Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 3024/2012Rozsudek NS ze dne 12.02.2015

Heslaspolečenství vlastníků jednotek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3024.2012.1
Dotčené předpisy

§ 11 odst. 3 předpisu č. 72/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 3024/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně MUDr. M. P., CSc., zastoupené JUDr. Petrem Oehmem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, PSČ 150 00, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek v domě č. p. 1468-1474 v Praze 10, se sídlem v Praze 10, Murmanská 1470/10, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 27248003, zastoupenému JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Vítězná 2959, PSČ 272 04, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, o jejich zrušení a o uložení povinnosti žalovanému, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 355/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 79 Cm 355/2008-52, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2012, č. j. 14 Cmo 212/2011-76, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 79 Cm 355/2008-52, se zastavuje.

II. V rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2012, č. j. 14 Cmo 212/2011-76, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 79 Cm 355/2008-52, ve výroku IV. o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení, se dovolání odmítá.

III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 79 Cm 355/2008-52, zamítl Městský soud v Praze žalobu o vyslovení neplatnosti části usnesení shromáždění vlastníků žalovaného ze dne 5. června 2008 o změně článku VI. odstavce 11 stanov žalovaného (bod 14 zápisu ze shromáždění a bod 1 nového návrhu stanov), článku VIII. odstavce 7 stanov žalovaného (bod 14 zápisu ze shromáždění a bod 6 nového návrhu stanov) a článku XII. stanov žalovaného (bod 14 zápisu ze shromáždění a bod 7 nového návrhu stanov), o zrušení této části usnesení bez náhrady a o uložení povinnosti žalovanému předložit nejbližšímu shromáždění vlastníků jednotek žalovaného k rozhodnutí opravný prostředek (podaný žalobkyní dne 13. března 2008) proti usnesení výboru žalovaného ze dne 10. prosince 2007, kterým byla schválena pravidla pro poskytování informací členům společenství vlastníků jednotek (výrok I.); řízení dále částečně zastavil (výrok II.), rozhodl o poplatkové povinnosti žalobkyně (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Žalobkyně je vlastnicí jednotky, zúčastnila se jednání shromáždění vlastníků konaného dne 5. června 2008 a hlasovala proti přijetí napadených usnesení.

2) Podle článku VI odst. 5 stanov společenství je funkční období členů volených orgánů tři roky.

3) Dne 5. června 2008 přijalo shromáždění vlastníků (mimo jiné) usnesení, jímž změnilo článek VI odst. 11 stanov tak, že nově zní:

„Pokud se nesejde shromáždění k volbě orgánů společenství nebo nejsou-li tyto orgány zvoleny, plní jejich funkci člen společenství, jehož spoluvlastnický podíl na společných částech domu činí nejméně jednu polovinu, jinak členové společenství, kteří se jimi stali dnem jeho vzniku. Pokud by v důsledku uplynutí funkčního období nebyl statutární orgán schopen plnit své funkce z důvodu, že počet členů výboru poklesl pod tři členy, nebo není-li ve funkci pověřený vlastník, platí, že se funkční období statutárního orgánu prodlužuje do doby, kdy shromáždění zvolí nové členy statutárního orgánu, nejdéle však o dva roky“.

4) Shromáždění rozhodlo o změně stanov v článku VIII odst. 7 tak, že „výbor je schopen se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina jeho členů. K přijetí usnesení je zapotřebí nadpoloviční většiny hlasů přítomných členů výboru. Při rovnosti hlasů je rozhodující hlas předsedy výboru“.

5) Shromáždění dále změnilo článek XII stanov, který – stejně jako dosavadní znění stanov – připouští možnost hlasování shromáždění formou per rollam.

Na takto ustaveném základu soud prvního stupně neshledal důvod pro vyslovení neplatnosti napadených usnesení shromáždění. Změna článku VI odst. 11 stanov není v rozporu se zákonem (konkrétně § 9 odst. 11 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), neboť celkové funkční období členů výboru nepřesáhne zákonem stanovenou maximální hranici pěti let. Nebude-li člen výboru zvolen ani po uplynutí pětiletého (prodlouženého) období, bude se postupovat podle článku VI odst. 11 věty první stanov.

Nezákonnou neshledal ani změnu článku VIII odst. 7 stanov, podle níž náleží předsedovi výboru v případě rovnosti hlasů rozhodující hlas. Nepřisvědčil přitom názorům žalobkyně, podle nichž jde o zakotvení „nedemokratického principu“, uzavíraje, že „hlasem předsedy“ nemůže být „přehlasována jinak hlasující většina členů orgánu“.

Ani umožnění hlasování per rollam není podle soudu prvního stupně v rozporu se zákonem; vzorové stanovy tuto možnost připouští dokonce i v tak závažných záležitostech, kdy je k přijetí rozhodnutí nutný souhlas všech vlastníků jednotek.

Návrh na „zrušení této části usnesení bez náhrady“ soud prvního stupně shledal nedůvodným, neboť ze zákona ani judikatury neplyne právo vlastníka jednotky takový požadavek uplatňovat.

Konečně právní řád vlastníku jednotky nedává právo požadovat, aby soud uložil společenství povinnost zařadit na program jednání shromáždění vlastníků jednotek určitou otázku. Proto je podle soudu prvního stupně nedůvodnou žaloba i v části, v níž se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalovanému předložit nejbližšímu shromáždění vlastníků jednotek žalovaného k rozhodnutí opravný prostředek proti usnesení výboru žalovaného.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil napadené výroky I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud výslovně přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně, dodávaje, že žaloba o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění je nedůvodná i proto, že napadená změna stanov nepředstavuje důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů.

Proti rozsudku odvolacího soudu „v celém výroku“, jakož i proti rozsudku soudu prvního stupně (do výroků I. a IV.), podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci a že odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.] a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V rovině dovolacího důvodu vymezeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka namítá, že „u soudu prvního stupně neproběhlo stádium dokazování“ a dále že jí odvolací soud nezaslal vyjádření žalované k odvolání ze dne 5. listopadu 2010.

Nesprávnými pak dovolatelka shledává i právní závěry přijaté odvolacím soudem. Poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněný pod číslem 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 95/2012“), jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu, dovolatelka dovozuje, že napadená usnesení byla přijata v důležité záležitosti ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů.

Za doposud neřešenou pak považuje otázku „možnosti přezkoumání a nápravy usnesení přijatého výborem“. Upravují-li stanovy právo každého člena nahlížet do dokladů společenství v rozsahu jimi určeném, nemůže je výbor svým rozhodnutím omezit. Jestliže tak učinil, překročil rozsah svých pravomocí a jeho rozhodnutí je nicotné. Jelikož jeho rozhodnutí nelze žalobou napadnout, domáhá se dovolatelka, aby bylo společenství uloženo předložit její opravný prostředek proti rozhodnutí výboru shromáždění. „Alternativně“ pak dovolatelka navrhla, aby soud rozhodnutí výboru zrušil.

Přijaté změny stanov dovolatelka považuje za rozporné se zákonem, a tudíž za neplatné. Nově formulovaný článek VI. odst. 11 stanov prodlužuje funkční období celého výboru, přičemž stanovy upravují funkční období členů výboru. Členům výboru nemusí funkční období začínat a končit ve stejnou dobu. Schválená změna stanov je proto v praxi nerealizovatelná, navíc porušuje základní práva člena společenství, neboť bez voleb prodlužuje funkční období až o 2 roky.

Úprava, podle níž má předseda v případě rovnosti hlasů rozhodující hlas, podle dovolatelky „likviduje princip demokratického rozhodování“ a vede k „totalitnímu způsobu rozhodování“ orgánu s rozsáhlými pravomocemi. Navíc ji ani nelze aplikovat, neboť je-li tříčlenný výbor usnášeníschopný jen za přítomnosti nadpoloviční většiny členů, je nezbytná přítomnost tří členů. K přijetí rozhodnutí je pak nutná nadpoloviční většina přítomných členů, tedy opět všech tří členů. Rovnost hlasů tudíž nemůže nastat, neboť budou-li přítomni toliko dva členové, nebude výbor usnášeníschopný, což „nelze dohnat silnějším hlasem předsedy“.

Změnou článku XII stanov byl rozšířen okruh usnesení, která mohou být přijata per rollam. Tím je ovšem porušen § 13 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, umožňující vlastníku jednotky podílet se na správě domu v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Tato změna taktéž porušuje práva upravená stanovami účastnit se veškeré činnosti společenství, účastnit se jednání a hlasováním se podílet na rozhodování a konečně předkládat orgánům společenství návrhy a podněty.

Nesprávným dovolatelka shledává i závěr soudů, podle kterého se nemůže domáhat zrušení rozhodnutí bez náhrady, poukazujíc na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněného pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2012“), a rozsudku ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010 (jakož i judikaturu v nich citovanou).

Závěrem dovolatelka brojí proti nesprávně vypočtené náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolatelka výslovně dovoláním napadá i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí krajského soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto je v uvedeném rozsahu bez dalšího odmítl podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují právní otázku zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Dovolání proto nečiní přípustným námitky, že soud prvního stupně „neprovedl vůbec důkazní řízení“ a že dovolatelce nezaslal vyjádření žalované k odvolání ze dne 5. listopadu 2010. Dovolatelka jimi totiž vystihuje dovolací důvody vymezené v § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., aniž vytýkané vady řízení zahrnují jakoukoliv právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu.

Ostatně výtka, že soud neprovedl dokazování, je v rozporu s obsahem spisu. Jak plyne z protokolu o ústním jednání ze dne 23. listopadu 2010 (č. l. 46 až 49 spisu), soud prvního stupně provedl dokazování listinami. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval „alternativním petitem“, přehlíží, že soud prvního stupně její návrh na změnu žaloby (ze dne 15. listopadu 2010) zamítl (srov. opět protokol o ústním jednání ze dne 23. listopadu 2010, č. l. 46 až 49 spisu). Konečně jakkoliv lze dovolatelce přisvědčit, že odvolací soud jí měl doručit vyjádření žalovaného k odvolání (založené na č. l. 68 až 73 spisu), a neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, nejde (s ohledem na obsah vyjádření a důvody, jež vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně) o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Napadené rozhodnutí pak zásadně právně významným nečiní ani otázka petitu žaloby podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů, neboť tu Nejvyšší soud zodpověděl již v R 58/2012. V něm vysvětlil, že v případě žaloby podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů soud pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství. Dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví – jde-li o důležitou záležitost a mělo-li porušení právních předpisů závažné právní následky – jeho neplatnost. Tomu odpovídá žalobní návrh na vyslovení neplatnosti napadených usnesení shromáždění vlastníků jednotek.

Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí shledává zásadně právně významným – a potud má dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – v posouzení zbývajících právních otázek dovoláním předestřených, neboť je odvolací soud zodpověděl částečně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (jde-li o výklad pojmu důležitá záležitost) a částečně jde o otázky Nejvyšším soudem dosud neřešené.

1) K výkladu pojmu „důležitá záležitost“ ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů.

Nejvyšší soud v R 95/2012 vysvětlil, že o důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů jde tehdy, má-li napadené usnesení významný dopad do právního postavení, práv či povinností společenství a/nebo jeho členů – vlastníků jednotek. Jakkoliv je přitom význam (důležitost) napadeného usnesení obvykle nutno posuzovat s ohledem na poměry konkrétní věci, v určitých případech bude plynout z povahy věci. V R 95/2012 Nejvyšší soud uzavřel, že tak je tomu v případě usnesení shromáždění vlastníků jednotek o volbě člena (členů) výboru společenství.

Stanovy společenství jakožto smlouva sui generis představují základní „dokument“, jímž se řídí vnitřní poměry společenství. Jejich přijetí ukládá zákon o vlastnictví bytů (srov. § 9 odst. 8) a měněny mohou být pouze kvalifikovanou většinou (§ 11 odst. 4). Jejich změna má obvykle významný dopad do vnitřních poměrů společenství, a tím i jeho členů (vlastníků jednotek). Z uvedeného plyne, že usnesení shromáždění vlastníků o změně stanov je důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů, a přehlasovaný vlastník proto může požádat soud o přezkum usnesení přijatého shromážděním. Výjimku představují pouze zcela formální změny, nemající žádný vliv na vnitřní poměry společenství či práva a povinnosti jeho členů.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož nepředstavují napadené změny stanov žalovaného společenství důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů, tudíž není správný. Proto dovolací soud přezkoumal i posouzení souladu přijatých změn stanov s právními předpisy.

2) K jednotlivým změnám stanov.

Podle § 9 odst. 11 in fine zákona o vlastnictví bytů funkční období výboru nebo pověřeného vlastníka určují stanovy, nesmí však přesáhnout 5 let.

Změna článku VI odst. 11 stanov, jíž došlo k prodloužení funkčního období členů výboru, není v rozporu s citovaným ustanovením. Dovolatelce lze přisvědčit, že znění označeného článku stanov hovoří nepřesně o funkčním období výboru, resp. statutárního orgánu. Avšak při respektování výkladových pravidel určených ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že článek VI odst. 11 stanov upravuje funkční období členů výboru (ostatně srov. v tomto směru stejně nepřesné znění § 9 odst. 11 in fine zákona o vlastnictví bytů). Délka funkčního období přitom nepřekročí zákonnou hranici pěti let.

V rozporu se zákonem pak není ani znění článku VIII odst. 7 stanov. Zákon takové úpravě rozhodujícího hlasu předsedy výboru nijak nebránil, od 1. ledna 2014 ji dokonce výslovně předvídá (srov. § 158 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „OZ“). Úvaha dovolatelky, podle níž článek VIII odst. 7 větu poslední stanov nepůjde aplikovat, neboť výbor je usnášeníschopný pouze za přítomnosti všech tří členů, je zjevně nesprávná. Nadpoloviční většinou ze tří členů výboru jsou dva (a nikoliv tři, jak dovozuje dovolatelka); výbor je tudíž usnášeníschopný za přítomnosti dvou členů výboru, a rozhoduje prostou většinou přítomných členů. Pro přijetí usnesení tudíž musí být dva přítomní členové. Bude-li jedním z přítomných členů výboru předseda výboru, může se v případě rovnosti hlasů uplatnit právě článek VIII odst. 7 věta poslední stanov.

Nesprávnost názoru dovolatelky, že úprava rozhodujícího hlasu předsedy výboru „likviduje princip demokratického rozhodování“ a vede k „totalitnímu způsobu rozhodování“ orgánu, se zjevně podává jak z § 158 odst. 3 OZ (jenž umožňuje upravit rozhodující hlas předsedy voleného orgánu v zakladatelském právním jednání kterékoliv právnické osoby), tak i z úpravy § 66 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jenž obdobný princip upravoval pro volené orgány obchodních korporací [nyní srov. § 44 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (o obchodních korporacích)]. Skutečnost, že ve vztahu ke společenství vlastníků jednotek zákon takovou úpravu v rozhodné době výslovně neobsahoval, neznamená, že si ji vlastníci jednotek nemohli sami zakotvit ve stanovách v souladu s § 9 odst. 14 písm. c) zákona o vlastnictví bytů.

Nezákonnou není ani úprava rozhodování shromáždění formou per rollam v článku XII stanov. Jakkoliv zákon o vlastnictví bytů tento způsob rozhodování shromáždění výslovně neupravuje, nebrání tomu, aby jej ve stanovách společenství upravilo. Jak přiléhavě konstatoval soud prvního stupně (jehož závěru odvolací soud přisvědčil), nařízení vlády ze dne 19. května 2004 č. 371/2004 Sb., kterým se vydávají vzorové stanovy společenství vlastníků jednotek, výslovně umožňuje, aby o nejzávažnějších otázkách (v záležitostech vyžadujících souhlas všech vlastníků jednotek) bylo rozhodnuto per rollam, tj. mimo jednání shromáždění (srov. článek XII vzorových stanov). Není důvodu, aby si společenství nemohlo ve stanovách tento způsob rozhodování shromáždění upravit i pro jiné záležitosti, spadající do působnosti shromáždění. Musí přitom respektovat právo každého vlastníka jednotky hlasovat o záležitostech, spadajících do působnosti shromáždění. Ostatně s účinností od 1. ledna 2014 tuto možnost výslovně připouští § 158 odst. 2 OZ, a to obecně pro jakékoliv orgány právnické osoby.

3) K povinnosti výboru zařadit na pořad jednání shromáždění určitou záležitost.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura číslo 10, ročník 2005, pod číslem 162, vysvětlil, že soud může zásadně zasahovat do vnitřních poměrů obchodní společnosti jen v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek.

Uvedený závěr se přitom plně prosadí i v poměrech společenství vlastníků jednotek. Zákon o vlastnictví bytů upravuje možnost napadnout (za stanovených podmínek) platnost rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek (§ 11 odst. 3 věta třetí zákona o vlastnictví bytů), popř. domoci se (opět za zákonem daných podmínek) nahrazení rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek (§ 11 odst. 3 věta druhá zákona o vlastnictví bytů). Napadat u soudu platnost rozhodnutí výboru však nelze (což ostatně výslovně uvádí sama dovolatelka). Ze stejných důvodů pak soud nemůže zasahovat do vnitřních poměrů společenství ani tím, že by společenství uložil povinnost zařadit na pořad jednání shromáždění vlastníků jednotek určitou záležitost. Právo členů společenství domoci se zařazení určité záležitosti na pořad jednání shromáždění mohou upravovat stanovy (srov. článek VII odst. 5 a 6 vzorových stanov).

Argumentuje-li dovolatelka ustanovením § 11 odst. 3 věty druhá zákona o vlastnictví bytů, přehlíží, že označené ustanovení umožňuje vlastníku jednotky obrátit se na soud se žalobou o nahrazení rozhodnutí, jež mělo přijmout (a nepřijalo) shromáždění, nikoliv s návrhem, aby bylo společenství uloženo zařadit určitou záležitost na pořad jednání shromáždění (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 5216/2007, uveřejněného pod číslem 17/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či R 58/2012). Předpokladem ovšem je, že jde o záležitost spadající do působnosti shromáždění.

Pouze na okraj Nejvyšší soud poukazuje na vnitřní rozpornost dovolatelčiny argumentace – má-li za to, že výbor rozhodl o záležitosti, jež nespadá do jeho působnosti, je jeho rozhodnutí nicotným (hledí se na něj, jako by vůbec nebylo přijato), což ostatně dovozuje sama dovolatelka. Za této situace tu ale není rozhodnutí, které by mohlo shromáždění vlastníků jednotek či soud „zrušit“. Ostatně dovolatelka ani netvrdí, z čeho plyne, že přezkum daného rozhodnutí výboru spadá do působnosti shromáždění.

Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, jenž neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první, odst. 3 o. s. ř., když řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno, a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto, žalovanému však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. února 2015

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru