Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2830/2011Usnesení NS ze dne 23.10.2012

HeslaObchodní podíl
Přípustnost dovolání
Společné jmění manželů
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2830.2011.2
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 o. s. ř.

§ 145 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2830/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky Ing. D. V., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, PSČ 186 00, za účasti 1) INCENTRUM s. r. o., se sídlem v Liberci I – Starém Městě, Jestřábí 961/5, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 25 49 84 01, 2) Ing. J. V., a 3) M. V., zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, PSČ 160 00, o určení společníka v obchodní společnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, pod sp. zn. 39 Cm 61/2010, o dovolání účastníků řízení proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2011, č. j. 7 Cmo 476/2010-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. INCENTRUM s. r. o., Ing. J. V. a M. V. jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně navrhovatelce na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. září 2010, č. j. 39 Cm 61/2010-31, kterým tento soud určil, že Ing. J. V. je společníkem obchodní společnosti INCENTRUM s. r. o. (dále jen „společnost“), a zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel z toho, že

- navrhovatelka a Ing. J. V.uzavřeli dne 5. srpna 2000 manželství, které dosud trvá.

- navrhovatelka dne 5. listopadu 2004 písemně souhlasila s použitím majetku ve společném jmění manželů ke splacení vkladu do základního kapitálu Ing. J. V. zakládané společnosti ve výši 200.000,- Kč.

- Ing. J.V. uzavřel dne 7. listopadu 2008 se svojí matkou M. V. smlouvu o bezplatném převodu obchodního podílu ve společnosti ve výši 100 %.

- v obchodním rejstříku je jako jediná společnice společnosti zapsána M. V..

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho názorem, že Ing. J.V. je nadále jediným společníkem společnosti. Jeho obchodní podíl je součástí společného jmění manželů, a proto k jeho převodu na třetí účastnici bylo třeba souhlasu druhého manžela – tedy navrhovatelky, který však nedala. Vzhledem k absenci tohoto souhlasu došlo k porušení ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť převod obchodního podílu nelze podřadit pod obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů.

Proti usnesení odvolacího soudu podali společnost, J. V., a M. V. dovolání, které Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Otázky, jež dovolatelé předkládají Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.

Podle judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněného pod číslem 68/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dalších na něj odkazujících rozhodnutí, například rozsudku ze dne 9. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009 nebo rozsudku ze dne 13. července 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu) jen manžel – společník má práva a povinnosti vyplývající pro něj z úpravy postavení společníka obchodní společnosti v obchodním zákoníku či jiném právním předpise nebo ve společenské smlouvě. Majetková hodnota obchodního podílu však je součástí společného jmění manželů. Proto je také manžel, který je společníkem, omezen v nakládání s obchodní podílem, nejde-li o jeho obvyklou správu ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák., neboť stejnou měrou jako náleží jemu, náleží i druhému manželovi.

Za výkon jiné než obvyklé správy přitom lze považovat i převod vlastnického práva k podílu ve společném jmění manželů na třetí osobu. Absence souhlasu druhého manžela s převodem vlastnického práva k podílu zakládá relativní neplatnost takového právního úkonu s tím, že pokud se druhý z manželů neplatnosti nedovolá, jedná se o právní úkon platný. Od těchto závěrů neshledává Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci a vzhledem k tomu, že se dle skutkových zjištění soudů navrhovatelka relativní neplatnosti dovolala doručením návrhu na zahájení řízení Ing. J. V. a M. V., je třeba uzavřít, že dovoláním napadený závěr odvolacího soudu je správný.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani druhá námitka dovolatelů, že uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu společníkem společnosti s ručením omezeným je úkonem souvisejícím s podnikáním ve smyslu § 146 obč. zák., a tedy k uzavření této smlouvy již souhlas druhého společníka není třeba.

Účast společníka ve společnosti s ručením omezeným z něj totiž nečiní podnikatele, jak opakovaně uzavřel Nejvyšší soud (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího ze dne 16. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1652/97, publikovaný v časopisu Soudní judikatura č. 12, ročník 1998 nebo rozsudek ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo 103/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3991). Z uvedených rozhodnutí jednoznačně plyne, že převod obchodního podílu bez dalšího (jen na základě prosté účasti ve společnosti s ručením omezeným) nelze považovat za úkon související s podnikáním.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele odmítl a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení § 7 písm. g), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 7.500,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 této vyhlášky (advokát společnosti učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 3.750,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží navrhovatelce 4.050,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 810,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal navrhovatelce k tíži INCENTRA, s. r. o., Ing. J.V. a M. V. částku 4.860,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 23. října 2012

doc.JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru