Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 3355/2010Usnesení NS ze dne 27.06.2013

HeslaKonkurs
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3355.2010.1
Dotčené předpisy

§ 497 obch. zák.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 3355/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně ESOLUS s. r. o., se sídlem v Praze 1, Kamzíková 1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 12 69 27, zastoupené JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. T. Z., zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 114/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č. j. 15 Cmo 40/2010-228, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2010, č. j. 14 Cm 114/2006-183, určil, že žalobkyně (ESOLUS, s. r. o.) má za úpadcem pohledávku ve výši 143.913.231,27 Kč (bod I. výroku), žalobu o určení pravosti další pohledávky ve výši 74.159.027,23 Kč zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud Praze zastavil řízení o odvolání žalobkyně (první výrok), k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a III. výroku „s tím, že pohledávka ve výši 143.913.231,27 Kč je pohledávkou II. třídy“ (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel (ve shodě se soudem prvního stupně) zejména z toho, že:

1/ Investiční banka, akciová společnost jako věřitelka (dále jen „banka“) a pozdější úpadce jako dlužník uzavřeli dne 6. října 1993 smlouvu o úvěru číslo ... (dále též jen „smlouva o úvěru“), podle které se banka zavázala poskytnout pozdějšímu úpadci úvěr ve výši 290.000.000,- Kč, s tím, že peněžní prostředky budou převedeny na účet č. ... a dlužníkem použity jen za účelem uhrazení kupní ceny movitých a nemovitých věcí podle kupních smluv ze dne 9. prosince 1992 a 30. srpna 1993 (uzavřených mezi bankou jako prodávající a pozdějším úpadcem jako kupujícím).

2/ Banka na základě příkazu k úhradě ze dne 8. října 1993 převedla z úvěrového účtu dlužníka na shora označený účet částku ve výši 273.000.000,- Kč.

3/ Smlouva o úvěru byla změněna celkem sedmi dodatky. Dodatek č. 3 ze dne 27. prosince 1995 obsahuje (mimo jiné) prohlášení smluvních stran o tom, že „aktuální výše úvěru ke dni 1. prosince 1995 činí 229.500.000,- Kč.

3/ Žalobkyně pohledávku vůči pozdějšímu úpadci z úvěrové smlouvy nabyla postoupením.

Na takto ustaveném základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v řízení bylo prokázáno „faktické plnění bankou úpadci na základě úvěrové smlouvy a jejích dodatků“. Přitom zdůraznil, že účelem poskytnutého úvěru bylo zaplacení kupní ceny za movité a nemovité věci podle kupních smluv uzavřených mezi pozdějším úpadcem a bankou, přičemž banka byla „ve vztahu k úpadci jednak v pozici prodávajícího, majícího nárok vůči úpadci na zaplacení kupní ceny, a jednak v pozici úvěrového věřitele. Je tedy logické, že finanční prostředky poskytnuté bankou úpadci jako úvěr neopustily nikdy majetkovou sféru banky a poskytnutí úvěru se mohlo projevit jen jako bankovní operace spočívající ve zřízení úvěrového účtu úpadce a k převodu finanční částky do výše úvěru na jiný účet k tomu účelu vytvořený pro úpadce u banky“.

Podle odvolacího soudu by mohla být věrohodnost provedených listinných důkazů, jimiž bylo prokázáno čerpání sjednaného úvěru, vyvrácena jen tehdy, předložil-li by žalovaný „důkaz o tom, že úpadce bance (jako prodávajícímu) zaplatil dohodnutou kupní cenu za movité a nemovité věci, které úpadce od banky koupil platnými kupními smlouvami, takže nebylo důvodu, aby si úpadce bral k tomuto účelu od prodávající banky úvěr“.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 – dále jen „ZKV“, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Jakkoli dovolatel avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti je podstatou dovolací argumentace z větší části polemika dovolatele se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož banka pozdějšímu úpadci úvěr ve výši 273.000.000,- Kč poskytla (rozuměj v souladu se smlouvou o úvěru převedla na účet č. ...). Tím ovšem dovolatel vystihuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který dovolatel nemá u dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a z nějž závěr o přípustnosti dovolání učinit nelze (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou právně bezvýznamné rovněž výhrady dovolatele, podle nichž na závěr o platnosti smlouvy o úvěru nemůže mít vliv skutečnost, zda pozdější úpadce zaplatil v uzavřených kupních smlouvách dohodnutou kupní cenu. Potud se dovolací argumentace zjevně míjí s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu na dané téma jsou součástí jeho výkladu o tom, proč učinil skutkový závěr o poskytnutí sjednaného úvěru, nikoli oporou pro závěr o platnosti smlouvy o úvěru.

Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani v řešení otázky účinnosti smlouvy o úvěru („podmíněné“ tím, že dlužník předloží věřiteli „dohodnuté doklady prokazující zajištění úvěru a splnění dohodnutých podmínek“). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1371/2005 (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) vysvětlil, že ujednání, kterým byla účinnost smlouvy o úvěru vázána na poskytnutí sjednaného zajištění, slouží k ochraně banky, aby peněžní prostředky mohla vyplatit poté, kdy bude poskytnuto dohodnuté zajištění pohledávky. Převedla-li banka peněžní prostředky z úvěrového účtu na běžný účet dlužníka a poskytla tak úvěr v době, kdy smlouva byla platná a kdy je podle smlouvy poskytnout měla, nešlo o plnění bez právního důvodu, i když k poskytnutí sjednaného zajištění nedošlo (k tomu srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Odo 997/2006 a ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007).

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí konečně netkví ani v odpovědi na otázku, zda „se banka o zaplacení úvěru starala“, když řešení této otázky nemá pro projednávanou věc žádný význam (pro závěr o pravosti pohledávky vzniklé na základě smlouvy o úvěru je hodnocení „aktivity“ banky při jejím případném vymáhání právně bezcenné). Totéž přitom platí i o námitkách, jimiž dovolatel zpochybňuje způsob, jakým smluvní strany dospěly k určení výše kupní ceny v uzavřených kupních smlouvách. To, že v dané věci postrádá smysl řešit uvedenou otázku, ostatně vystihl sám dovolatel, argumentuje v dovolání (v jiné souvislosti) právě tím, že „předmětem řízení v této právní věci nebylo určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem či zaplacení jejich kupní ceny, ale pouze poskytnutí úvěru resp. splnění podmínek stanovených ustanovením § 497 a násl. obchodního zákoníku“. S těmito závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 25a odst. 1 ZKV.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2013

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru