Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 3318/2016Rozsudek NS ze dne 29.06.2017

HeslaKonkurs
Zástavní právo
Správce konkursní podstaty
Zpeněžování
Žaloba z lepšího práva
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3318.2016.1
Dotčené předpisy

§ 27 odst. 5 ZKV

§ 225 odst. 6 IZ.

§ 243e odst. 1,2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 3318/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Václava Průši, se sídlem v Děčíně, Lovecká 11, PSČ 405 02, jako insolvenčního správce dlužnice IRŠ a. s., se sídlem v Děčíně, Bezručova 648/14, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 26 03 23 25, zastoupeného Mgr. Annou Gottliebovou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, Thomayerova 25/3, PSČ 405 02, proti žalovanému Podpůrnému a garančnímu rolnickému a lesnickému fondu, a. s., se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 256/6, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 49 24 14 94, o zaplacení částky 6.990.369,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 291/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2016, č. j. 53 Co 358/2015-144, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2016, č. j. 53 Co 358/2015-144, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. března 2015, č. j. 26 C 291/2013-112, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 6.990.369,- Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 6. dubna 2012 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výroky II. a III.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. října 2007, č. j. 44 K 28/2007-200, prohlásil konkurs na majetek společnosti IRŠ Děčín CZ s. r. o. v likvidaci (dále jen „společnost“) a správcem konkursní podstaty ustavil JUDr. Pavla Horáka.

2) Do konkursního řízení společnosti přihlásila žalovaná pohledávku ve výši 17.988.824,38 Kč, včetně práva na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitostí (dále jen „zástava“) ve vlastnictví dlužnice (IRŠ a. s.). Správce konkursní podstaty společnosti zaslal dne 27. února 2008 dlužnici na adresu jejího sídla písemnou výzvu k vyplacení zajištěné přihlášené pohledávky žalovaného nebo ke složení ceny zástavy [§ 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“)], ve které nebyla uvedena cena zástavy. Jelikož dlužnice na základě této výzvy neplnila, správce konkursní podstaty společnosti dne 10. dubna 2008 sepsal zástavu do konkursní podstaty společnosti.

3) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. července 2008, č. j. KSUL 45 INS 2338/2008-A-20, zjistil úpadek dlužnice a insolvenčním správcem ustanovil Václava Průšu. Následně usnesením ze dne 8. září 2008, č. j. KSUL 45 INS 2338/2008-B-7, ustanovil dlužnici opatrovníka Mgr. M. Š. (§ 29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), jelikož zjistil, že dlužnice nemá od roku 2006 statutární orgán. Konečně usnesením ze dne 30. září 2008, č. j. KSUL 45 INS 2338/2008-B-12, prohlásil konkurs na majetek dlužnice.

4) Dne 25. června 2008 zpeněžil správce konkursní podstaty společnosti zástavu za částku 11.100.000,- Kč.

5) Žalobce do majetkové podstaty dlužnice sepsal nemovitosti (zástavu) dne 1. září 2008.

6) Správce konkursní podstaty společnosti vyzval opatrovníka dlužnice dne 5. října 2008 (s odkazem na ustanovení § 27 odst. 5 ZKV), aby „k vyplacení přihlášené zajištěné pohledávky“ žalovaného ve výši 17.988.824,38 Kč složil cenu dosaženou vydražením zástavy. Současně ho poučil, že nebude-li ve stanovené lhůtě plněno ve prospěch konkursní podstaty, bude cena dosažená vydražením sepsána do soupisu konkursní podstaty. Dne 15. října 2008 žalobce vyzval správce konkursní podstaty společnosti k vydání výtěžku zpeněžení ve výši 11.100.000,- Kč.

7) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. října 2008, č. j. 44 K 28/2007-366, vyslovil souhlas s tím, aby správce konkursní podstaty společnosti vydal žalovanému (jako oddělenému věřiteli) 70 % výtěžku z prodeje zástavy ve výši 6.990.369,- Kč; uvedenou částku správce konkursní podstaty společnosti vyplatil žalovanému převodem z účtu dne 27. října 2008.

Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení § 27 odst. 5 ZKV a ustanovení § 225 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004 a ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněných pod čísly 72/2005 a 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 3046/2007 a v rozsudku ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Odo 505/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 45 – uzavřel, že:

a) Správce konkursní podstaty společnosti sepsal jako první zástavu do soupisu majetku konkursní podstaty společnosti, nicméně tak učinil, aniž dlužnici řádně (v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV) vyzval k úhradě zajištěné pohledávky nebo ke složení ceny zástavy, když jím učiněná výzva (mimo jiné) neobsahovala cenu zástavy, aniž by šlo o situaci, kdy by správce konkursní podstaty společnosti nemohl zástavu ocenit.

b) Jelikož správce konkursní podstaty společnosti nebyl oprávněn sepsat zástavu do soupisu majetku konkursní podstaty společnosti, nicméně přesto tak učinil, předmět zástavy zpeněžil a výtěžek zpeněžení vyplatil (mimo jiné) v rozsahu částky 6.990.369,- Kč žalovanému, vznikl žalobci nárok na vydání (vyplacení) výtěžku zpeněžení vůči žalovanému když dlužnice měla ke zpeněženému majetku jako vlastnice lepší právo než společnost.

Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. března 2016, č. j. 53 Co 358/2015-144, rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný potvrdil.

Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně z náležitě zjištěného skutkového stavu vyvodil odpovídající závěry právní, na které pro stručnost odkázal.

Současně doplnil, že „nárok žalobce nemůže být promlčen“ a zdůraznil, že podstatným pro rozhodnutí věci je „zjištění“, že peněžní výtěžek byl žalovanému vyplacen neoprávněně v důsledku pochybení správce konkursní podstaty společnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, s tím, že „na poměry souzené věci nelze aplikovat závěr o lepším právu žalobce“. Dovolatel „konstatuje“, že zpeněžené nemovitosti ve vlastnictví dlužnice byly zatíženy zástavním právem zajišťujícím pohledávku žalovaného, která byla v konkursním řízení společnosti zjištěna včetně práva na oddělené uspokojení; vyplacení výtěžku zástavy žalovanému jako zástavnímu věřiteli tak nelze posoudit jako neoprávněné.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu.

Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky, zda k výtěžku zpeněžení zástavy měla lepší práva dlužnice (z titulu vlastnického práva) nebo žalovaný (jako zástavní věřitel společnosti).

Nejvyšší soud k povaze nároku z tzv. lepšího práva a ke střetu práva zástavního věřitele a vlastnického práva zástavního dlužníka v rozsudku ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 1511/2015, zdůraznil, že:

1) Judikatura Nejvyššího soudu, vycházející z rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněného pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež byla shrnuta v rozsudku ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 2496/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2016, pod číslem 89, je ustálena na závěru, podle něhož se tzv. žalobou z lepšího práva (uplatňovanou v souvislosti s konkursním řízením vedeným podle zákona o konkursu a vyrovnání) rozumí žaloba, kterou se třetí osoba domáhá po tom, komu byla z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) vyplacena jeho pohledávka za úpadcem, zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění, když má za to, že jí byla pohledávka vyplacena (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť třetí osoba tu ve skutečnosti měla k plnění z konkursní podstaty „lepší právo“ než věřitel uspokojené pohledávky a tedy, kdyby bylo postupováno podle hmotného práva, plnění by bylo náleželo třetí osobě; žaloba z tzv. lepšího práva uvedeným způsobem slouží k ochraně třetích osob, jejichž právo na uspokojení z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) bylo v konkursním řízení porušeno (srov. též např. obdobně pro poměry žaloby z lepšího práva uplatňované v souvislosti s exekučním řízením usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, uveřejněné pod číslem 74/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska hmotně právního jde v žalobě z tzv. lepšího práva o právo z bezdůvodného obohacení, které vzniká tehdy, jestliže věřitel pohledávky uspokojené z konkursní podstaty získal na úkor třetí osoby majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Shodně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 3350/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 3722/2015. Jak při žalobě z lepšího práva vyplývající z exekuce, tak i při žalobě z lepšího práva, která je uplatňována v souvislosti s konkursním řízením, soud posuzuje podle hmotného práva, zda má k předmětu zpeněžení (výtěžku konkursu či exekuce) lepší právo třetí osoba (žalobce), nebo ten, kdo byl uspokojen v konkursu či v exekuci.

2) V rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že zástavní dlužník je osobou, která je povinna strpět, aby k úhradě závazku osobního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli bylo použito výnosu z prodeje jeho majetku (výnosu z prodeje zástavy). (Jen) v tomto smyslu se na zástavu i pro konkursní účely pohlíží jako na majetek osobního dlužníka. Z uvedeného zřetelně plyne oslabení vlastnického práva ve prospěch práva zástavního (vlastník zástavy /zástavní dlužník/ je povinen použít zástavu ke krytí cizích dluhů /k uhrazení závazku osobního dlužníka/).

3) V rozsudku ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2005, pod číslem 180, Nejvyšší soud na uvedené závěry navázal a vysvětlil, že zástava je hodnotou určenou ke krytí závazku osobního dlužníka, bez zřetele k tomu, že vlastnicky náleží jiné osobě (zástavnímu dlužníku) a pro úplnost dodal, že pouze ta část čistého výtěžku zpeněžení zástavy, jež převyšuje výši zajištěné pohledávky, musí být v případě, že šlo o zpeněžení majetku osoby podle § 27 odst. 5 ZKV, vydána této osobě (zástavnímu dlužníku). Jen do této výše totiž (podle obecné úpravy zástavního práva) zástavní dlužník „ručí“ zástavou za splnění závazku osobního dlužníka a vrácení částek jdoucích nad tento rámec by se domohl tzv. žalobou z lepšího práva.

4) Při žalobě z lepšího práva, která je uplatňována v souvislosti s konkursním řízením, soud posuzuje podle hmotného práva, zda má k předmětu zpeněžení (výtěžku konkursu) lepší právo třetí osoba (žalobce), nebo ten, kdo byl v konkursu z výtěžku zpeněžení uspokojen (konkursní věřitel).

Promítnuto do poměrů projednávané věci, neměly-li soudy nižších stupňů pochyby o tom, že žalovaný byl vskutku řádným věřitelem společnosti, jeho pohledávka byla zajištěna zástavním právem (k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice) a byla mu v konkursu vedeném na majetek společnosti vyplacena částka 6.990.369,- Kč (70 % čistého výtěžku zpeněžení zástavy), není podstatné (pro výsledek daného sporu určující), zda správce konkursní podstaty před zpeněžením zástavy dodržel postup dle § 27 odst. 5 ZKV. Ani případné pochybení správce by totiž nic neměnilo na závěru, že žalovaný jako zástavní věřitel měl k zástavě lepší právo než dlužnice.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné (odporuje výše zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2017

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru