Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2957/2017Usnesení NS ze dne 22.08.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2957.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění do 31.12.2007

§ 19 odst. 2 předpisu č. 328/1991 Sb. ve znění do 31.12.2007

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3294/17 ze dne 21.11.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2957/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně E. N., zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, PSČ 120 00, proti žalované JUDr. Haně Záveské, advokátce, se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/8, PSČ 293 01, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. Z. N., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 52 CmI 1/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2016, č. j. 13 Cmo 10/2016-288, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 7. dubna 2016, č. j. 52 CmI 1/2012-271, Krajský soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“) zastavil pro nezaplacení soudního poplatku řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 4. června 2015, č. j. 15 Cmo 10/2015-214, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek konkursního soudu ze dne 31. října 2014, č. j. 52 CmI 1/2012-171, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu. K tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2002, pod číslem 102, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2007, sp. zn. 21 Cdo 933/2006 (rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Spor z vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, je sporem vyvolaným konkursem (incidenčním sporem).

Povaha sporu (to, že jde o spor vyvolaný konkursem) předurčuje i podobu (rozhodné znění) občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud v této věci postupuje při posouzení přípustnosti dovolání. Pro spory vyvolané konkursem podle zákona o konkursu a vyrovnání se totiž s přihlédnutím k § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), použijí dosavadní (k poslednímu dni účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání platné) právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). K tomu srov. zejména výklad podaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněném pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2549/2010 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 4420/12), ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3710/2013, nebo ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 61/2016 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. června 2016, sp. zn. III. ÚS 1169/16).

Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném usnesení nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07 uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. srpna 2017

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru