Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 3512/2012Usnesení NS ze dne 29.08.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3512.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 120 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 3512/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) M. M. a b) M. M., obou zastoupených Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze – Starém městě, Karolíny Světlé 301/8, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. P. M., jako insolvenčnímu správci dlužníka P. K., zastoupenému JUDr. Oldřichem Řeháčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2, PSČ 140 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 51 CmI 7/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. K., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS 7643/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2012, č. j. 13 Cmo 81/2011-180, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k rukám společným a nerozdílným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2012, č. j. 13 Cmo 81/2011-180, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 20. června 2011, č. j. 51 CmI 7/2010-122, ve znění usnesení ze dne 28. července 2011, č. j. 51 CmI 7/2010-132 a ze dne 8. srpna 2011, č. j. 51 CmI 7/2010-137, jímž Krajský soud v Praze vyloučil z majetkové podstaty dlužníka Pavla Koláře ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“).

Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Učinil tak proto, že závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, jednoznačně plyne z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, v části I., pod pořadovým číslem 3, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2010, pod číslem 183, popř. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010 a ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010).

O tom, že žalovaný netvrdil žádné relevantní skutkové okolnosti ve vztahu k namítané duševní poruše P. K., respektive K. K. (rozuměj osob, které kupní smlouvou ze dne 18. března 2009 převedly sporné nemovitosti na společnost Hormigonado s. r. o., jež je smlouvou ze dne 22. dubna 2009 převedla na žalobce), ze které dovozoval neplatnost kupní smlouvy ze dne 18. března 2009 podle ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a k jejíž existenci navrhoval doplnění dokazování, pochyb není.

Současně je zcela zjevné, že soudy obou stupňů přiléhavě odůvodnily, proč žalovaným navrhované důkazy neprovedly.

Rovněž poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007 (uveřejněné pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1993/2010, je – vzhledem k poměrům dané věci – nepatřičný.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit žalobcům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.

Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. března 2013) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Incidenční spor o vyloučení majetku (zde sporných nemovitostí) z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu vzhledem k zastupování dvou osob (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu) odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosoudní odměna ve výši 4.960,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 5.260,- Kč; s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení 6.364,60 Kč.

K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 29. srpna 2013

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru