Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 3349/2011Usnesení NS ze dne 29.05.2013

HeslaBytové družstvo
Byty družstevní
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3349.2011.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 4 písm. f) obch. zák.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 3349/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci navrhovatelky A. M., zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, PSČ 110 00, za účasti Bytového družstva T., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, PSČ 110 00, o uložení povinnosti vyhotovit prohlášení vlastníka a uzavřít smlouvu o převodu bytu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 89/2009, o dovolání Bytového družstva T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2011, č. j. 11 Cmo 272/2010-78, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 18. června 2010, č. j. 73 Cm 89/2009-44, uložil Městský soud v Praze Bytovému družstvu T. (dále jen „družstvo“) povinnost vyhotovit ve výroku specifikované prohlášení vlastníka v souladu s ustanovením § 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (výrok I.), přerušil řízení o povinnosti uzavřít s navrhovatelkou smlouvu o převodu bytové jednotky a podat návrh na vklad vlastnického práva navrhovatelky do katastru nemovitostí (výrok II.) a uložil navrhovatelce povinnost zaplatit nedoplatek soudního poplatku (výrok III.).

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání družstva potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Družstvo podalo proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti části výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně i ve výroku II. (o přerušení řízení), tak učinil proto, že přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (jež upravuje toliko přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé, jímž však usnesení o přerušení řízení není), ani ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (neboť rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o přerušení řízení, nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů).

Dovolání proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, jíž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé (tj. ve výroku I.), pak může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.

Předně Nejvyšší soud předesílá, že k podání dovolatele ze dne 19. ledna 2012 nemohl při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet, neboť bylo učiněno po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).

Ve vztahu k závěru, podle něhož plyne právo navrhovatelky na převod bytové jednotky ze stanov družstva, dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku, z níž by bylo možnost usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Výklad stanov družstva, přijatý soudy nižších stupňů, je přitom v souladu s výkladovými pravidly určenými ustanoveními § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.

Závěr, podle něhož výjimka formulovaná v ustanovení § 239 odst. 4 písm. i/ in fine obch. zák. dopadá na povinnost družstva převést byt nebo nebytový prostor do vlastnictví člena, který je nájemcem, bez ohledu na to, zda tato povinnost plyne ze zákona či ze stanov, se zjevně podává z označeného ustanovení a Nejvyšší soud nevidí důvodu pro jeho formulování připouštět dovolání. Svědčí-li totiž družstvu závazek převést byt do vlastnictví člena, který je nájemcem (lhostejno, zda ze zákona či – jako v tomto případě – ze stanov), pak zde již prostor pro rozhodování členské schůze, zda byt (bytovou jednotku) převede (tedy zda splní závazek družstva), logicky není.

Ostatně v této souvislosti nelze přehlížet, že členové družstva se k převodům bytů vyjádřili, a to ve stanovách družstva. K závěru, podle něhož nelze z ustanovení § 239 odst. 4 písm. i/ obch. zák. dovozovat, že by členská schůze družstva či shromáždění delegátů musely od 1. ledna 2001 rozhodovat o každém jednotlivém převodu bytu [postačí, pokud rozhodly o podmínkách, za nichž mají (mohou) být převody realizovány], srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4243/2010 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Za této situace pak nelze dovolání připustit ani k prověření závěru odvolacího soudu, podle něhož družstvu závazek převést byt navrhovatelce svědčí nejen ze stanov, ale také z ustanovení § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. Jeho věcný přezkum totiž výsledek sporu ovlivnit nemůže a napadené rozhodnutí tudíž zásadně právně významným nečiní (srov. usnesení Nejvyššího soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2013

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru