pohledávky ve výši 1.194.000,- Kč, které rovněž představují majetek, jenž má sám o sobě potenciál umožňující úhradu soudního poplatku. Přitom první žalovaná ani netvrdila, že by šlo o pohledávky nevymahatelné.

Vrchní soud v Olomouci dále k odvolání třetího žalovaného usnesením ze dne 23. ledna 2014, č. j. 7 Cmo 481/2013-277, potvrdil usnesení ze dne 24. října 2013, č. j. 22 Cm 9/2011-266, jímž Krajský soud v Brně nepřiznal třetímu žalovanému osvobození od soudního poplatku za odvolání.

Přitom akcentoval, že třetí žalovaný měl v roce 2012 celkové příjmy 777.315,- Kč a výdaje za toto účetní období (dle přiznání k dani z příjmu fyzických osob) 618.811,- Kč. Samotný rozdíl mezi příjmy a výdaji ve výši 158.504,- Kč nic nevypovídá o jeho konkrétních majetkových poměrech, když podstatným „se jeví fakt, že třetí žalovaný vykázal příjem v uvedené výši“; proto nelze hovořit o sociální tísni. Navíc třetí žalovaný sám potvrdil, že je vlastníkem osobního motorového vozidla (vyrobeného v roce 2001) a vlastní podíl „na první žalované“ v rozsahu jedné poloviny jejího základního kapitálu. První žalovaná je pak stoprocentním „podílníkem“ v dalších čtyřech společnostech s ručením omezeným. Tento podíl a zprostředkovaně též účast v dalších čtyřech společnostech představuje majetkovou hodnotu, která se promítá do jeho celkových majetkových poměrů. V situaci, kdy tuto majetkovou hodnotu v potvrzení o majetkových a výdělkových poměrech vůbec neuvedl, jsou zde pochybnosti o věrohodnosti uváděných skutečností. Na závěru, podle něhož u třetího žalovaného nejsou dány důvody pro osvobození od soudních poplatků, nemůže – pokračoval odvolací soud – změnit nic ani fakt, že třetímu žalovanému v roce 2012 vznikla vyživovací povinnost k nezletilému dítěti. Konečně, jde-li o splácení poskytnutého úvěru (hypotéky) peněžnímu ústavu ve výši 2.488.372,- Kč je nepochybné, že „protihodnota vzniklého závazku z úvěru se stává disponibilní složkou majetku třetího žalovaného a ten s ní může nakládat“.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (č. l. 280) podala první žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., dovozujíc, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně posoudil její poměry a v rozporu s (v dovolání zmíněnou) judikaturou Nejvyššího soudu vyložil ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelka především zdůrazňuje, že osvobození od soudních poplatků lze přiznat i právnické osobě (podnikateli); osvobození jí nelze odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti. Nesouhlasí ani se závěry vztahujícími se k obchodním podílům ve (čtyřech) společnostech, majíc za to, že výše zapsaného základního kapitálu těchto společností nevypovídá nic o skutečné hodnotě obchodních podílů, když naopak z účetních závěrek je zřejmé, že „společnosti nemají téměř žádnou hodnotu“. Dovolatelka již několik let nevykazuje žádný čistý zisk, její neuhrazené pohledávky „nepředstavují faktickou možnost, jak soudní poplatek uhradit a poskytnutý úvěr již dávno nepředstavuje aktiva, se kterými může dovolatelka disponovat“.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (č. l. 277) podal třetí žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. a maje za to, že při řešení procesní otázky (výkladu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.) se odvolací soud odchýlil od v dovolání označené judikatury Nejvyššího soudu, a domáhaje se jeho změny tak, že se dovolateli osvobození od soudních poplatků přiznává.

Dovolatel akcentuje, že zapsaný základní kapitál první žalované (210.000,- Kč) nevypovídá nic o skutečné hodnotě obchodního podílu dovolatele v první žalované, respektive o účasti dovolatele v jiných společnostech (prostřednictvím první žalované). Dovolatel přitom „nedisponuje prostředky, aby mohl soudní poplatek zaplatit“. Soudy nižších stupňů tak – pokračuje dovolatel – měly při rozhodování vycházet z objektivního nedostatku finančních prostředků, které se nesmí stát překážkou přístupu k soudu.

Dovolání první žalované a třetího žalovaného jsou přípustná podle ustanovení § 237 o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o (ne)splnění podmínek vyžadovaných ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. pro (byť jen částečné) osvobození od soudních poplatků, nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu.

Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že již v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož:

„Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. v literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953)“.

Dále je judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jednotná v závěrech, podle nichž:

1) Určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Existuje-li objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zásadně toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12 a ze dne 2. října 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08).

2) Zájem státu na vymožení částky odpovídající soudnímu poplatku nemůže dosáhnout intenzity zájmu účastníka řízení na přístup k soudu; to je ostatně zřejmé i ze samotného poslání právní úpravy individuálního osvobození od soudních poplatků (srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 22. srpna 2013, sp. zn. I. ÚS 731/2013).

3) Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu. V této souvislosti je nutno vycházet z objektivní nemožnosti účastníka řízení splnit předpokládanou poplatkovou povinnost v řízení, kdy je reálně vyloučena možnost i případné dispozice s majetkem účastníka za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaného soudního poplatku (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, včetně tam obsažených odkazů na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2004, sp. zn. 5 Ads 11/2004 a ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1 As 23/2009).

4) Výše „základního kapitálu“ společnosti s ručením omezeným sama o sobě nevypovídá nic o tom, jaká je hodnota obchodních podílů představujících účast jednotlivých společníků na společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 440/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2006, pod číslem 37).

Ke shora uvedenému Nejvyšší soud doplňuje, že bez dalšího nelze akceptovat ani argumentaci odvolacího soudu (vztahující se k první žalované) ohledně protihodnoty úvěru a (ne)vymahatelnosti pohledávek, když tato zcela opomíjí povahu „protihodnoty“ úvěru, jakož i skutečnost, že případné vymáhání pohledávek je rovněž spojeno s poplatkovou povinností, ani závěry odvolacího soudu (ohledně třetího žalovaného), podle nichž nejsou podstatné výdaje, jež třetí žalovaný vynaložil na dosažení příjmů (v průběhu roku 2012).

Jelikož dovoláním napadená usnesení odvolacího soudu z pohledu výše citovaných závěrů neobstojí, Nejvyšší soud tato usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které neobstála rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2015

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru