Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2860/2000Rozsudek NS ze dne 27.11.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.2860.2000.1
Dotčené předpisy

§ 1 odst. 2 předpisu č. 496/1990 Sb.

§ 100 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2860/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Česká republika – Okresní úřad M., zastoupené, advokátem , proti žalované K. s. Č. a M., zastoupené, advokátem, o vydání majetku, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 336/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2000, č.j. 25 Co 103/2000-180, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozhodl shora označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně v předmětné věci tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení a ve věci se připouští dovolání.

Rozsudkem ze dne 24.9.1999, č.j. 6 C 336/93-146, Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně zamítl žalobu o vydání 16 kusů víceúčelových telefonů s příslušenstvím, pořízených v roce 1989, eventuálně o zaplacení částky 209.600,- Kč s příslušenstvím a současně rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení.

Soud prvního stupně žalobu zamítl v podstatě z důvodu, že nárok žalobkyně je promlčen.

Odvolací soud především konstatoval, že k námitce promlčení, vznesené žalovanou, soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k ust. § 1 odst. 2 ústav. zákona č. 496/1990 Sb. se dostal povinný subjekt do prodlení s plněním (vydáním žalovaných věcí) dne 1.2.1991, neboť plnění mělo být do 30 dnů od účinnosti zákona, tedy ode dne 1.1.1991. Dnem 1.2.1991 právo mohlo být vykonáno poprvé a od tohoto dne začala žalobkyni běžet promlčecí lhůta. Tříletá promlčecí lhůta skončila dnem 1.2.1994. Žalobkyně sice dne 23.3.1993 podala žalobu, ale žalovaným byl Okresní výbor KSČM v M., který sice v té době měl právní subjektivitu a mohl být účastníkem řízení, avšak nebyl ve věci pasivně legitimován. KSČM jako pasivně legitimovaný subjekt do řízení vstoupila dne 1.7.1994, tj. až po uplynutí promlčecí lhůty.

S námitkou žalobkyně, že nárok podle ústav. zák. č. 496/1990 Sb. nelze promlčet, neboť zákon je koncipován tak, že vlastnictví k věcem stát nabývá dnem účinnosti zákona, se odvolací soud neztotožnil. Ústavní zákon č. 496/1990 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním a pokud tedy v tomto zákoně není obsažena zvláštní úprava, použije se občanský zákoník. Podle ust. § 100 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“) se promlčují všechna majetková práva s výjimkou případů v tomto ustanovení uvedených. Právo vyplývající z ústav. zákona č. 496/1990 Sb. je právem majetkovým, promlčení tohoto práva není v cit. zákoně řešeno. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že předmětné právo se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě.

Pokud pak žalobkyně namítala, že právo žalované vznést námitku promlčení se promlčelo, ani tuto námitku neshledal odvolací soud důvodnou. Shodně se závěrem soudu prvního stupně dovodil, že právo vznést námitku promlčení není majetkovým právem a již proto jeho promlčení nepřipadá v úvahu a kromě toho by to znamenalo oslabení institutu promlčení.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal ani důvod pro použití ust. § 3 odst. 1 obč. zák. určující, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Samo právo vznést námitku promlčení, jak plyne z ust. § 100 obč. zák., není právem, které by bez právního důvodu zasahovalo do práv a oprávněných zájmů jiných. Právo vznést námitku promlčení vyplývá přímo z občanského zákoníku.

K návrhu žalobkyně připustil odvolací soud ve věci dovolání, neboť otázky, zda se promlčuje právo námitky promlčení a zda se promlčuje nárok podle ústav. zák. č. 496/1990 Sb., považuje po právní stránce za zásadní.

Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku dovolání s odkazem na ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. a vytýká mu nesprávné právní posouzení věci, zejména v otázce promlčení uplatněného nároku.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že v případě práva na vydání víceúčelových telefonů nejde o žádné z práv, jež by bylo vyloučeno z promlčení podle ust. § 100 odst. 2 obč. zák. Na rozdíl od všech tzv. restitučních zákonů se zde nepředpokládá obnovení vlastnického práva na základě výzvy oprávněného a následné dohody o vydání věci, nýbrž podle § 1 odst. 1 ústav. zák. č. 496/1990 Sb. se ukládá vydat majetek ze zákona, k datu jeho účinnosti. K promlčení vlastnického práva tak nemohlo dojít s ohledem na ust. § 100 odst. 2 obč. zák.

Dále dovolatelka namítá, že uplatnění námitky promlčení je limitováno obecnou promlčecí dobou podle ust. § 101 obč. zák. Námitka promlčení není institutem procesním, nýbrž hmotněprávním a ve své podstatě je majetkovým právem charakteru blízkého námitce relativní neplatnosti. Podle ust. § 100 odst. 2 obč. zák. ve znění platném do 31.12.1991, rozhodném pro daný případ, se promlčovala všechna majetková práva s výjimkou práv tam uvedených a jelikož právo námitky promlčení zde výslovně uvedeno není, promlčuje se v obecné promlčecí době. Obdobně bylo řešeno v právní teorii i soudní praxi promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu podle ust. § 40a obč. zák., a to kladně (viz Občanský zákoník – komentář, Panorama, díl první, Praha 1987, s. 316). To je žádoucí z hlediska právní jistoty.

Konečně je podle dovolatelky potřebné se zabývat interpretačním pravidlem v ust. § 3 odst. 1 obč. zák., které nepochybně lze na daný případ aplikovat.

Dovolatelka zejména poukazuje na to, že jako věřitel nebyla informována o přechodu práv a závazků dřívější KSČ na nástupnické subjekty a posléze KSČM, která existovala v době podání žaloby, přičemž ani nebylo jasné, na kterou organizační složku, která byla nadána právní subjektivitou, předmětný závazek přešel. Singulární sukcese byla provedena naprosto nedostatečným způsobem. I pokud tedy soud dospěje k závěru, že uplatněný nárok podléhá promlčení, kdežto námitka promlčení nikoliv, měl by se zabývat možností odepřít takovému výkonu práva právní ochranu podle § 3 odst. 1 obč. zák. Touto otázkou se zabýval až odvolací soud, čímž byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení.

Ani z hlediska rozhodování o nákladech řízení nelze přehlédnout, že žalovaná mohla námitku promlčení uplatnit již při prvním jednání ve věci a sedm nepravomocných rozhodnutí soudů různých instancí se tak mohlo zredukovat. Žalovaná však uplatnila námitku promlčení až po 5 letech probíhajícího sporu.

Dovolatelka na základě uvedeného navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání pokládá napadený rozsudek za správný a zejména argumentuje, že nelze dovozovat přechod vlastnictví k movitým věcem na stát ze zákona, neboť pro takový závěr není v zák. č. 496/1990 Sb. podkladu.

Podle přesvědčení žalované nelze směšovat promlčení práva jako institut hmotněprávní a oprávnění toto promlčení namítnout, které má povahu procesní.

Pokud jde o otázku právního nástupnictví mezi býv. KSČ a KSČM, měla žalobkyně podle názoru žalované možnost ověřit si tuto skutečnost v seznamu politických stran a hnutí, vedených ministerstvem vnitra ČR, a to ještě před podáním žaloby.

Žalovaná navrhuje zamítnutí dovolání.

Podle bodu 17. hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání vykazuje zákonem stanovené náležitosti (ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) konstatoval, že dovolání je přípustné ve smyslu ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., protože odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné. Poněvadž však současně ve výroku nevymezil právní otázky zásadního významu, pro které je dovolání přípustné, je dána přípustnost dovolání pro všechny otázky po právní stránce zásadního významu, které dovolatelka v dovolání uplatňuje a jež jsou pro rozhodnutí významné.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 ústavního zákona č. 496/1990 Sb. (dále jen „ústavní zákon“) K. s. Č. a M., K. s. S. – S. d. l. a K. s. Č.a, jejich orgány a organizační složky jsou povinny do 30 dnů ode dne účinnosti tohoto ústavního zákona vydat státu – České a Slovenské Federativní republice nemovité i movité věci, peněžité prostředky a majetková práva, která měla bývala K. s. Č. v držení ke dni 31. prosince 1989. Jde-li o věci movité, zapisuje se od účinnosti tohoto ústavního zákona v evidenci nemovitostí jako jejich vlastník Česká a Slovenská Federativní Republika.

Nejsou-li věci a majetková práva uvedená v odstavci 1 ke dni účinnosti ústavního zákona v držení politických stran uvedených v odstavci 1 nebo jejich orgánů a organizačních složek (dále jen „politické strany“), jsou politické strany podle § 1 odst. 3 ústavního zákona povinny vydat do 30 dnů ode dne účinnosti ústavního zákona státu – České a Slovenské Federativní republice peněžitou částku odpovídající ceně těchto věci nebo majetkových práv ke dni 31. prosince 1989, pokud nejde o věci nebo majetková práva, která byly státu vydány již přede dnem účinnosti ústavního zákona.

Ústavní zákon tedy u věcí rozlišuje mezi těmi, které měly politické strany v držení ke dni činnosti ústavního zákona, tj. ke dni 1.1.1991, a těmi, které k tomuto datu politické strany v držení neměly. Pokud věci byly k uvedenému datu v držení politických stran, ústavní zákon konstruuje zákonný přechod vlastnického práva k těmto věcem na stát, nyní tedy na Českou republiku. V takovém případě pak má Česká republika právo na ochranu svého vlastnického práva a podle § 100 odst. 2 občanského zákoníku se toto právo nepromlčuje. Jiná je však situace u věcí, které měly politické strany v držení ke dni 31.12.1989, nikoliv však ke dni 1.1.1991. V tomto případě má Česká republika právo na peněžitou částku odpovídající ceně těchto věcí ke dni 31.12.1989. Toto právo pak již samozřejmě promlčení podléhá.

V dané věci ze skutkového zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalovaná neměla ke dni 1.1.1991 předmětné telefony s příslušenstvím v držení, neboť je ke dni 12.7.1990 převedla (neplatnou smlouvou) na O. s. s. M. Žalobkyně tedy podle § 1 odst. 3 ústavního zákona měla právo na peněžitou částku odpovídající ceně těchto věcí ke dni 31.12.1989. Toto právo se promlčuje, přičemž promlčení se řídí obecnou úpravou promlčení podle občanského zákoníku (ust. § 100 a násl. obč. zák., zejména § 11 obč. zák.).

Nelze souhlasit s námitkou dovolatelky o promlčení práva vznést námitku promlčení. Obecně platí, že se promlčují majetková práva (srov. ust. § 100 odst. 2 obč. zák.), právo uplatnit námitku však není právem majetkovým, nýbrž právem nemajetkovým a jako takové se tudíž nepromlčuje.

Pokud se jedná o aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zák. na daný případ, jíž se dovolatelka domáhá, nutno sice dospět k obecnému právnímu závěru, že cit. ustanovení, podle něhož výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vnést námitku promlčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15.1.1997 sp. zn. II. ÚS 305/95). V posuzovaném případě však o žádné z okolností, uváděných dovolatelkou, nelze mít za to, že bránila výkonu práva vznést námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy. Okolnost, že žalovaná vznesla námitku promlčení až po několika letech od okamžiku, kdy k promlčení došlo, svědčí spíše o tom, že si neuvědomovala svou právní situaci, a nikoli o úmyslu řízení prodlužovat. Pochybnost o singulární sukcesi, resp. právním nástupnictví, popř. rozporné názory o této okolnosti, pak měli oba účastníci, protože šlo o neobvyklou právní situaci a složitou aplikaci zvláštní zákonné úpravy.

Námitkou dovolatelky ohledně uplatnění námitky promlčení až po 5 letech probíhajícího soudního sporu ve vztahu k nákladům řízení, se dovolací soud nezabýval, neboť přesahovala rámec dovolacího přezkumu ve věci samé.

Z uvedeného plyne, že dovolání není důvodné a napadené rozhodnutí je správné a proto dovolací soud dovolání zamítl (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve vazbě na ust. § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalobkyně neměla v řízení o dovolání úspěch a je povinna nahradit žalované náklady řízení, spočívající v nákladech právního zastoupení. Tyto náklady představují jeden úkon – vyjádření k dovolání ve výši 3.100,- Kč (§ 8 písm. b), § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a jeden paušál náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč, celkem tedy 3.175,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně svou povinnost, vyplývající z tohoto pravomocného rozhodnutí, může oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 27. listopadu 2002

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru