Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2894/99Usnesení NS ze dne 27.02.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2894.99.1

přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2894/99

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce: B. S. a S. A., s. r. o., zast. advokátem, proti žalovaným: 1) D. I., zast. advokátem, 2) Ministerstvo vnitra České republiky, 3) P. S., zast. advokátem, 4) S. z. ú., o 4,358.774,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 38/96, o dovolání žalovaného 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. červan 1999, čj. 13 Co 265/99 - 117, takto:

I. Dovolání se odmítá ve vztahu k výrokům sub I. až III. napadeného rozsudku.

II. Dovolání se zamítá v rozsahu výroku sub IV. napadeného rozsudku ve vztahu k žalovanému 4).

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v předmětné věci shora uvedeným rozsudkem k odvolání žalobce a žalovaných 1), 3) a 4) tak, že I. rozsudek soudu prvního stupně - Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 1998 čj. 15 C 38/96 - 71 - se ve výrocích o zamítnutí žaloby proti žalovaným 2) a 3) potvrzuje, ve výroku o nákladech řízení se ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) k rukám JUDr. J. B. na těchto nákladech 81.125,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) zůstává v tomto výroku nedotčen. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) k rukám JUDr. J. B. na nákladech dovolacího řízení 17.700,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žalobce a žalovaný 2) nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. IV. Odvolání žalobce a žalovaných 1) a 4) proti výroku o tom, že o nárocích proti žalovanému ad 1) a žalovanému ad 4) bude rozhodnuto v rozsudku konečném, se odmítají.

Žalobce v žalobě navrhl, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit mu částku 4,358.774,- Kč jako odměnu v souvislosti s vynaloženými náklady na realizaci smlouvy o sdružení, uzavřené žalovanými v první polovině roku 1994 ve smyslu § 829 an. občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále též "obč. zák."), označené jako "smlouva o spolupráci MPK - PSP ČR - D. I. uzavřená podle § 269 a násl obch. zák.", jejímž předmětem měla být spolupráce a součinnost na projektu S. D., tj. na protidrogové kampani.

Soud prvního stupně zamítl žalobu proti žalovaným 2) a 3), rozhodl o nákladech řízení a dále rozhodl, že o nárocích proti žalovaným 1) a 4) bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud došel k závěru, že druhý žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Pokud žalobce dovozoval, že meziresortní drogová komise byla součástí Ministerstva vnitra ČR, byl její sekretariát v roce 1994 součástí kanceláře Ministerstva vnitra ČR, dne 15. 3. 1995 byl však usnesením vlády ČR převeden na Úřad vlády ČR a pouze ten by byl ve sporu pasivně legitimován. Rovněž třetí žalovaný - P. S. - není ve věci pasivně legitimován, když žalobce netvrdil a tím méně prokázal, že tento žalovaný byl účastníkem smlouvy o realizaci protidrogové kampaně. Žalobce se třetím žalovaný jednal jako s poslancem Parlamentu ČR a členem iniciativní skupiny poslanců PSP ČR.

Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo vysloveno, že "o nárocích proti žalované ad 1) a žalovanému ad 4) bude rozhodnuto v rozsudku konečném" a došel k závěru, že podaná odvolání směřující proti tomuto výroku nejsou přípustná. V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl pouze o části předmětu řízení ve smyslu ust. § 152 odst. 2 druhá věta o. s. ř. Pokud vyslovil, že ve sporu mezi žalobcem a dalšími žalovanými bude rozhodnuto konečným rozsudkem, má tento výrok povahu rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé. Jde v podstatě o postup v zájmu hospodárného vedení řízení, aby nevznikly další vysoké náklady v právním zastoupení účastníků. I když žalobce výslovně v odvolání neodůvodnil, proč napadá i výrok o konečném rozsudku, s ohledem na jeho celkový návrh je třeba usoudit, že napadl všechny výroky rozsudku. Žalovaný 1) D. I. své odvolání neodůvodnil vůbec, neuvedl ani odvolací důvod a na výzvu soudu prvního stupně k odůvodnění odvolání vůbec nereagoval. Odvolání žalovaného 4) je spíše vyjádřením k žalobě, nicméně jeho odvolací návrh do uvedeného výroku výslovně směřuje. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů v tomto výroku odvolání jako nepřípustná podle § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Odvolací soud po přezkoumání podle § 212 odst. 1 o. s. ř. došel k závěru, že odvolání žalobce důvodné není, zatímco odvolání žalovaného 3) shledal důvodným. Ze smlouvy uzavřené dne 12. 12. 1994 mezi žalovanými 1) a 2), v níž se nadace D. I. zavázala zabezpečit realizaci projektu "S. D." v souladu se smlouvou o spolupráci uzavřenou dne 26. 9. 1994 mezi Pracovní skupinou členů, expertů a pracovníků meziresortní protidrogové komise společně s Iniciativní skupinou poslanců PSP ČR a D. I., vůbec nevyplývá, že by šlo o smlouvu o sdružení podle ust. § 829 an. obč. zák. Rovněž dohoda uzavřená mezi Ministerstvem vnitra a dalšími ministerstvy o zřízení Protidrogové komise není smlouvou o sdružení ve smyslu cit. ustanovení. Ani ze S. Protidrogové komise neplyne, že by šlo o právnickou osobu, tedy osobu s právní subjektivitou. Také smlouva o spolupráci bez data, uzavřená "dle § 269 a násl. obch. zák." nemá povahu smlouvy o sdružení, navíc byla uzavřena mezi pracovní skupinou členů, expertů a pracovníků meziresortní protidrogové komise společně s Iniciativní skupinou poslanců PSP ČR, které neměly právní subjektivitu, a prvním žalovaným.

Z toho je patrné, že žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že uzavřel smlouvu s žalovaným 2) nebo 3). O institutu smlouvy o sdružení podle § 829 an. obč. zák. má mlhavé až zmatené právní názory. Toto sdružení, jak dovozuje odvolací soud, nemá právní subjektivitu a účastníkem sdružení nemůže být ten, kdo právní subjektivitu nemá. Žalovaný 3) P. S. v žádném případě nevystupoval ve vztahu k žalobci jako fyzická osoba jednající svým jménem, pokud vůbec jednal, jednal jako člen parlamentní komise. Navíc žalobce ani nepředložil důkaz, že by žalovaný 3) vlastním jménem uzavíral dohodu. Náklady, které žalobce na protidrogovou kampaň vynaložil, nelze ani považovat za bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 451 odst. 2 obč. zák., protože nejde o prospěch, který by získalo Ministerstvo vnitra nebo osobně žalovaný P. S.

Poněvadž soud prvního stupně nepochybil, když žalobu proti žalovaným 2) a 3) zamítl, odvolací soud podle § 219 o. s. ř. v těchto výrocích rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalovaný 4) s tím, že jej napadá pro zmatečnost v celém rozsahu. Podle názoru dovolatele je dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e) a § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a je podáno podle § 241 odst. 3 písm. a) a b), v dalších bodech (body II. až IX. podle členění dovolání) je dovolání - jak dovozuje dovolatel - přípustné podle § 237 odst. 1 písm. f) a je podáno z důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) o. s. ř.

Dovolatel napadá výrok IV. rozsudku odvolacího soudu, že jeho odvolání proti rozhodnutí o tom, že o nároku proti němu bude rozhodnuto v rozhodnutí konečném, se odmítá. Dovolatel má za to, že odvolací soud odmítl jeho odvolání v rozporu s poučením soudu prvního stupně, že proti jeho rozhodnutí je odvolání přípustné. Tím musel dovolateli způsobit újmu spojenou se zbytečným odvoláním a tím musela být porušena i poučovací povinnost soudu podle § 5 o. s. ř. v současném znění. Postup dovolacího soudu je zmatečný a dovolateli jím byla jako účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Dovolání je proto přípustné a důvodné podle § 237 odst. 1 písm. f), přípustné a důvodné podle § 238a odst. 1 písm. e) a důvodné podle § 241 odst. 3 písm. a) a b) o. s. ř.

Dovolatel dále namítá proti výroku IV. odvolacího soudu, že odvolání je možné proti každému rozsudku, kromě rozsudku pro uznání a pro zmeškání. Nepřípustnost odvolání, na kterou odvolací soud poukazuje, je stanovena v § 202 odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro usnesení, nikoli pro rozsudek. V daném případě však nejde o méně významné usnesení ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., nýbrž o rozhodnutí, které je na újmu jeho práv jako účastníka řízení. Žalovaný 4) kromě toho v odvolání předložil důkaz, který umožňoval odvolacímu soudu rozhodnout vůči němu ve věci samé. Navíc ani odvolací soud nemůže vážně tvrdit, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je rozhodnutím, kterým není soud prvního stupně vázán a které může sám změnit. Dovolatel rovněž tento postup odvolacího soudu musí považovat za zmatečný, kterým účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je proto přípustné a důvodné podle § 237 odst. 1 písm. f) a podle § 241 odst. 3 písm. a) a d) o. s. ř.

Dovolatel dovozuje, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí v rozporu se skutečností, že odvolání žalovaného 4) je vyjádřením k žalobě a proto je dán i důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Odvolací soud podle názoru dovolatele neměl právo o jeho odvolání rozhodnout bez jednání, neboť nejen neměl právo odvolání odmítnout (viz výše), ale nejedná se ani o případ, kdy o odvolání je možno rozhodnout bez jednání, poněvadž nejde o žádný z případů podle § 214 odst. 2 písm. f) o. s. ř., když výčet těchto případů v tomto ustanovení je taxativní. Odvolací soud projednal věc rozporu s ust. § 101 odst. 2 v nepřítomnosti účastníka a tak nesprávným postupem soudu v průběhu řízení mu byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a proto je z tohoto důvodu dovolání přípustné a důvodné.

Dovolatel dále vznáší námitku, že v řízení nebylo dodrženo rovné postavení účastníků. Na jedné straně před soudem prvního stupně nebyl proveden výslech 2. a 4. žalovaného. U druhého žalovaného se soud vůbec nevyrovnal s otázkou odpovědnosti zaměstnavatele za případné právní úkony zaměstnance. Soud prvního stupně nařídil důkaz svědeckým výslechem jednajícího zaměstnance H. , od provedení tohoto důkazu však bez dalšího upustil a tudíž nepostupoval v souladu s ust. § 120 o. s. ř. Není zřejmé, jaké dokazování by vůči dovolateli chtěl soud prvního stupně provádět. Na druhé straně - jak dovolatel zdůrazňuje - je žaloba postavena proti němu jen na tvrzení žalobce, že právní předchůdce dovolatele přistoupil ke smlouvě o sdružení. Žalobcem předložená smlouva o spolupráci mohla být na základě dohody účastníků, včetně přistoupení nového účastníka, měněna pouze písemně (§ 40 odst. 2 a § 46 odst. 1 obč. zák.). Dovolatel resp. jeho právní předchůdce k této smlouvě nikdy písemně nepřistoupil. Přesto je u dovolatele věc vyhražena ke konečnému rozhodnutí.

Podle názoru dovolatele tím došlo k porušení čl. 37 odst. 3 ústavní Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.). Dovolání je tudíž přípustné a důvodné podle § 237 odst. 1 písm. f) a podle § 241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) o. s. ř.

Dovolatel namítá, že soud prvního stupně vynesl částečný rozsudek bez jakéhokoli dokazování ohledně dovolatele včetně jeho výslechu a bezprostředně poté, co se do jednací síně nedostavil svědek. Dovolateli tak bylo znemožněno předložit důkaz, který se mu podařilo opatřit až v průběhu řízení, svědčící o tom, že již jeho právní předchůdce nemohl být v tomto sporu pasivně legitimován. Dovolatel přiložil tento důkaz k odvolání, které bylo odvolacím soudem odmítnuto, čímž bylo dovolateli opakovaně znemožněno jednat před soudem.

Soud prvního stupně - tvrdí dovolatel - použil jako důkazy svědecké výpovědi, např. statutárního orgánu a. s. B., kreativního ředitele žalobce ad., a to jak pro částečné rozhodnutí ve věci, tak i pro rozhodnutí ve vedení řízení. Odvolací soud se těmito skutečnostmi vůbec nezabýval a proto je dán dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel napadá dále skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl částečně ve věci samé a částečně věc vyhradil ke konečnému rozhodnutí, aniž by jednoznačně vymezil předmět řízení. Není proto vůbec zřejmé, kdo ve sporu je a kdo není pasivně legitimován. Není ani zřejmé, proč soud prvního stupně rozhodl, tak jak rozhodl a že takové rozhodnutí je správné z hlediska procesní ekonomie. Dovolání je důvodné podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.

Konečně dovolatel namítá, že dovolací soud odmítl jeho odvolání jen co do výroku, že o nároku proti žalovanému 4) se rozhodne v rozhodnutí konečném. Odvolání dovolatele však směřovalo do všech výroků soudu prvního stupně a v tomto rozsahu se odvolací soud odvoláním vůbec nezabýval, ač se jím zabývat měl. Nárok ze smlouvy o sdružení je ve smyslu § 206 odst. 2 o. s. ř. případem, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi společníky (§ 835 odst. 2 obč. zák.). S touto skutečností se oba soudy nevypořádaly. Dovolání je proto přípustné a důvodné podle § 237 odst. 1 písm. f) a § 241 odst. 3 písm. a) a d) o. s. ř.

Na základě uvedeného dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen "o. s. ř.").

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání žalovaného 4) splňuje předepsané náležitosti (ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2), se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatel uvádí, že napadá rozsudek dovolacího soudu v celém rozsahu, avšak dovolatele samotného se týká jen výrok sub IV., jímž bylo jeho odvolání odmítnuto. Všechny další výroky sub I. až III. rozsudku odvolacího soudu se k žalovanému 4) nevztahují a v tomto rozsahu je proto dovolání žalovaného 4) subjektivně nepřípustné, jelikož v tomto rozsahu mu napadeným rozsudkem nebyla způsobena žádná újma na jeho právech. V tomto rozsahu je proto nutné dovolání odmítnout jako nepřípustné, poněvadž bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn (ust. § 218 odst. 1 písm. b) ve vazbě na ust. § 243b odst. 4 o. s. ř.). V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že dovolatel se nemůže dovolávat smlouvy o sdružení a určitého způsobu vypořádání z ní vyplývající, nebyl-li účastníkem takové smlouvy.

Pokud dovolání žalovaného 4) směřuje proti výroku IV. rozsudku dovolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že "odvolání žalobce a žalovaných D. I. a S. z. ú. proti výroku o tom, že o nárocích proti žalované ad 1) a žalovanému ad 4) bude rozhodnuto v rozsudku konečném, se odmítají", je v tomto rozsahu dovolání přípustné, poněvadž směřuje sice do výroku rozsudku, ale takového výroku, který je svou povahou usnesením; v takovém případě je dovolání přípustné, bylo-li odvolání odmítnuto (ust. § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř.).

Odvolací soud dovodil, že výrok rozhodnutí, jímž soud prvního stupně rozhodl o části projednávané věci částečným rozsudkem ve smyslu § 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř. s tím, že ve vztahu k dovolateli (a dalšímu účastníkovi) bude rozhodnuto v rozsudku konečném, je svou povahou rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení. S tímto názorem se dovolací soud ztotožňuje, neboť v tomto případě jde o rozhodnutí procesní povahy, které není rozhodnutím konečným a odvolací soud proto správně v tomto rozsahu odvolání odmítl.

Ostatními procesními námitkami dovolatele se dovolací soud již nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné, zejména však nelze souhlasit s dovolatelem v tom, že mu byla nesprávným postupem odvolacího soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem (ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.), poněvadž dovolací soud žádnou procesní vadu, způsobující tzv. zmatečnost řízení, nezjistil.

Z uvedených důvodů dovolací soud ve vztahu k žalovanému 4) dovolání zčásti odmítl ve vztahu k výrokům sub. I. a III. napadeného rozsudku, jak je shora již uvedeno, a zčásti musel dovolání zamítnout jako nedůvodné (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), a to v rozsahu výroku sub IV. napadeného rozhodnutí vůči žalovanému 4).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve vazbě na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný 4) jako dovolatel nebyl úspěšný, ostatním účastníkům podle obsahu spisu náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. února 2001

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru