Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 347/2011Usnesení NS ze dne 25.04.2012

HeslaZastavení řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.347.2011.2
Dotčené předpisy

§ 111 odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 347/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně K + 3K, s. r. o., se sídlem v Brně, Saidova 272/5, PSČ 620 00, identifikační číslo osoby 26241145, zastoupené JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 567/33, PSČ 602 00, proti žalované JUDr. J. S., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně GEOTEST Slatina, a. s., identifikační číslo osoby 46346961, zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 60/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 300/2007 – 195, takto:

I. Dovolání proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 22. června 2007, č. j. 49 Cm 60/2002-144, Krajský soud v Brně vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně nemovitosti blíže specifikované ve výroku rozhodnutí (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.).

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok první) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý).

Odvolací soud uzavřel, že usnesení ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 300/2007-189, jímž na návrh obou účastníků přerušil řízení dle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nabylo právní moci dne 14. listopadu 2008 a žádný z účastníků do jednoho roku od právní moci daného usnesení nepodal návrh na pokračování v řízení, přestože jeho součástí bylo též poučení o tom, že nebude-li návrh na pokračování v řízení v uvedené lhůtě podán, soud řízení zastaví.

Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., uplatňujíc přitom dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vada řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá dle názoru dovolatelky v tom, že o zastavení řízení rozhodl odvolací soud a zbavil jí možnosti podat proti tomuto rozhodnutí odvolání, ačkoliv (obecně) proti rozhodnutí soudu o zastavení řízení dle § 111 odst. 3 o. s. ř. odvolání přípustné je. Porušil tak dle dovolatelky zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím i její právo na spravedlivý proces.

Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je dle dovolatelky rovněž to, že odvolací soud zastavil řízení, ačkoliv dovolatelka podala prostřednictvím svého zástupce návrh na pokračování v řízení k poštovní přepravě České poště, s. p. již dne 10. března 2009, tedy před uplynutím zákonné jednoroční lhůty.

Poukazujíc na rozhodnutí Ústavního soudu dovolatelka namítá, že prokázala, že zásilku obsahující návrh na pokračování v řízení podala k poštovní přepravě včas, a skutečnost, že tato nebyla soudu doručena, resp. že daný návrh se ve spise vůbec nenachází, nemůže být přičítána k její tíži.

Dovolatelka namítá, že v usnesení odvolacího soudu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 300/2007-189, jímž bylo řízení v projednávané věci přerušeno, nebyli účastníci poučeni o tom, že v případě zastavení řízení dle § 111 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud též zruší rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Z uvedeného ustanovení přitom takový postup nevyplývá a danou situaci nelze podřadit žádnému z případů vymezených v § 219a o. s. ř., v nichž může odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Odvolací soud nevzal dle dovolatelky v úvahu, že ustanovení § 111 odst. 3 o. s. ř. platí v odvolacím řízení s ohledem na § 211 o. s. ř. pouze přiměřeně, a zastaveno by proto mělo být pouze odvolací řízení.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné.

Z ustanovení § 111 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že jestliže řízení je přerušeno podle § 110, pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí tří měsíců; s výjimkou řízení o rozvod může soud na návrh pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty, jsou-li pro to závažné důvody. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví.

Podle § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.

Ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. Cpjn 203/2007, uveřejněném pod číslem 49/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož odvolací soud, který podle § 111 odst. 3 o. s. ř. rozhoduje o zastavení řízení přerušeného u něj po podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž se řízení končí nebo po podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, zruší v rozsahu napadeném odvoláním také rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně rozhodne o nákladech řízení.

Tento závěr vychází z premisy, podle níž brání-li tzv. klid řízení vyvolaný jeho přerušením v odvolacím řízení tomu, aby rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci, pak rozhodnutí o zastavení řízení nemůže přivodit pro některého z těchto účastníků méně příznivé důsledky, než jsou ty, jež nastaly v důsledku přerušení řízení. Pouhé zastavení „odvolacího“ řízení by pro odvolatele takovou změnou k horšímu nepochybně bylo, neboť právní mocí usnesení o zastavení „odvolacího“ řízení by pominuly suspenzívní účinky podaného odvolání a u odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně by se projevily účinky, které s právní mocí soudního rozhodnutí pojí úprava obsažená v § 159a o. s. ř. U rozhodnutí, které lze vykonat, by se takový odvolatel nepochybně ocitl také v ohrožení možným výkonem rozhodnutí nebo jeho exekucí. Usnesením o zastavení řízení podle § 111 odst. 3 o. s. ř. se přitom pouze navenek deklaruje zákonem předjímaný a nečinností účastníků po dobu delší jednoho roku osvědčený předpoklad, že účastníci ztratili zájem na soudním projednání své věci.

Postup odvolacího soudu, který současně s rozhodnutím o zastavení řízení podle § 111 odst. 3 o. s. ř. rozhodl též o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, je tedy správný, neboť plně respektuje závěry obsažené ve výše uvedeném stanovisku Nejvyššího soudu.

Z usnesení odvolacího soudu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 300/2007-189, vyplývá, že účastníci řízení byli poučeni též o tom, že „Není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví (§ 111 odst. 3 o. s. ř.).“ Takto formulované poučení odpovídá správnému procesnímu postupu soudu v dané situaci (tj. zastavení řízení a zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně), neboť je zřejmé, že v případě předvídaném uvedeným ustanovením bude řízení zastaveno jako celek, nikoliv (pouze) jeho část – odvolací řízení. Přitom je nepochybné, že odvolací řízení není „samostatným řízením“, ale fází řízení navazující na řízení před soudem prvního stupně, s nímž tvoří „jeden celek“ (srov. např. § 159 o. s. ř.).

Námitkou, podle níž nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání napadeného rozhodnutí, neboť již dne 10. března 2009 předala návrh na pokračování v řízení poštovní přepravě, dovolatelka poukazuje na zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., k níž je dovolací soud (s ohledem na § 242 odst. 3 o. s. ř.) u přípustného dovolání povinen přihlédnout.

Z rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek však vyplývá, že ke zmatečnostní vadě dovolací soud přihlédne jen tehdy, podává-li se tato z obsahu spisu. Jelikož nejde o vadu, jíž může být dovolání odůvodněno (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nemůže ke zjištění její existence dovolací soud provádět dokazování (srov. § 243a odst. 2 o. s. ř.).

Umožňuje-li zákon účastníku řízení učinit procesní úkony prostřednictvím „pošty“ (a zejména - co do zachování lhůty - s účinky, jakoby podání bylo učiněno přímo u soudu), není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř doručovacího mechanismu „pošty“ šly na jeho vrub. Účastník se podle práva - a „právem“ - spoléhá na to, že jemu zákonem umožněný režim učinit procesní úkon zajistí, že důsledky jeho podání reálně nastanou, resp. že jeho procesní odpovědnost nebude spojována s ničím jiným než s tím, co je schopen reálně ovlivnit (řádně zásilku na poště podat a zajistit, aby byl schopen podání zásilky doložit) [viz nález Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. III. ÚS 751/06, dále jen „III. ÚS 751/06“].

Povinností účastníka řízení v situaci, kdy jeho procesní úkon (zde návrh na pokračování v řízení) doručovaný prostřednictvím pošty soudu nedojde, je prokázat, že zásilka byla v zákonné lhůtě podána na poště a že jejím obsahem byl právě tvrzený úkon (návrh na pokračování v řízení), a to na jednání, které soud za tímto účelem nařídí (srov. III. ÚS 751/06).

I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda písemnost byla řádně doručena, nejde o dokazování (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé), soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§ 131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnost a k výsledkům provedeného šetření (§ 123 o. s. ř.) [srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Dovolatelkou namítaná zmatečnostní vada se v projednávané věci ze samotného obsahu spisu nepodává, neboť její tvrzení, uplatněné v dovolání (že návrh na pokračování v řízení byl předán poštovní přepravě již dne 10. března 2009), bude muset být nejprve prokázáno. Nejvyšší soud se proto důvodností této námitky nezabýval.

Jelikož dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. nejsou dány, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, žalované však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. dubna 2012

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru